Kyrgyzstán 2018

KYRGYZSTÁN

2018

aneb
Země hor a dětí 

Kyrgyzstán je pro mě zemí starého světa a tradičních hodnot. Zemí, kde se život dělí – tak jako kdysi u nás – mezi rodinu a práci; na nic jinýho většinou nezbývá čas. Zemí, kde je muž nezpochybnitelnou autoritou a hlavou rodiny a kde žena vaří, uklízí a stará se o děti a o domácnost. Zemí, kde pohlavky lítaj hlava nehlava a rodina přesto drží pohromadě. Zemí, kde vám policajt ještě pořád může změřit rychlost bez nutnosti předchozího písemného oznámení. Je to země chudá a, právě z toho důvodu, plná dětí; chudá je jak ekonomicky, tak na památky a další výdobytky moderní civilizace – i ta nejzapadlejší česká vesnice snad dokáže nabídnout víc než řada zdejších měst, která, s výjimkou majestátního Biškeku, vypadají jak po nedávném zemětřesení či průjezdu obrněných vozidel a tanků. Lidé tu mají střechu nad hlavou, mají v čem jezdit, mají co jíst a zima jim taky není, jen jim schází čas a možnost se zastavit, zamyslet se, vystoupit z toho věčného koloběhu; ne, že by cítili potřebu s tím něco dělat. Je to, v neposlední řadě, země hor a krásné a prakticky nedotčené přírody. Návštěva Kyrgyzstánu nabízí příležitost vidět – nebo si připomenout – jak málo člověku k životu stačí a hned si to na vlastní kůži vyzkoušet.

* 100 KGS = 33 CZK (cena v korunách odpovídá asi 1/3 ceny v somech)
* víza: ne
* typ zásuvky: stejný jako u nás
* podle místních i ostatních turistů je voda v Kyrgyzstánu pitná, my jsme ji raději pili až po přefiltrování

První seznámení, středa 15. srpna 2018

Prej hory, kam se podíváš. A pod námi leží dokonalá placka rozprostírající se široko daleko do všech stran. Obloha je naprosto bez mráčků, jednolitá modrá plocha nemá jediný kaz. Teprve někde na vzdáleném horizontu se nad úrovní země vyskytuje neobvyklý jev, který ze všeho nejdřív připomíná bílé obláčky podivných tvarů. Až po chvíli mozek registruje, že jde o sněhem pokryté štíty vysokých hor, jejichž úbočí jako by splývala s pozadím. Tak vypadá přistání na letišti v Biškeku-Manasu (Манас).

Vkusně oblečená mladá žena na přepážce směnárny zatím zřejmě nedokončila své zaškolení – to nebude to jediné, co nedokončila – a omylem považuje naše dolary za eura a dává nám bezkonkurenčně nejlepší kurz v zemi! Škoda, že jsem se jich kvůli zbytečným obavám z nevýhodného kurzu rozhodl vyměnit co nejméně; běžný kurz eura vůči kyrgyzskému somu v době naší cesty byl €1 = 78 nebo 79 som, na letišti 76 som. Takže žádná tragédie.

Naše radost ze snadno nabytých peněz netrvá dlouho. Chystáme se pokračovat rovnou do Karakolu, města ležícího ve východní části země v podhůří Ťan-šanu a navzdory mému původnímu rozhodnutí nenechat se urvat některým z taxikářů, v autě jednoho z nich končíme a přicházíme tak o 500 som jen za cestu z letiště do centra Biškeku. Řidič taxi je při zacházení s turisty velmi zkušený a, než se nadějeme, ochotně nám shání soukromý odvoz do Karakolu v luxusním, ačkoli na první pohled ojetém sedanu od mercedesu s příjemným mladým párem a jejich miminkem. Téměř na chlup přesně 400kilometrová cesta s jednou zastávkou na občerstvení trvá ve zdejších podmínkách přes 6 hodin a padne na ni zbytek našich peněz z letištní směnárny, tj. 2500 som

Silniční provoz probíhá stylem vecpi se, kam můžeš – někteří jdou ještě dál a volí přístup vecpi se i tam, kam nemůžeš –, zatáčkami se běžně projíždí v protisměru a ani předjíždění zprava není nijak vzácné; doprava tady jinak i přesto funguje docela spořádaně a bezpečně. Na hlavních tazích totiž stojí „šmoulové“ za každým bukem, chystají na řidiče důmyslné pasti a vybírají o sto šest – třeba jedna obzvláště rafinovaná past přikazovala řidičům na rovném úseku čtyřproudé silnice zpomalení na 70, po chvíli na 60, pak na 50, vzápětí na 40 a nakonec na 30 km/h, tam stál u značky policajt s laserovou pistolí a měřil, ale za značkou mohli všichni okamžitě zrychlit na obvyklých 90 km/h. Jezdí tu pouze ojetá osobní auta téměř výhradně německé a japonské výroby a, jak je v těchto končinách běžné, nechybí ani žigulíky, povozy s koňma nebo krávy pochodující středem silnice.

Krajina je vyprahlá a nehostinná, jen v údolích řek a na březích jezera Issyk-kul bojuje o své místo na slunci nevýrazná vegetace. O totéž se snaží zašedlá, zanedbaná a unavená civilizace. Daleké štíty hor a azurově modré jezero kontrastují s celkově fádním prostředím a okamžitě upoutají pozornost.

V Karakolu (Каракол) se stavujeme na vydatnou večeři a poté pomalým krokem putujeme pěšky k našemu ubytování v hotelu či penzionu, chcete-li. Centrum města při troše snahy ještě jakžtakž drží pohromadě – ačkoli taková banka umístěná v přízemí obyčejné bytovky rozhodně překvapí –, ale už jen malý kus cesty od něj se ocitáme jak v Milovicích krátce po odsunu vojsk Rudé armády. Bydlíme na samém okraji města v Janat Family Guesthouse (2 noci = 2x 1250 som), kde si děti vesele a bezstarostně hrají v prachu nezpevněné cesty. Tak jako za mejch mladejch let...

mapa trasy po kyrgyzstánu

mapa trasy po kyrgyzstánu

Karakol & Džeti-ögüz, čtvrtek 16. srpna 2018

Čtvrté největší město Kyrgyzstánu co do počtu obyvatel se v jistých historických obdobích jmenovalo Prževalsk (Пржевальск), kupodivu nikoli podle toho, že by se tu i u nás dobře známý geograf a objevitel narodil, nýbrž přesně naopak – proto, že zde před jednou ze svých výprav do oblasti Střední Asie zemřel. My jsme na žádné z jeho stop přímo v Karakolu nenarazili, avšak je tu pohřben a několik míst v okolí včetně jedné z nedalekých velehor nese jeho jméno.

