--- 2. den ---
bloudění v mlze

Noc proběhla bez zvláštních událostí. Překvapivě nebyla nijak chladná a nespavostí v těchto nadmořských výškách, tak jako na počátku mých vysokohorských výprav, už také netrpím. Ani medvědi se naštěstí neukázali.:) S přestávkami ale pršelo po většinu noci, takže ráno nikam nepospícháme a čekáme, až sluníčko dostatečně vysuší naše věci i stan. Při čekání pozorujeme tlupu početných svišťů, kteří prý dříve byli v Kyrgyzstánu vyhledávanou lovnou zvěří, zejména pro svou kožešinu, ale i na maso. Teď se jim tu evidentně daří, ačkoli jsou mnohem plašší než třeba ve slovenských Tatrách. Takhle o samotě v horách člověk vlastně vůbec nepozná, jestli je v Kyrgyzstánu, mohli bysme být kdekoli jinde.

Vyrážíme v 11; vyměnili jsme si role s našimi rakouskými souputníky, kteří ještě ani nezačali balit, a cestu do sedla dnes povedeme my. Stezka se objevuje a ztrácí, jinde se naopak kvůli četným kravím pěšinkám mnohonásobně rozvětvuje, bez mé oblíbené appky od mapy.cz v kombinaci s gps se tedy neobejdeme, přestože sedlo se v tomto okamžiku pochopitelně minout nedá. Výstup od úpatí k hřebeni sedla je namáhavý a zdlouhavý, prudký svah totiž tvoří především kamenná suť, která nabízí jen chabou oporu pro nohy a neustále podjíždí, takže děláme tři kroky vpřed a hned dva dozadu. Nadmořská výška taky dělá své. V samotném závěru výstupu je moje vyčerpání tak velké, že ani nedokážu myslet na to, jak jsem unavený – za každým krokem se tělo zdráhá udělat ten další. Na mohutný hřeben sedla (3890 m) se dostáváme kolem půl druhé.

O hodinu později je rozhodnuto: vracíme se. Ze sedla vidíme tři různé stezky, tedy tři možnosti, pro sestup na jeho druhou stranu, ale ani jedna z nich nám nepřipadá bezpečná. Tahle strana je tvořena pevným podložím a všechny cesty z hřebene klesají dost zprudka, riziko uklouznutí nám při více než 10 až 15kilové zátěži na zádech připadá velké a necítíme se na to. Stačil by jediný chybný krok a člověk letí rovnou dolů se sprškou valících se kamenů. Ani pokus shodit batohy dolů samostatně se nám nezdá jako rozumná volba. Rakušáci by třeba dokázali najít nějakou alternativu, ale déle se nám tady napospas rozmarům počasí čekat nechce. Nakonec míjíme naše kolegy-cestovatele během rychlého sestupu – kamenná suť má v tomhle směru zcela opačné vlastnosti a ve srovnání s výstupem je cesta dolů jako sprint – a na doslechovou vzdálenost se s nimi v krátkosti loučíme.

Za nějakých 15 minut stojíme opět při úpatí sedla a bez dlouhého zdržování pokračujeme dál. Sem tam se otáčíme, abychom zjistili, jestli už jsou Rakušáci nahoře a zda se odváží sejít na druhou stranu nebo se rozhodnou vrátit, ale jejich další osudy nám navždy zůstanou skryty, protože přímo nad sedlem se objevuje oblačná vrstva a valí se směrem k nám. Nad hlavami nám ještě svítí slunce, záhy se však spouští dešťová přeháňka a pak vše kolem nás zahalí mlha a my máme nadobro zakrytý výhled k sedlu. Už je nikdy znovu nespatříme.

Cestou dolů se pokouším rozpoznat místo, kde jsme nocovali, ale všechny výrazné balvany v mlze prostě vypadají stejně. Stezka se tak jako dnes ráno opět chová nevyzpytatelně a několikrát se větví a zase spojuje a totéž stále dokola, tentokrát už ani gps nemůžeme věřit, jelikož nás vede na slepou „kolej“ někam mezi divoce rostoucí kvítí. Neztrácíme naději – i když nervy chvílemi ano – a držíme se na doslech známého potoka z prvního dne hučícího někde v hlubině po naší levé ruce. Při tom se snažíme i nadále postupovat dolů, přestože se některé z kravích cestiček stáčí po vrstevnicích ve zcela opačném směru zpátky vzhůru. Naše bloudění v mlze trvá hodinu, možná o něco déle.

Konečně je tu zase hlavní turistická stezka! Sice začíná pršet, ale tím pádem se mlha rozpouští a z ní hluboko pod námi vystupuje planina mezi soutokem již zmíněného potoka a horské řeky Kara-batak (Кара-батак), levostranného přítoku Čong-Kyzyl-suu. Vidíme i první stromy lesního porostu. Je právě něco kolem půl šesté, když dojdeme k nohám mohutného jehličnanu pod kopcem a rozhodneme se naši výpravu pro dnešek prohlásit za ukončenou.

--- 3. den ---
pozor, vizita!

Ráno nad řekou je o poznání chladnější než nahoře v horách. Pršet sice přestalo už včera po setmění, ale potřebujeme, aby slunce vysušilo okolní trávu, vyhnalo vlhkost z našich bot a oblečení a prohřálo naše kosti. Dnes bude krásně – skály na protějším břehu už hoří! Sousední několikačlenná výprava nezahálí, brzy balí a pod tíhou velikých krosen na zádech každého z účastníků odchází pomalým tempem kamsi mimo vyšlapané trasy. Nikdo z nich nedal ani náznakem najevo, že by je naše přítomnost zajímala. Podle jejich chování a výše uvedených „indicií“ je tipuju na profesionály. My oproti nim zůstáváme na místě až do jedné odpoledne a opatrně se seznamujeme se zdejšími kravami, které jsou na nás samy zvědavé a nezdráhají se prozkoumat náš kemp z bezprostřední blízkosti.

Odpoledne vyrážíme pasteveckými stezkami zpátky směrem k meteostanici. Cestičky nás vedou ledabyle sem a tam, my však nikam nespěcháme, a tak nám stačí následovat tok řeky. Asi po hodině nepatrně kape, jinak na obloze svítí žluté slunce. Po další půlhodině končíme naši pohodovou procházku na malém prostranství v lese jen kousek nad jurtou, kde jsme se stavovali první den. Dál už nepůjdeme.

Večer kolem páté začíná pršet vydatněji, náš stan už na rozdíl od předchozích dnů naštěstí stojí. Stejně jako předtím v odpoledních hodinách ale netrvá dlouho, než se opět vyčasí. Zbytek večera trávíme ve stanu a kolem osmé jdeme spát.

--- 4. den ---
gaz to vyřeší 

Tábor opouštíme v 11. Podobně jako včera nemáme nijak naspěch, proto se klidně zdržíme s kluky z jurty, kterým dnes k jejich evidentnímu zklamání za převoz přes řeku a asistenci při focení nechávám pouze 300 som. Vyměníme i pár slov s paní z velkého domu u meteostanice (škoda, že stanice taky rovnou neukazuje předpověď, to by se nám před pár dny možná hodilo). Dál jdeme zvolna a kocháme se okolím. Díky hezkému počasí poznáváme v novém světle místa již poznaná.

V jednu odpoledne přicházíme k malým lázním, kde jsme svou túru před třemi dny zahájili a v bazénku snad ještě ze Stalinových dob si dopřáváme horkou koupel za pár korun (200 som). Žádný odvoz tu na nás pochopitelně nečeká, takže po dlouhém odpočinku pokračujeme po svých. Je kolem tři čtvrtě na tři.