Ve městě je vůbec obtížné narazit na pozoruhodná místa, tedy stručně to nejzajímavější z naší dnešní prohlídky (v pořadí podle výskytu):

  • velký bazar (Большой базар) se nijak výrazně neliší od obyčejné tržnice, například té v pražských Holešovicích, snad jen výběr masa, ovoce, zeleniny, koření a ostatních potravin převažuje nad nabídkou oblečení, obuvi, (ne)značkového a dalšího spotřebního zboží;
  • sousední Puškinův park (парк им. Пушкина) zarůstá vysokou travou a může zaujmout třeba díky pomníkům připomínajícím staré časy v čele s rudou hvězdou;
  • pravoslavný kostel Nejsvětější Trojice (православный собор Святой Троицы) je prakticky symbolem města a jedním z mála objektů, u kterých stojí za to se zastavit, i přes jeho mírně neutěšený stav;
  • pak už se blížíme k hlavnímu náměstí (Центральный сквер), které má podobu velkého upraveného a moderního parku;
  • zaujala nás také nová hlavní mešita (Новая мечеть), ležící mírně stranou od centra, avšak jako nemuslimům nám ji bohužel dovolili obdivovat jen zvenku.

Odpoledne jsme si ještě udělali rychlý výlet na otočku k rudým pískovcovým skalám a stejnojmenné zotavovně čili sanatoriu Džeti-ögüz (Жети-өгүз). Chtěli jsme konečně ušetřit a jet na toto turisticky atraktivní místo vzdálené od města asi 30 km maršrutkou, ale žádný přímý spoj se nám ani po četných dotazech a strastiplné pouti, kdy nás místní posílali sem a tam a zase zpátky k předchozímu stanovišti autobusů, resp. maršrutek, nepodařilo najít. Nezbylo tedy nic jiného, než si vzít taxi a oželet dalších 1000 som

Hlavní útvar, neboli v doslovném překladu Sedm volů, podle něhož se všechno v okolí jmenuje, už touto dobou leží ve stínu, takže je toto místo pro mě, v tomto okamžiku zejména v roli fotografa, tak trochu zklamáním. Setkáváme se tu však se dvěma pozitivně naladěnými „chovankami“ sanatoria, které si chtějí popovídat a udělat si pár společných fotek. Díky nim hned výlet ke skalám vnímám v lepších barvách. 

Údolí Čong-Kyzyl-suu & sedlo Arča-tör, od pátku 17. do pondělí 20. srpna 2018

Následující čtyři dny hodláme strávit trekováním v pohoří Ťan-šan jihozápadně od Karakolu. Vydáme se nejprve údolím řeky Čong-Kyzyl-suu (Чоң-Кызыл-суу) – volně přeloženo, Velká červená řeka, údajně podle toho, jak jíl v oblasti jejího dolního toku zbarvuje při povodních vodu do červena – od malých termálních lázní ve výšce asi 2300 m.n.m. k necelých 5 kilometrů vzdálené horské meteorologické stanici, ležící však jen o dalších 200 metrů výše, tedy na kótě ±2500 m.n.m. Odtud začneme pozvolna stoupat až do sedla Arča-tör (Арча-төр) ve výšce 3890 m.n.m., které představuje nejvyšší bod naší túry. Pokud se nám podaří sedlo zdolat, plánujeme pomalu sejít přibližně na naši počáteční výšku do údolí vedlejšího, zvaného Džeti-ögüz, na jehož konci leží nám již známé sanatorium. Předpokládaná trasa činí kolem 35 kilometrů. Ale stejně to asi nakonec dopadne úplně jinak, protože...

„My nejsme žádný horalové!“ (Katka)

- – 1. den – -
v horách jsou medvědi!

V noci prší a bouří. Ani předpověď na další 2 dny není příznivá, optimista ve mně říká všelijaká – pro Karakol hlásí nadále bouřky, pro oblast Kyzyl-suu „pouze“ déšť, v okolí jezera Alakol (náš alternativní cíl) má být slunečno. No, vždycky se můžem vrátit, kdyby nám počasí nepřálo.

Maršrutka (100 som / os.) do městečka Kyzyl-suu (řidiči při svolávání cestujících často používají také jeho starý název Покровка) odjíždí ze stejného místa, odkud jsme se včera marně pokoušeli dostat do Džeti-ögüz a které se na turistických mapách označuje jako jižní autobusová stanice. Pokud si nechceme výrazně připlatit za soukromý odvoz – to teda nechceme! – musíme asi půl hodiny čekat s ostatními, dokud se maršrutka nezaplní. Z Kyzyl-suu, ležícího na hlavním silničním tahu kolem jezera Issyk-kul, je to ke skutečným horám ještě nějakých 20 kilometrů! Sehnat taxi (800 som) na překonání tohoto úseku je snadné, jízda převážně nezáživnou krajinou, obklopenou z jedné strany poli ležícími ladem a z druhé holými kopci, však zabere zhruba další hodinu.

V půl dvanácté můžeme vyrazit!

Údolí je zpočátku z obou stran sevřeno strmými skalami, které tu tvoří jakousi přírodní bránu a z jejichž obdivného okukování bolí za krkem. Toto sevření se postupně otevírá a my si při pohledu na vysoké a elegantní smrky neoblomně šplhající po skalách až někam do nebe připadáme jako v některém ze světoznámých národních parků USA. Pokračujeme malebným údolím po cestě sjízdné pro terénní auta, míjíme několik provizorních přístřešků, ale kromě krav a koní dlouho nepotkáme ani živáčka. U meteorologické stanice nás už vyhlížejí malí kluci z jurty na druhém břehu řeky, aby nám mohli nabídnout převoz přes vodu prostřednictvím své lanovky, za jejíž využití jim bez obvyklého smlouvání odevzdáváme 500 som.

Přijímáme pozvání do jurty příjemně vyhřáté ohněm z malých kamínek a uvnitř se seznamujeme málem s celou rodinou – jedno z pěti dětí je už odrostlé a chybí – a mladým rakouským párem, s kterými máme společnou cestu. Venku se zatím spouští mírný deštík. Dostáváme skromné pohoštění v podobě chlebových placek, smetanového másla a misky těstovin a na zapití bezedný šálek černého čaje – jakmile dopijeme, paní domu (jurty?) nám hned dolévá další. Domácí zvládají ruštinu snad ještě hůř než my, přesto si jakžtakž pokecáme a nezůstává jen u zdvořilostních frází. Nakonec si potvrzujeme, co stejně tak nějak tušíme – medvědi ve zdejších horách opravdu jsou. Ale málo...

Než se úplně rozloučíme, podává mi malý „obchodník“, který nás už zkásnul za lanovku, lísteček s číslem. Po bezstarostném posezení jsem, pravda, trochu zaskočen, neboť o penězích nebyla řeč, ale ani tentokrát moc neváhám těch dalších 200 som zaplatit.

Stezka nyní vede lesem, zprvu se zvedá jen mírně a ještě asi další hodinu se jde zvesela. Teprve tam, kde stromy ustupují, tj. ve výšce kolem 2800 metrů, začíná cesta prudce stoupat. Navíc nevědomky míjíme hlavní odbočku k sedlu a horko těžko se pak drápeme nahoru strmým korytem malého potoka, kam jsme předtím zabloudili. Naštěstí nad sebou ještě občas zahlédneme Rakušáky, kteří z jurty vyrazili o něco před námi, a po vyčerpávajícím náporu na kopec porostlý hustou klečí se vracíme na správnou trasu. Počasí se teď několikrát mění; začíná mrholit, zakrátko se ukazuje slunce a otevírá úžasné výhledy, ale závěr asi tříhodinového výstupu od jurty i stavění stanu na dohled vzdorovitě vypadajícího sedla absolvujeme v dešti. Všudypřítomné krávy to nijak nevzrušuje a klidně se pasou na svazích vysoko nad námi. Dosáhli jsme výšky 3500 metrů.

- – 2. den – -
bloudění v mlze

Noc proběhla bez zvláštních událostí. Překvapivě nebyla nijak chladná a nespavostí v těchto nadmořských výškách, tak jako na počátku mých vysokohorských výprav, už také netrpím. Ani medvědi se naštěstí neukázali.:) S přestávkami ale pršelo po většinu noci, takže ráno nikam nepospícháme a čekáme, až sluníčko dostatečně vysuší naše věci i stan. Při čekání pozorujeme tlupu početných svišťů, kteří prý dříve byli v Kyrgyzstánu vyhledávanou lovnou zvěří, zejména pro svou kožešinu, ale i na maso. Teď se jim tu evidentně daří, ačkoli jsou mnohem plašší než třeba ve slovenských Tatrách. Takhle o samotě v horách člověk vlastně vůbec nepozná, jestli je v Kyrgyzstánu, mohli bysme být kdekoli jinde.

Vyrážíme v 11; vyměnili jsme si role s našimi rakouskými souputníky, kteří ještě ani nezačali balit, a cestu do sedla dnes povedeme my. Stezka se objevuje a ztrácí, jinde se naopak kvůli četným kravím pěšinkám mnohonásobně rozvětvuje, bez mé oblíbené appky od mapy.cz v kombinaci s gps se tedy neobejdeme, přestože sedlo se v tomto okamžiku pochopitelně minout nedá. Výstup od úpatí k hřebeni sedla je namáhavý a zdlouhavý, prudký svah totiž tvoří především kamenná suť, která nabízí jen chabou oporu pro nohy a neustále podjíždí, takže děláme tři kroky vpřed a hned dva dozadu. Nadmořská výška taky dělá své. V samotném závěru výstupu je moje vyčerpání tak velké, že ani nedokážu myslet na to, jak jsem unavený – za každým krokem se tělo zdráhá udělat ten další. Na mohutný hřeben sedla (3890 m) se dostáváme kolem půl druhé.

O hodinu později je rozhodnuto: vracíme se. Ze sedla vidíme tři různé stezky, tedy tři možnosti, pro sestup na jeho druhou stranu, ale ani jedna z nich nám nepřipadá bezpečná. Tahle strana je tvořena pevným podložím a všechny cesty z hřebene klesají dost zprudka, riziko uklouznutí nám při více než 10 až 15kilové zátěži na zádech připadá velké a necítíme se na to. Stačil by jediný chybný krok a člověk letí rovnou dolů se sprškou valících se kamenů. Ani pokus shodit batohy dolů samostatně se nám nezdá jako rozumná volba. Rakušáci by třeba dokázali najít nějakou alternativu, ale déle se nám tady napospas rozmarům počasí čekat nechce. Nakonec míjíme naše kolegy-cestovatele během rychlého sestupu – kamenná suť má v tomhle směru zcela opačné vlastnosti a ve srovnání s výstupem je cesta dolů jako sprint – a na doslechovou vzdálenost se s nimi v krátkosti loučíme.

Za nějakých 15 minut stojíme opět při úpatí sedla a bez dlouhého zdržování pokračujeme dál. Sem tam se otáčíme, abychom zjistili, jestli už jsou Rakušáci nahoře a zda se odváží sejít na druhou stranu nebo se rozhodnou vrátit, ale jejich další osudy nám navždy zůstanou skryty, protože přímo nad sedlem se objevuje oblačná vrstva a valí se směrem k nám. Nad hlavami nám ještě svítí slunce, záhy se však spouští dešťová přeháňka a pak vše kolem nás zahalí mlha a my máme nadobro zakrytý výhled k sedlu. Už je nikdy znovu nespatříme.

Cestou dolů se pokouším rozpoznat místo, kde jsme nocovali, ale všechny výrazné balvany v mlze prostě vypadají stejně. Stezka se tak jako dnes ráno opět chová nevyzpytatelně a několikrát se větví a zase spojuje a totéž stále dokola, tentokrát už ani gps nemůžeme věřit, jelikož nás vede na slepou „kolej“ někam mezi divoce rostoucí kvítí. Neztrácíme naději – i když nervy chvílemi ano – a držíme se na doslech známého potoka z prvního dne hučícího někde v hlubině po naší levé ruce. Při tom se snažíme i nadále postupovat dolů, přestože se některé z kravích cestiček stáčí po vrstevnicích ve zcela opačném směru zpátky vzhůru. Naše bloudění v mlze trvá hodinu, možná o něco déle.