Z téhle strany není krajina kolem silnice tak nezáživná, jak jsem si původně myslel. A máme příležitost si ji dokonale užít, protože na naše stopování nikdo nereaguje – dle mého očekávání je tu provoz poměrně rušný, většina aut je však plně obsazená nebo naložená až po střechu, případně obojí. Asi po hodině až hodině a půl pochodu začíná mizet les a krajina tím trochu ztrácí na atraktivitě. Musíme šlapat dál. Po další hodině se chůze stává téměř jednotvárnou. Katka si stýská nad tím, proč nám nikdo nezastavuje. Uklidňuju ji slovy, že „to tak asi má být“ a připomínám jí podobnou situaci z naší cesty po horách na Ukrajině, kde jsme si taky museli počkat na „ifu“ (myslím tím samozřejmě gaz, co nás vezl z Hoverly).

A skutečně! Moje předpověď se do puntíku plní: dříve než stihnu udělat další fotku červených skal na druhém břehu řeky, které jsou mimochodem rozsáhlejší a rozmanitější než u Džeti-ögüz, zahlédneme v dáli prach vířící pod koly železného monstra a záhy před námi brzdí naše kyrgyzská „ifa“ (správně, je to opět gaz). Úsměv v kulatém obličeji řidiče nás zve na palubu, kde už sedí celá jeho rodina, tj. manželka, tchyně nebo teta a, statisticky, tři až pět dětí. Plus jeden závozník. Do města Kyzyl-suu je to ještě slušná štreka, z celkových 20 kilometrů jsme ušli možná polovinu.

Ke Katčině jisté nevoli se vnucuji na malou návštěvu k našemu dobrodinci na panáka vodky, která je v těchto končinách málem levnější než naše kohoutková voda. Já v tom naopak vidím příležitost nahlédnout do soukromí místních obyvatel – doma mají jen koberec a stůl bez židlí! Na zemi také leží pár otřískaných hraček, s nimiž si děti okamžitě běží hrát. Paní domu narychlo shání nějaké skleničky. Pes přivázaný na řetězu u vrat do dvora tu evidentně trpí: automaticky se choulí do klubíčka v očekávání rány nebo kopance a připomíná nejponíženějšího člena nějaké opičí tlupy.:(

A teď hopem na maršrut do Karakolu (150 som) a na pořádné jídlo! Přímo v centru jsme už první den objevili na turisty zaměřenou restauraci Zarina (večeře = 1200 som) – já jsem si ji pro jednoduchost překřtil na českému srdci bližší Eržiku – a kupodivu jsme k tomu vůbec nepotřebovali hledat na internetu (ten tady beztak nemáme) nebo listovat v průvodci (ani ten nevlastníme); do dnešního dne mě udivuje, jaký instinkt nás sem vlastně přivedl. Tohle místo i točené pivo – nikoli z Žatce – Жатецкий гусь každopádně doporučujeme!

--- 2. den ---
fata morgána

Po skvělé a vydatné snídani máme dostatek času na prohlídku okolí včetně již zmíněné karavanseráje. Masivní kamenná stavba s malou kupolí připomíná orientální palác, který by se hodil třeba do série her Princ z Persie. Jedná se zájezdní hostinec pro obchodníky a cestovatele z období starobylé Hedvábné stezky. Takže nic jiného než taková středověká obdoba našeho kempu.

Start v 9:30. Míříme úzkým údolím říčky Taš-rabat ke stejnojmennému – jak jinak? – sedlu ve výšce 3968 m. Cestu příležitostně lemují nevyužívané hospodářské objekty a pod kopytama koní se nám prohánějí neposední svišti. Stoupání od kempu až do doliny pod sedlem je pozvolné, počasí nám přeje a my za dvě hodiny klidné jízdy překonáváme asi 400 výškových metrů. Po přestávce na oběd-piknik nás čeká podobné převýšení při výstupu do samotného sedla. Koním to však žádný problém nedělá a za necelou tři čtvrtě hodinku jsme nahoře. Za chvíli už v dálce mezi horskými svahy spatřujeme jezero Čatyrkol (Чатыркөл), které na tuto vzdálenost působí přízračně jak fata morgána.

Zakrátko sjíždíme z hor do otevřené náruče zdánlivě nekonečné roviny ohraničené pouze strmými zasněženými štíty daleko na jihu a jihozápadě – leckteré z nich už leží v Číně – a horským pásmem za našimi zády. Stáčíme se směrem doleva na východ a pokračujeme po cestě vinoucí se krajem souběžně s břehy obřího jezera, které však zůstává mimo náš dosah. Před námi se rozprostírají širé travnaté pláně a lze dohlédnout snad na desítky kilometrů daleko. Takhle nějak si představuju mongolskou step, ale těžko říct jak moc se tato moje představa blíží skutečnosti.

Marně v tomto rozlehlém prostoru hledám stopy po divoké zvěři, nějaký náznak pohybu na zemi, hejno letících ptáků či aspoň vysoko na nebi kroužící dravce, leč kromě svišťů a malých myšek, snad lumíků, tu nic nežije nebo se umí výborně skrývat. Krajina dělá vlnky a většina jurt ležících při úpatí horských hřebenů a svahů po naší levici nám zůstává do poslední chvíle skryta; nejen, že se tady mohou schovávat jednotlivá zvířata, totéž platí i pro celá stáda koz, jak se můžeme několikrát na vlastní oči přesvědčit.

Putování touto neobyčejnou horskou krajinou je dlouhé, náročné, kouzelné. Jednotlivé jurty oddělují velké vzdálenosti a my málokdy dokážeme koně uvést do klusu, proto nám průvodce „povoluje“ naši první a jedinou zastávku na čaj a chlebové placky kolem půl čtvrté. Tady se k nám krátce připojuje syn našeho průvodce, který vede jinou skupinu od karavanseráje k jurtám pod sedlem Širikty (Ширикты), kde i my naši cestu dnes zakončíme; kromě tohoto malého setkání nepotkáváme cestou ani živáčka. Cíle dnešní části naší trasy nakonec dosahujeme něco před šestou = konec 18:00.

Čekání na velmi pozdní večeři (a spánek) je dlouhé. Především obě Francouzky toho za dnešek mají plný brejle a svou nespokojenost dávají místy až protivně najevo. Mrzí mě, že mají nepřiměřená očekávání a nerespektují místní podmínky a zvyky – Fanny by ráda večeři v západním stylu, Elsa zase vlastní pokoj. Místní to ale nijak extra neřeší a po celou dobu pokračují svým vlastním způsobem.

Zatímco čekáme, vystřídá se v jurtě postupně víc než 10 lidí na kus řeči a pohár oblíbeného kumysu (кымыз), fermentovaného nápoje z kobylího mléka; vůbec nechápu, kde se tady všichni tak najednou berou. Mnozí se představují jménem, ale kyrgyzská jména jsou tak neobvyklá, že by mi je pro úspěšné zapamatování museli napsat. Výjimkou potvrzující toto pravidlo je jméno pana domácího znějící na chlup stejně jako název (nejen) pro topivo, kterým jeho manželka přikládá v kamínkách – vysušeným ovčím trusem.

Trus má (minimálně) dvě malé děti, asi desetiletého chlapce a o něco mladší holčičku, oba nám tu celý večer také dělají společnost. Když je večeře konečně na stole, holčička na sebe omylem svrhává vařící vývar a nastalá pohoda je ta tam. Matka celou situaci ještě zhoršuje tím, že tuto příhodu dává za vinu jejímu bratrovi a svou zlost si na něm vybíjí tvrdými pohlavky, což si u nás dnes dovolí málokterý rodič. Teď už brečí obě děti.

V polních podmínkách daleko od civilizace jsou všichni ohledně poskytnutí první pomoci při popáleninách naprosto bezradní: nic jako „stodvanáctka“ tady nefunguje (nemluvě o neexistujícím mobilním signálu); nejblíže k dezinfekci má zubní pasta (zde je tedy důkaz, že ani ta není univerzální:)); na koni (natož v autě) holčičku nikdo teď v noci do 100 nebo více kilometrů vzdáleného At-Bašy nepoveze. Zmírnit její bolest a celkově zklidnit situaci se mimo jiné daří i díky aplikaci První pomoc, kterou mám naštěstí staženou v mobilu; palec nahoru pro Český červený kříž. Tato noc každopádně nebude krátká...