Konečně je tu zase hlavní turistická stezka! Sice začíná pršet, ale tím pádem se mlha rozpouští a z ní hluboko pod námi vystupuje planina mezi soutokem již zmíněného potoka a horské řeky Kara-batak (Кара-батак), levostranného přítoku Čong-Kyzyl-suu. Vidíme i první stromy lesního porostu. Je právě něco kolem půl šesté, když dojdeme k nohám mohutného jehličnanu pod kopcem a rozhodneme se naši výpravu pro dnešek prohlásit za ukončenou.

- – 3. den – -
pozor, vizita!

Ráno nad řekou je o poznání chladnější než nahoře v horách. Pršet sice přestalo už včera po setmění, ale potřebujeme, aby slunce vysušilo okolní trávu, vyhnalo vlhkost z našich bot a oblečení a prohřálo naše kosti. Dnes bude krásně – skály na protějším břehu už hoří! Sousední několikačlenná výprava nezahálí, brzy balí a pod tíhou velikých krosen na zádech každého z účastníků odchází pomalým tempem kamsi mimo vyšlapané trasy. Nikdo z nich nedal ani náznakem najevo, že by je naše přítomnost zajímala. Podle jejich chování a výše uvedených „indicií“ je tipuju na profesionály. My oproti nim zůstáváme na místě až do jedné odpoledne a opatrně se seznamujeme se zdejšími kravami, které jsou na nás samy zvědavé a nezdráhají se prozkoumat náš kemp z bezprostřední blízkosti.

Odpoledne vyrážíme pasteveckými stezkami zpátky směrem k meteostanici. Cestičky nás vedou ledabyle sem a tam, my však nikam nespěcháme, a tak nám stačí následovat tok řeky. Asi po hodině nepatrně kape, jinak na obloze svítí žluté slunce. Po další půlhodině končíme naši pohodovou procházku na malém prostranství v lese jen kousek nad jurtou, kde jsme se stavovali první den. Dál už nepůjdeme.

Večer kolem páté začíná pršet vydatněji, náš stan už na rozdíl od předchozích dnů naštěstí stojí. Stejně jako předtím v odpoledních hodinách ale netrvá dlouho, než se opět vyčasí. Zbytek večera trávíme ve stanu a kolem osmé jdeme spát.

- – 4. den – -
gaz to vyřeší 

Tábor opouštíme v 11. Podobně jako včera nemáme nijak naspěch, proto se klidně zdržíme s kluky z jurty, kterým dnes k jejich evidentnímu zklamání za převoz přes řeku a asistenci při focení nechávám pouze 300 som. Vyměníme i pár slov s paní z velkého domu u meteostanice (škoda, že stanice taky rovnou neukazuje předpověď, to by se nám před pár dny možná hodilo). Dál jdeme zvolna a kocháme se okolím. Díky hezkému počasí poznáváme v novém světle místa již poznaná.

V jednu odpoledne přicházíme k malým lázním, kde jsme svou túru před třemi dny zahájili a v bazénku snad ještě ze Stalinových dob si dopřáváme horkou koupel za pár korun (200 som). Žádný odvoz tu na nás pochopitelně nečeká, takže po dlouhém odpočinku pokračujeme po svých. Je kolem tři čtvrtě na tři.

Z téhle strany není krajina kolem silnice tak nezáživná, jak jsem si původně myslel. A máme příležitost si ji dokonale užít, protože na naše stopování nikdo nereaguje – dle mého očekávání je tu provoz poměrně rušný, většina aut je však plně obsazená nebo naložená až po střechu, případně obojí. Asi po hodině až hodině a půl pochodu začíná mizet les a krajina tím trochu ztrácí na atraktivitě. Musíme šlapat dál. Po další hodině se chůze stává téměř jednotvárnou. Katka si stýská nad tím, proč nám nikdo nezastavuje. Uklidňuju ji slovy, že „to tak asi má být“ a připomínám jí podobnou situaci z naší cesty po horách na Ukrajině, kde jsme si taky museli počkat na „ifu“ (myslím tím samozřejmě gaz, co nás vezl z Hoverly).

A skutečně! Moje předpověď se do puntíku plní: dříve než stihnu udělat další fotku červených skal na druhém břehu řeky, které jsou mimochodem rozsáhlejší a rozmanitější než u Džeti-ögüz, zahlédneme v dáli prach vířící pod koly železného monstra a záhy před námi brzdí naše kyrgyzská „ifa“ (správně, je to opět gaz). Úsměv v kulatém obličeji řidiče nás zve na palubu, kde už sedí celá jeho rodina, tj. manželka, tchyně nebo teta a, statisticky, tři až pět dětí. Plus jeden závozník. Do města Kyzyl-suu je to ještě slušná štreka, z celkových 20 kilometrů jsme ušli možná polovinu.

Ke Katčině jisté nevoli se vnucuji na malou návštěvu k našemu dobrodinci na panáka vodky, která je v těchto končinách málem levnější než naše kohoutková voda. Já v tom naopak vidím příležitost nahlédnout do soukromí místních obyvatel – doma mají jen koberec a stůl bez židlí! Na zemi také leží pár otřískaných hraček, s nimiž si děti okamžitě běží hrát. Paní domu narychlo shání nějaké skleničky. Pes přivázaný na řetězu u vrat do dvora tu evidentně trpí: automaticky se choulí do klubíčka v očekávání rány nebo kopance a připomíná nejponíženějšího člena nějaké opičí tlupy.:(

A teď hopem na maršrut do Karakolu (150 som) a na pořádné jídlo! Přímo v centru jsme už první den objevili na turisty zaměřenou restauraci Zarina (večeře = 1200 som) – já jsem si ji pro jednoduchost překřtil na českému srdci bližší Eržiku – a kupodivu jsme k tomu vůbec nepotřebovali hledat na internetu (ten tady beztak nemáme) nebo listovat v průvodci (ani ten nevlastníme); do dnešního dne mě udivuje, jaký instinkt nás sem vlastně přivedl. Tohle místo i točené pivo – nikoli z Žatce – Жатецкий гусь každopádně doporučujeme!

Svátek obětování, úterý 21. srpna 2018

K ránu prší a je chladno, pak se ukazuje slunce. Nad horama ale visí opona olověných mračen, vypadá to na další proměnlivý den. Odchod z hotelu-penzionu Janat Family Guesthouse je klasicky do 10 hodin, dnes je však muslimský Svátek obětování zvaný také Kurban Ait (Курбан Айт) a paní domácí nás ještě před naším odchodem zve na pohoštění, jak je tu v tento den zvykem. Stůl je naloženej jídlem jak při rautu a stejně jako v jurtě se všechno zapíjí především čajem a zase čajem – místní si ho dávají nejraději s mlékem.

sváteční pohoštění v janat family guesthouse

sváteční pohoštění v janat family guesthouse

Sedí tu s námi švagrová a rozohňuje se nad nuznými poměry a chudobou v Kyrgyzstánu: měsíční výdělek je prý někde na úrovni $100 (podle údajů na internetu je to v přepočtu kolem $200); korupce je tu vysoká a dva z prezidentů v relativně nedávné době padli právě kvůli vlastní hrabivosti; dříve tu lidé mívali i přes 10 dětí, v současnosti je průměr tak 3 až 5 dětí a za 7 už je vyznamenání.:) Opět mi to nedá, abych nevzpomněl na časy u nás již dávno minulé, kdy mi dědeček s babičkou taky vyprávěli o svých početných rodinách; je to tu v lecčems o těch pár generací posunuté.

Chceme se dostat do vesnice Kyzyl-tuu (Кызыл-туу), která leží na hlavním tahu do Biškeku podél jižních břehů jezera Issyk-kul. Přestože sama vesnice není ničím významná – je dokonce tak bezvýznamná, že ji ani google na své mapě nedokázal umístit do správné polohy –, jedná se o nejbližší výchozí bod pro cestu ke kyrgyzskému slanému jezeru. Žádný přímý spoj z Karakolu do Kyzyl-tuu nejezdí a řidiči jedoucí naším směrem nás odmítají vysadit mimo zastávky stanovené jízdním řádem, což je pro mě v těchto končinách dost nepochopitelný přístup, ale i tady asi musí občas platit nějaká pravidla. Snažej se nás zviklat a přesvědčit, abysme si místo maršrutky za 300 som vzali rovnou taxík za tisícovku, jinak že bude naše cesta zdlouhavá a zbytečně složitá – maršrutkou pojedeme asi 2 hodiny do města Bokonbajevo (Бөкөнбаев) a odtud můžeme teprve taxíkem do Kyzyl-tuu. Volíme tuhle náročnější variantu, ačkoli později zjišťujeme, že by to s cenou opravdu vyšlo velmi podobně. Odjezd z Karakolu kolem 13:00.

Bokonbajevo 15:15. Vzhledem ke svátečnímu dni má otevřeno jediná stravovna, všichni turisti z maršrutky včetně nás míří na oběd (320 som) sem. Těší mě, že odtud pak pokračujeme dál, protože „prát“ se tu s ostatníma o evidentně nedostatkové ubytování bych nerad. Taxi dál do Kyzyl-tuu nakonec usmlouváme na 500 som (až ke slanému jezeru chtějí dvojnásobek), i když podle místních by to nemělo stát víc než stovku pro dva; nejsme však místní, abysme si to mohli dovolit.:)

Kyzyl-tuu je taková zapadlá ves na konci světa. Kolem silnice není nic než restaurace (dnes zavřená), obchod (otevřený), pár polorozpadlých domků a autobusová zastávka. Za touhle potěmkinovskou fasádou se ale ukrývá jak tejden dlouhá vesnice protkaná sítí na sebe navzájem kolmých prašných cest. Katka se ohledně shánění ubytování tváří pochybovačně, jelikož při zběžné procházce mezi domy nevidíme jediný náznak ničeho podobného, v obchodě s poloprázdnými regály se však dá obstarat všechno, i to ubytování.

Majitelka obchodu nás bere k sobě domů a ubytovává nás v samostatné hostinské části (2 noci: 500 som), kde se podruhé setkáváme s naprostou absencí nábytku či jiného vybavení místnosti, pouze na zemi leží koberec; mám takové podezření, že tento „minimalismus“ bude spíše volbou související s vyznáním nebo zvykem pocházejícím z kočovného života v jurtách než nutností. Paní domácí nám kvůli pohodlnějšímu spaní rozloží deky na podlaze našeho holopokoje, pro vodu musíme k venkovnímu kohoutku, místo záchoda slouží na zahradě stojící latrína. Na jednu stranu jim tu po dvoře běhají slepice, v ohrádce přežvykují trávu ovečky a tv ani wifi tady nevedou, na druhou stranu jim za domem stojí slušný mitsubishi montero a ještě volha na špalcích. Obecně vzato se zdejší dům od vesnického dvorku se slepicemi u nás zas tolik neliší – na venkově nejsou rozdíly v životních podmínkách tolik markantní.

Slané jezero Karaköl & jezero Issyk-kul, středa 22. srpna 2018

K jezeru, nebo chcete-li k jezerům, vyrážíme až v odpoledních hodinách. Po obědě – 450 som – a nečekaném setkání s českými motorkáři v (dnes otevřené) restauraci si jdeme nejprve prohlédnout zdejší hřbitov, který – stejně jako všechno kolem – působí docela zpustle, ale zároveň mu nechybí kouzlo přitažlivosti. Potom snadno chytáme stopa ke slanému jezeru, které na většině map žádný zvláštní název nemá a vzhledem k proslulosti mezi místními ho snad ani nepotřebuje; na vstupence (viz níže) stojí jméno Karaköl. 

V náročném terénu se jede téměř krokem, jen majitelé Lady Nivy si mohou dovolit přidat plyn; pěšky bych těch 12 kilometrů na přímém slunci šlapat nechtěl. Cestou se nachází pár míst s ubytováním i restaurace, potkáváme také několik farem, na samotném konci stojí velké a dobře vybavené jurtové městečko. Za ním stojí strážní budka, kde je nutno zaplatit symbolické vstupné (100 som / os.), ale ta by se dala cestičkami v kopcích obejít. Jezero nijak nevyniká a na pohled připomíná obyčejný český rybník. Až po vstupu do vody zažívám příjemný šok – když se začnu vznášet na vodní hladině připadám si podobně jako brčko pozvolna vynášené z nápoje s bublinkami nebo jako andílci bezstarostně dovádějící v nadýchaných obláčcích; při pohledu na děti s nafukovacím kruhem kolem pasu si musím v duchu poklepat na čelo. Návštěvníků je tu požehnaně a mnozí se ještě mažou léčivým bahnem a straší spolu(ne)plavce vydáváním se za černochy.