--- 3. den ---
první sníh nikdy nevydrží

Na stěně visí místo obrazu nůžky, okenní parapet nezdobí kytka, ale autobaterie napájející jednu zemdlenou žárovku, strop je vyrobenej z větví. Kdo mi poví cotoje?

Probouzím se na podlaze malé zemljanky částečně zahloubené do svahu nedaleko jurty, v níž Fanny a Elsa strávily podle svého vyprávění „romantickou“ noc s průvodcem (a Trusovou rodinou). Katka a já jsme zemljanku sdíleli s mladým párem, patrně dalším z Trusových synů a jeho manželkou, nebo – abych nikomu nenadržoval – naopak; dovolili jsme si večer vůči našim dobrodincům malou lež, jelikož muž a žena tady nesmí sdílet lože-spacák-podlahu, pokud nejsou svoji. A to my nejsme. Katka vedle mě už je také vzhůru a hlásí, že venku napadl sníh!

„Na to ti neskočím!“ Tyhle její vtípky už totiž znám. Krajina kolem nás však skutečně leží pod bílým pláštěm a z oblohy spokojeně padá další sníh. Majitelé zemljanky už také vstali a na stole, který v místnosti zpravidla zaujímá centrální polohu, připravují naši dnešní snídani č. 1. Tou je sice obyčejné rizoto, ale je ho dost pro všechny a ještě spousta navíc. Připojuje se k nám syn našeho průvodce s celou svou skupinou, tedy mladým kanadským párem a průvodcem-kolegou, takže co jsme začli ve čtyřech, dojídáme v osmi lidech; jídlo je v Kyrgyzstánu radost a k tomu radost sdílená.

Protože holky z Francie dlouho vyspávaj, připojujeme se k nim u snídaně č. 2, která se koná později v jurtě a nikdo nesmí samozřejmě chybět. Nyní se podává vařená pohanka a mrkvovo-okurkový salát. Nechybí čaj a chlebové placky. Sníh mezitím pomalu mizí z blízkého okolí, ale ve vyšších vrstvách by se mohl nadále udržet. Porada o úspěchu operace „Širikty“ během snídaně je tím pádem rychlá – nejsme do sněhu vybaveni a podle průvodce se jedná o krutoj pereval, ležící navíc v nadmořské výšce nad 4000 metrů. Kvůli nejistému počasí a na jeho doporučení se tedy vydáváme zpět po včerejší trase ke karavanseráji. Startujeme o půl dvanácté.

Přestože na naší straně hor je počasí nadále stálé, chce mít průvodce přechod přes sedlo Taš-rabat co nejdřív za sebou a popohání nás, jak jen se dá. Proto se tentokrát vyhýbáme jízdě po cestě a držíme co možná nejpřímější směr k místu, kde budeme odbočovat do sedla. Tady se ocitáme asi po dvou hodinách od opuštění jurty. Sedlo nad námi se halí do mraků a během dalšího postupu nás vítá lehkým krupobitím, které však netrvá dlouho a po překonání jeho nejvyššího bodu je opět klid. Po sestupu do údolí si můžeme vydechnout u oběda a zbývající část cesty absolvujeme v méně uspěchaném tempu. Kolem páté večerní nás průvodce v kempu u karavanseráje předává řidiči.

Nad horami vytrvale visí opona šedivých mračen, my se však vracíme na hlavní silnici do At-Bašy, která má v tomto směru klesající tendenci, a před námi se pod polojasnou oblohou otevírá jedinečný výhled na celé údolí řeky Kara-Kojun (Кара-Коюн). Cesta nejen díky tomuto představení za předním sklem připomínajícím širokoúhlý filmový záběr rychle ubíhá a ještě před soumrakem jsme zpátky v Narynu.