Při zpáteční cestě děláme odbočku k jezeru Issyk-kul, „kyrgyzskému moři“, které i jako moře skutečně vypadá. Zvuk vln rozbíjejících se o pobřeží ve mně evokuje závěrečnou scénu z Cesty do pravěku. Podle ohlazených kamenů ležících desítky metrů od vody bych hádal, že hladina jezera dřív sahala mnohem výš a čeká ho tedy podobný osud jako jezero Aralské, jenže opak je pravdou – v historických dobách ležela hladina jezera výrazně níž, což dokazují i archeologické průzkumy, které pod jeho hladinou odhalily pozůstatky několika zatopených osad.

Během naší procházky začíná v horách na jihu hřmít a mračna se pomalu posouvají směrem k nám. Avšak jezero Issyk-kul jako by si udržovalo vlastní klima, v jeho okolí zůstává slunečné počasí po celou dobu naší návštěvy. Pokračujeme pěšky k hlavní cestě pro auta a asi po půlhodince snažení chytáme stopa zpátky do Kyzyl-tuu. Akorát při dopadu prvních kapek na kapotu auta vysedáme před restaurací, kde můžeme přečkat déšť a dopřát si na závěr dne malou večeři (260 som).

Funny Elsa, čtvrtek 23. srpna 2018

I dnes se nám stopování víceméně daří – asi po půl hodině čekání nám zastavuje hromadné taxi (800 som); cedule směr Kočkor (Кочкор) se osvědčila. Ve městě, které slouží jako významná turistická křižovatka především pro výlety k jezeru Sonkol (Соң-көл), se zdržíme asi hodinu až dvě kvůli přestávce na oběd (760 som).

Směrem dále na jih projíždíme pásmem zelených, oku lahodících hor, ostatní krajina zůstává suchá a nehostinná. 

V Narynu (Нарын) snadno nalézáme cestovku Kubat Tour a setkáváme se tu s jejím majitelem i dvěma zájemkyněmi o náš plánovaný 3denní výlet na koních! Výlet jsem s Kubatem domluvil ještě před naším odjezdem z České republiky s tím, že se část původně avizované ceny pro nás dva v celkové výši kolem 39500 som při účasti dalších osob rozpočítá mezi všechny účastníky – např. poplatek za průvodce či ubytování se hradí společně, jídlo a povolenku ke vstupu do pohraniční oblasti s Čínou si každý platí sám.

Kubat je typický vychytralý obchodníček a nevynechá jedinou příležitost, jak z lidí vyloudit nějakou tu korunu navíc. S trochou nadsázky připomíná pana správce z pohádky S čerty nejsou žerty. Tentokrát se mu naštěstí podařilo doběhnout jen sama sebe – předstoupil před nás čtyři s požadavkem na zaplacení naprosto odlišné ceny za stejné služby (k částce pro mě a Katku si totiž extra připočítal vlastní zisk a „ještě to drze přiznává!“), takže po krátké argumentaci s mírnou dávkou gradace byl nucen uznat porážku a docela zmaten se nakonec vrátil ke své původní nabídce. Tři z nás tak za 3 dny v sedle all-inclusive zaplatili směšných 10650 som a poslední účastnice, která se hodlá stravovat sama, doplatila zbytek do výše uvedených 39500 som. Takovou chybu Kubat určitě znova neudělá!

Ony další osoby jsou dvě sličné Francouzky, jejichž jména snad nemohla být příhodnější! První se nám představila špinavá blondýnka Elsa, což je zároveň jméno naší fenky. Tím pádem jako bysme byli zase pohromadě.:) Krátce poté nám své jméno prozradila i dlouhovlasá brunetka Fanny. To se pro změnu vyslovuje stejně jako anglické slovíčko – „Hi, my name is funny!“ Dohromady tedy tvoří zábavné duo: Funny Elsa!

V koňském sedle přes Taš-rabat k jezeru Čatyrkol, 24.-26. srpna 2018

- – 1. den – -
tam, kde nic není

Začínáme v Narynu pod zataženou oblohou, během asi dvouhodinové jízdy autem k výchozímu stanovišti se postupně dělá hezky až na polojasno. Náš řidič je velmi klidný a vyrovnaný, vyzařuje z něj rozvaha a dobrosrdečnost. Cestou nám vypráví mimo jiné o svém dětství a mně připadá, že je to stále ten malý kluk jako před nějakými 50 lety. Mluví pouze rusky, ale to nám s Katkou pochopitelně nedělá problém; Fanny a Elsa se rychle spřátelily a, jelikož rusky neumí, zatím na zadním sedadle probírají nejrůznější drby ze života, jak to uměj jenom holky.:)

Asi v polovině cesty děláme krátkou zastávku ve městě At-Bašy (kg. Ат-Башы), někdy též ve tvaru At-Baši (z rus. Ат-Баши), na fotku u obří koňské hlavy, již název města v kyrgyzštině také označuje, a posléze delší přestávku na návštěvu zříceniny starobylé pevnosti Košoj-Korgon (Кошой-Коргон). Samotnou stavbu dnes tvoří pouze pozůstatky mohutné hliněné zdi a valů obepínajících rozsáhlý areál přibližně čtvercového půdorysu a původní podobu tohoto místa si tak lze jen stěží domyslet. Kdo chce zjistit, jestli se jeho představy shodují se skutečností či najít odpovědi na případné další otázky, může navštívit přilehlé muzeum, kde je k dispozici právě i rekonstrukce pevnosti. My však musíme pokračovat dál...

...kde už nic není. Řidič nám ukazuje poslední vesnici, poslední výspu civilizace v Kyrgyzstánu. Odsud až ke sto kilometrů vzdáleným hranicím s Čínou vede jen nekonečná, rovná silnice, přes kterou sem tam pobíhají stáda ovcí a koz. Silnici lemují hory jako odněkud na skotském severu – oblé tvary se skalnatými výstupky na vrcholcích – a zástup elektrických stožárů ubíhajících od obzoru za obzor. V nenápadném údolí nedaleko ještě nenápadnějšího sedla nazývaného Ak-Beit (Ак-Беит) silnici opouštíme a parkujeme u jurty označující začátek našeho „westernového“ dobrodružství. Ač se to vůbec nezdá, naše současná nadmořská výška činí nějakých 3200-3300 m.

Průvodce má zpoždění. My sice taky, ale mnohem menší. Takže musíme čekat a nakonec vyrážíme kolem půl třetí namísto půl jedenácté. Jízda na koni je tady přirozená, proto kolem toho nedělají cavyky a bez otálení a zbytečných slov nás průvodce za pomoci řidiče usazují do sedel. Průvodce nám vysvětluje, že zdejší koně jsou na rozdíl od těch v západních zemích zvyklí neustále pracovat a i proto mají mírnou povahu. Před námi se otevírá široké údolí a my pomalým tempem vyrážíme kupředu a učíme se své koně správně ovládat – „hyjé!“ se tady řekne „ču! ču!“, zastavit by kůň měl při povelu „ták!“ (chyba v překladu není vyloučena), na to ostatní stačí uzda a otěže.

Při jízdě údolím postupně míjíme další jurty, které svou již z dálky rozpoznatelnou bílou barvou připomínají korálky nebo perly navlečené s pravidelným odstupem na šňůrce. Po dvou hodinách zastavujeme na skromnou přesnídávku v poslední z jurt stojící ve slepém konci údolí. Následně musíme nahoru do kopců a postupně překonat několik dalších údolí, než se dostaneme k našemu dnešnímu cíli. Obloha se teď neustále mění. Zároveň se slunce rychle blíží k obzoru a začíná se ochlazovat. Z intenzity zážitku to nijak neubírá. Všichni koně neúnavně šlapou a ochotně nás nesou na svých zádech. Do jurtového kempu u karavanseráje Taš-rabat (Таш-рабат) dorážíme kolem půl deváté večer, tedy až po setmění.

- – 2. den – -
fata morgána

Po skvělé a vydatné snídani máme dostatek času na prohlídku okolí včetně již zmíněné karavanseráje. Masivní kamenná stavba s malou kupolí připomíná orientální palác, který by se hodil třeba do série her Princ z Persie. Jedná se zájezdní hostinec pro obchodníky a cestovatele z období starobylé Hedvábné stezky. Takže nic jiného než taková středověká obdoba našeho kempu.

Start v 9:30. Míříme úzkým údolím říčky Taš-rabat ke stejnojmennému – jak jinak? – sedlu ve výšce 3968 m. Cestu příležitostně lemují nevyužívané hospodářské objekty a pod kopytama koní se nám prohánějí neposední svišti. Stoupání od kempu až do doliny pod sedlem je pozvolné, počasí nám přeje a my za dvě hodiny klidné jízdy překonáváme asi 400 výškových metrů. Po přestávce na oběd-piknik nás čeká podobné převýšení při výstupu do samotného sedla. Koním to však žádný problém nedělá a za necelou tři čtvrtě hodinku jsme nahoře. Za chvíli už v dálce mezi horskými svahy spatřujeme jezero Čatyrkol (Чатыркөл), které na tuto vzdálenost působí přízračně jak fata morgána.

Zakrátko sjíždíme z hor do otevřené náruče zdánlivě nekonečné roviny ohraničené pouze strmými zasněženými štíty daleko na jihu a jihozápadě – leckteré z nich už leží v Číně – a horským pásmem za našimi zády. Stáčíme se směrem doleva na východ a pokračujeme po cestě vinoucí se krajem souběžně s břehy obřího jezera, které však zůstává mimo náš dosah. Před námi se rozprostírají širé travnaté pláně a lze dohlédnout snad na desítky kilometrů daleko. Takhle nějak si představuju mongolskou step, ale těžko říct jak moc se tato moje představa blíží skutečnosti.

Marně v tomto rozlehlém prostoru hledám stopy po divoké zvěři, nějaký náznak pohybu na zemi, hejno letících ptáků či aspoň vysoko na nebi kroužící dravce, leč kromě svišťů a malých myšek, snad lumíků, tu nic nežije nebo se umí výborně skrývat. Krajina dělá vlnky a většina jurt ležících při úpatí horských hřebenů a svahů po naší levici nám zůstává do poslední chvíle skryta; nejen, že se tady mohou schovávat jednotlivá zvířata, totéž platí i pro celá stáda koz, jak se můžeme několikrát na vlastní oči přesvědčit.

Putování touto neobyčejnou horskou krajinou je dlouhé, náročné, kouzelné. Jednotlivé jurty oddělují velké vzdálenosti a my málokdy dokážeme koně uvést do klusu, proto nám průvodce „povoluje“ naši první a jedinou zastávku na čaj a chlebové placky kolem půl čtvrté. Tady se k nám krátce připojuje syn našeho průvodce, který vede jinou skupinu od karavanseráje k jurtám pod sedlem Širikty (Ширикты), kde i my naši cestu dnes zakončíme; kromě tohoto malého setkání nepotkáváme cestou ani živáčka. Cíle dnešní části naší trasy nakonec dosahujeme něco před šestou = konec 18:00.

Čekání na velmi pozdní večeři (a spánek) je dlouhé. Především obě Francouzky toho za dnešek mají plný brejle a svou nespokojenost dávají místy až protivně najevo. Mrzí mě, že mají nepřiměřená očekávání a nerespektují místní podmínky a zvyky – Fanny by ráda večeři v západním stylu, Elsa zase vlastní pokoj. Místní to ale nijak extra neřeší a po celou dobu pokračují svým vlastním způsobem.

Zatímco čekáme, vystřídá se v jurtě postupně víc než 10 lidí na kus řeči a pohár oblíbeného kumysu (кымыз), fermentovaného nápoje z kobylího mléka; vůbec nechápu, kde se tady všichni tak najednou berou. Mnozí se představují jménem, ale kyrgyzská jména jsou tak neobvyklá, že by mi je pro úspěšné zapamatování museli napsat. Výjimkou potvrzující toto pravidlo je jméno pana domácího znějící na chlup stejně jako název (nejen) pro topivo, kterým jeho manželka přikládá v kamínkách – vysušeným ovčím trusem.

Trus má (minimálně) dvě malé děti, asi desetiletého chlapce a o něco mladší holčičku, oba nám tu celý večer také dělají společnost. Když je večeře konečně na stole, holčička na sebe omylem svrhává vařící vývar a nastalá pohoda je ta tam. Matka celou situaci ještě zhoršuje tím, že tuto příhodu dává za vinu jejímu bratrovi a svou zlost si na něm vybíjí tvrdými pohlavky, což si u nás dnes dovolí málokterý rodič. Teď už brečí obě děti.

V polních podmínkách daleko od civilizace jsou všichni ohledně poskytnutí první pomoci při popáleninách naprosto bezradní: nic jako „stodvanáctka“ tady nefunguje (nemluvě o neexistujícím mobilním signálu); nejblíže k dezinfekci má zubní pasta (zde je tedy důkaz, že ani ta není univerzální:)); na koni (natož v autě) holčičku nikdo teď v noci do 100 nebo více kilometrů vzdáleného At-Bašy nepoveze. Zmírnit její bolest a celkově zklidnit situaci se mimo jiné daří i díky aplikaci První pomoc, kterou mám naštěstí staženou v mobilu; palec nahoru pro Český červený kříž. Tato noc každopádně nebude krátká...

- – 3. den – -
první sníh nikdy nevydrží

Na stěně visí místo obrazu nůžky, okenní parapet nezdobí kytka, ale autobaterie napájející jednu zemdlenou žárovku, strop je vyrobenej z větví. Kdo mi poví cotoje?

Probouzím se na podlaze malé zemljanky částečně zahloubené do svahu nedaleko jurty, v níž Fanny a Elsa strávily podle svého vyprávění „romantickou“ noc s průvodcem (a Trusovou rodinou). Katka a já jsme zemljanku sdíleli s mladým párem, patrně dalším z Trusových synů a jeho manželkou, nebo – abych nikomu nenadržoval – naopak; dovolili jsme si večer vůči našim dobrodincům malou lež, jelikož muž a žena tady nesmí sdílet lože-spacák-podlahu, pokud nejsou svoji. A to my nejsme. Katka vedle mě už je také vzhůru a hlásí, že venku napadl sníh!

„Na to ti neskočím!“ Tyhle její vtípky už totiž znám. Krajina kolem nás však skutečně leží pod bílým pláštěm a z oblohy spokojeně padá další sníh. Majitelé zemljanky už také vstali a na stole, který v místnosti zpravidla zaujímá centrální polohu, připravují naši dnešní snídani č. 1. Tou je sice obyčejné rizoto, ale je ho dost pro všechny a ještě spousta navíc. Připojuje se k nám syn našeho průvodce s celou svou skupinou, tedy mladým kanadským párem a průvodcem-kolegou, takže co jsme začli ve čtyřech, dojídáme v osmi lidech; jídlo je v Kyrgyzstánu radost a k tomu radost sdílená.

Protože holky z Francie dlouho vyspávaj, připojujeme se k nim u snídaně č. 2, která se koná později v jurtě a nikdo nesmí samozřejmě chybět. Nyní se podává vařená pohanka a mrkvovo-okurkový salát. Nechybí čaj a chlebové placky. Sníh mezitím pomalu mizí z blízkého okolí, ale ve vyšších vrstvách by se mohl nadále udržet. Porada o úspěchu operace „Širikty“ během snídaně je tím pádem rychlá – nejsme do sněhu vybaveni a podle průvodce se jedná o krutoj pereval, ležící navíc v nadmořské výšce nad 4000 metrů. Kvůli nejistému počasí a na jeho doporučení se tedy vydáváme zpět po včerejší trase ke karavanseráji. Startujeme o půl dvanácté.

Přestože na naší straně hor je počasí nadále stálé, chce mít průvodce přechod přes sedlo Taš-rabat co nejdřív za sebou a popohání nás, jak jen se dá. Proto se tentokrát vyhýbáme jízdě po cestě a držíme co možná nejpřímější směr k místu, kde budeme odbočovat do sedla. Tady se ocitáme asi po dvou hodinách od opuštění jurty. Sedlo nad námi se halí do mraků a během dalšího postupu nás vítá lehkým krupobitím, které však netrvá dlouho a po překonání jeho nejvyššího bodu je opět klid. Po sestupu do údolí si můžeme vydechnout u oběda a zbývající část cesty absolvujeme v méně uspěchaném tempu. Kolem páté večerní nás průvodce v kempu u karavanseráje předává řidiči.

Nad horami vytrvale visí opona šedivých mračen, my se však vracíme na hlavní silnici do At-Bašy, která má v tomto směru klesající tendenci, a před námi se pod polojasnou oblohou otevírá jedinečný výhled na celé údolí řeky Kara-Kojun (Кара-Коюн). Cesta nejen díky tomuto představení za předním sklem připomínajícím širokoúhlý filmový záběr rychle ubíhá a ještě před soumrakem jsme zpátky v Narynu.

Biškek, pondělí & úterý 27.-28. srpna 2018

Do Biškeku (Бишкек) přijíždíme v pondělí kolem půl čtvrté odpoledne, tedy asi po 5 hodinách jízdy maršrutkou (1000 som) včetně obligátní pauzy na rychlé občerstvení (210 som) v jedné z četných stravoven ležících u hlavních silničních tahů Kyrgyzstánu. Řidič nás vysazuje ve východní části města, odkud pokračujeme dlouhým pochodem přes centrum do hostelu nedaleko Ošského bazaru. Prohlídce tohoto miliónového:) města tak věnujeme dnešní odpoledne a převážnou část zítřejšího dne. 

Biškek snese srovnání s velkými městy ležícími v protisměru otáčení zeměkoule a v rámci Kyrgyzstánu připomíná oázu uprostřed pouště, přestože nelze nepoznat, k jaké zemi náleží. Jako by sem patřil a zároveň nepatřil, jako by stál na rozhraní mezi starým a novým světem – se svými širokými třídami a bulváry, obrovskými náměstími, krásnými, zelenými parky, majestátními památníky, moderními restauracemi a, v neposlední řadě, okázalými mešitami se řadí na úroveň západních měst, kdežto stavby a pomníky z dob Sovětského svazu, pozůstatky kultu osobnosti, šedivé a oprýskané domy, prašné chodníky a cesty nebo minimum obchodních center vychylují ručičky vah na opačnou stranu. A to je dobře. Jinak by asi nemělo smysl se sem vydat.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *