Čína 2016

ČÍNA

2016

Čína je obrovská země s nezměrným potenciálem a zcela jistě ji po zářné minulosti a současnosti čeká ještě zářnější budoucnost. Pokud na Západě někdy nastane další finanční krize, nevěřím moc tomu, že bude mít výrazný dopad na tohoto asijského tygra – nebo by bylo vhodnější nahradit toho tygra raději pandou? I ta totiž zcela jistě umí ukázat zuby a zároveň si ji není těžké představit jako živoucí znázornění symbolů jin a jang. Taková je podle mě Čína: její obraz, který se nám snaží ukazovat v televizi a jiných sdělovacích prostředcích se vůbec nepodobá tomu, co lze vidět přímo na místě. Namátkou: svět a technologie 21. století, naprostá komerce, permanentní připojení k internetu, posedlost seriály... Vsadím se, že strýček Mao by nevěřil svým očím, kdyby mohl současnou Čínu vidět! Na každý pád, pokud má dnešní svět jít kupředu – a nezáleží, jestli se to někomu zamlouvá nebo ne –, je Čína nedílnou součástí jeho budoucnosti.

(Poznámka: zde zveřejněné názory se nutně nemusí shodovat s názorem autora.:))

* 1 CNY = 3,65 CZK
* víza: €60
* kohoutkovou vodu v Číně jsme nepili

Pelléova 18, Praha 6, středa 12. října 2016

Proces pro získání víz se na první pohled tváří složitě, ale nic na tom není. Nejotravnější je především nezbytné papírování a pak několikahodinové čekání při podání žádosti na ambasádě (to samozřejmě neplatí pro ty, co si přivstanou a jdou první na řadu). To ostatní jsou pouhé banality: žádost lze podat i za jinou osobu, lety, ty stačí mít pouze rezervované a sestavení itineráře cesty po Číně je vzhledem ke skutečnosti, že není nutno se ho po příjezdu do země držet, celkem podružné, ačkoli je lepší vyvarovat se jeho slepému okopírování z internetu – jedna z českých úřednic, které žádosti na ambasádě přijímají a jsou, mimochodem, dost kousavě naladěné, se k jinému žadateli o víza v tomto smyslu vyjádřila se slovy: „To vypadá, jako byste to převzal ze stránek nějaké cestovky... no, nevím tedy, ale dejte to sem...“

V případě itineráře jde tedy patrně jen o nějaký byrokratický vrtoch, jehož cílem je udělat z pár vyvolených vola – viz třeba kolega výše – a nejspíš taky přihrát hromadu peněz do kapes cestovních a zprostředkovatelských kanceláří, kterých jejich klienti stejně mají tolik, že nevědí, co s nimi. Jak jinak si vysvětlit skutečnost, že je někdo ochoten zaplatit za zprostředkování víza bezmála o 1000 korun víc, než je jejich reálná cena?

Úřednice dokumentaci převezme, narychlo zkontroluje, zda nic nechybí a vydá vám formulář s potvrzením a údaji k platbě. Další diskuze není žádoucí. Platí se u ČSOB a zhruba po týdnu víza bez problému máte. Máme!

Na konci října se tak můžeme vydat na naši malou cestu po velké Číně. Námi absolvovanou trasu najdete na následující mapě...

mapa trasy po číně

mapa trasy po číně

Peking, sobota 29. října 2016

Pekingské mezinárodní letiště. Sobota 9 hodin ráno. Podle Katky má každá země svou specifickou vůni. Tohle mě tedy nikdy nenapadlo vnímat; asi jsou pro mě takové vjemy příliš prchavé a ani bych si je nedokázal u jednotlivých zemí zapamatovat.

Při pohledu z vlaku Airport Express (2x ¥25) vypadají první domy stranou od trati jak na Ukrajině, fantazie pracuje a okamžitě si sem dosazuju filmové záběry z dokumentů o Pripjati. Políčka se schlíplou úrodou kukuřice působí tak trochu jako po záplavách, dojem umocňují chatrče rozpadající se jen pod tíhou slunečních paprsků. Les vypadá jako uměle vysazený, odstup mezi stromy je nepřirozeně pravidelný a chybí obvyklá, listy pokrytá a na pohled kyprá, živá podestýlka. Je to jak vojáci nastoupení na přehlídku. Silnice moderní. Sem tam nepořádek jako všude v Asii. Za chvíli už je tu město s neprostupnou hradbou paneláků a v dálce na jeho okraji vidíme chladicí věže (!) nějaké elektrárny. V husté zástavbě taky nejde přehlédnout obrovskou plochou budovu v typických barvách IKEA.

Sobota působí spíš jako všední den, všude panuje ruch a shon a provoz je poměrně hustý. Jasné počasí s modrou oblohou láká ven, ale je určitě pod 10°C. S prvním jídlem (¥26) jsme velmi spokojeni – do mísy si nabereme syrové či předvařené ingredience, výběr je široký, od bambusových výhonků, přes různorodé listí a saláty, zeleninu a nudle k vejcím, párečkům a dalším masovým výrobkům, a paní nám pak z toho všeho připraví chutnou polévku s burákovou pastou navrchu. Každé jídlo, které tady připraví je tedy vlastně jedinečné.

Skútry a trojkolky jsou nezvykle tiché, zdá se, že tu všechny dávno jezdí na elektrický pohon. Vedlejší i některé hlavní ulice jsou večer na naše poměry temné a jen velmi spoře osvětlené, ani památky, až na pár výjimek, tak jako u nás do noci nezáří. Nicméně je tu super bezpečno a za celou dobu tu nepoznáme jediný pocit jakéhokoli napětí či ohrožení.

Při pochůzce nočním Pekingem (angl. Beijing, znaky 北京) se také setkáváme s lidmi, kteří v ulicích města pořádají „táboráky“, ale jestli jde o bezdomovce, kteří se za chladných nocí chtějí jen zahřát nebo o někoho, kdo se takhle zbavuje tajných dokumentů, jsme nezjišťovali.

Chrám nebes–náměstí Nebeského klidu–Zakázané město–park Ťing-šan, neděle 30. října 2016

Na našem pokoji v Happy Dragon Hostel (3 noci: ¥484) není žádné okno, takže ráno po probuzení je pro mě vzhledem ke zvyku orientovat se podle denního světla trochu těžké uvěřit, že už je půl deváté. A ani se nemůžeme podívat ven, abysme věděli, jestli nás čeká slunečné počasí.

Do parku s Chrámem nebes (Tchien-tchan, znaky 天坛) se valí davy lidí, dorážíme sem kolem desáté a ukazatel počtu návštěvníků – jestli je to skutečně ukazatel počtu návštěvníků – tvrdí, že dovnitř od otevíračky v 6:30 přišlo už přes 10000 (slovy deset tisíc) lidí! To z něj bez problémů dělá oblíbenější místo než pražskou zoo. Neprozřetelně jsme upustili od vyššího vstupného (¥15 vs. ¥35 na osobu) zahrnujícího nejzajímavější památky jako je třeba právě Chrám nebes a dále Zeď ozvěn, Oltář nebes nebo Síň modliteb za dobrou úrodu, tak teď trochu litujeme. Avšak Peking je podobných míst plný, takže fakt jen trochu. A navíc zjišťujeme, že k zakoupení těchto vstupenek je potřeba pas a ty s sebou dnes stejně nemáme.

Mnoho vjemů, smysly nestíhaj. Po dlouhé a skutečně strastiplné:) pouti městem, kterou tady nebudu do detailů popisovat, se dostáváme až na náměstí Nebeského klidu (Tchien-an-men Kuang-čchang, znaky 天安门广场). To patří mezi 10 největších náměstí světa a před vstupem je třeba projít bezpečnostní kontrolou; na tu v Pekingu narážíme na každém rohu včetně všech vstupů do metra. 

Nějakej mladík se nám snaží nakukat, že se do Zakázaného města (C’-ťin-čcheng, znaky 紫禁城) dá projít bočním vchodem, ale po pár krocích naznačeným směrem zjišťujeme, že šlo zřejmě o podvod, jehož záměr však vůbec nechápeme, protože mladík se mezitím nenápadně vytratil a nepokusil se nás okrást ani nám nenabízel žádné ilegální služby. Vstupujeme tedy do komplexu Zakázaného města, které samo o sobě zabírá plochu dvojnásob tak velikou, jakou má celý Vatikán, po hlavní ose skrz bránu Nebeského klidu (Tchien-an-men, znaky 天安门), již zdobí známý portrét Mao Ce-tunga, a dostáváme se na první nádvoří, kam je ještě vstup volný. Záhy se však prohlídky města přeci jen musíme vzdát, protože bez pasů se ani tady dál nedostaneme, a tak nakonec obcházíme město podél hradeb až k jeho severní bráně.

Pokračujeme do parku Ťing-šan (znaky 景山; vstup ¥2) s jediným vyšším kopcem v okolí, odkud je parádní výhled do všech stran na centrum města. Podle mě ideální místo pro začátek návštěvy Pekingu: tady se člověk může rozhlédnout a jednoduše se rozhodnout, co ho ve městě nejvíc zajímá. Od severu zní navíc jakási pochodová hudba a náramně se k tomuto místu hodí a přispívá tak k povznášející atmosféře.

Na samém vrcholku je živo a lidé s fotoaparáty v rukou se tu na malém prostoru tlačí, jelikož si každý chce udělat celkový snímek Zakázaného města, ale stačí sejít dolů z kopce a hned jsme zase v pokojném parku „kam se dosud žádný z turistů nevydal“. Nalézáme zdroj hudby: vitální čínští občané důchodového věku za doprovodu tahací harmoniky prozpěvují budovatelské písně svého mládí a ty písně mají rytmus a okamžitě si člověka podmaní. Je tu několik skupinek a všem jim to jde moc dobře, dřív určitě museli být profesionálními muzikanty. Obecně tu prozpěvování na ulici není nijak neobvyklé. Pro mě je návštěva parku nejlepší událostí dne.

Pekingská zoo, pondělí 31. října 2016

Ráno vyrážíme na nádraží koupit lístky na zítřejší vlak do Čcheng-te (2x ¥40,50), před nádražím a jeho okolí jsou ohromné davy lidí, panují tu přísná bezpečnostní opatření, na všechno z jakýchsi provizorních strážních věží dohlíží dokonce vojáci se samopaly. Všechny informace a nápisy prakticky bez výjimky v čínštině. Ptáme se u 3 různých přepážek, než vůbec najdeme halu, kde lze jízdenky koupit. Tady mají sice okénko určené speciálně pro komunikaci v angličtině, ale to je zavřené. U jednoho z ostatních okének jízdenky nakonec s trochou snahy na obou stranách dostaneme; k jejich zakoupení je potřeba předložit pasy, které dnes pochopitelně máme s sebou.

V metru běží seriál o mládí Mao Ce-tunga a o jeho vlasteneckých bojích ve 20. a 30. letech minulého století, všude lítaj kulky, granáty, dělové koule i kusy mrtvol. (No, o tom Maovi nejspíš kecám.) Ale také ovečka Shaun nebo videa o tom, jak se usnadňuje život postiženým instalací různých směrových či pomocných prvků.

Po obědě (¥103) – poprvé není jídlo znamenité, i přesto, že znamenitě vypadá a my jej i s ohledem na velikost porce (nikdo nám neřekl, že by nám bývalo stačilo jen jedno z objednaných jídel) necháváme – jdeme do zoo (2x ¥19) především na pandy, bílé tygry aj jiná zvířata, která ovšem často nemají tak prostorné a průhledné výběhy jako právě pandy a zdejší zoo je tedy z těch méně zajímavých. Celé odpoledne klepeme kosu, i když je jasno, přičemž svou roli hraje i střídání tepla a zimy při přecházení mezi různými pavilony. V Pekingu letos na podzim každopádně panuje vlezlá zima a Sibiř už několikrát zazněla z Katčiných úst jako přirovnání.

Vlakem do Čcheng-te, úterý 1. listopadu 2016

Ve vlaku do asi 250 kilometrů vzdáleného Čcheng-te (angl. Chengde, znaky 承德市) čas utíká rychle. Krajina se mění, oblasti s úspornými políčky se střídají s horami, rozestavěné mosty a stožáry elektrického vedení s chrámy nebo dokonce s Velkou čínskou zdí, prosté i zanedbané vesnice evidentně zahlcené odpadky s městy připomínajícími svou zástavbou ruský styl – však do Ruska už to není v místním měřítku daleko. Celkově krajina působí vyschle a zvětrale, málo úrodně, nepoddajně, přesto – nebo právě proto – je vidět políčka především s oschlou kukuřicí a s čerstvým, (nejen) čínským zelím. Místy je krajina téměř bez stromů, jen na březích řek a u trati rostou převážně holé topoly, vrby, akáty a příbuzné druhy. Rozhodně se při pohledu z okna nenudíme. Je jasno a je na co koukat.

Také uvnitř vlaku se stále něco děje – z jednotlivých oddílů občas zazní hudba přehrávaná nahlas z mobilu, ale nikomu to nevadí (ani nám ne, člověk si rychle zvykne), palubní personál prodává roztodivné cetky a knihy a vykládá přitom nejspíš hlouposti – třeba o něčem, co podle obrázků Disneyho postaviček vypadá jako hlavolam pro pětileté děti, tu průvodčí bez ustání mele hubou snad 5 minut – a ke konci cesty se s námi dokonce fotí za asistence rudé standarty s výsostnými znaky čínských drah. 

Cizinci jsou v těchto končinách patrně vzácné zboží. Ve městě jsme snad jediní zahraniční návštěvníci a většina lidí na ulici si nás hned všímá a mnozí na nás mohou oči nechat.:)

V hostelu jsme zas pravděpodobně jediní hosté. Zvolili si motto: „Hard to find hard to leave“. V našem případě je rozhodně trefné, protože jsme hostel marně hledali na opačné straně města a nakonec jsme se raději svezli taxíkem (¥15).

Oproti původnímu plánu zároveň zvyšuju počet nocí ve First Met Hostel ze 2 na 3 (celkem ¥300), jinak bysme totiž nedělali nic jiného, než se kodrcali odněkud někam a v Čcheng-te se stoprocentně zabavíme. Celkově nad svým záměrem navštívit celkem 9 turisticky atraktivních destinací začínám ztrácet kontrolu.:)

Letovisko Čcheng-te & chrám Malá Potala, středa 2. listopadu 2016

V Čcheng-te je k vidění rozsáhlý areál letního sídla dynastie Čching (2x ¥90) s množstvím staveb včetně císařských paláců, pagod, pavilonů a chrámů, několika jezery a největší císařskou zahradou – u nás by to byl spíš park – na světě (cca 5,64 km²). Doslovný překlad čínského názvu Pi-šu Šan-čuang (znaky 避暑山庄) znamená „horské sídlo k úniku před letním žárem“ (proč zrovna horské v nadmořské výšce 320 metrů?) a jako mnoho dalších historických památek v Číně je i ono součástí světového kulturního dědictví UNESCO. V parku je rovněž spousta malebných nebo scénických míst s romantickými prvky, která by docela snadno mohla najít své místo na tradičních čínských obrazech. Atmosféra především brzy po ránu, kdy zdejší návštěvníci tráví čas při rozcvičkách a taiči za doprovodu tradiční hudby a zpěvu, je tady naprosto úchvatná a na celé dopoledne nás přenáší právě do několika z těch zmíněných obrazů.

Letovisko obklopuje osm chrámových komplexů rozesetých po okolních svazích v širokém okolí a o každém by zcela jistě mohla vzniknout samostatná kniha, jelikož každá stavba tu má své místo, účel i význam. Krom všudypřítomné náboženské symboliky šlo u některých také o reprezentativní chrámy pro představitele různých etnických skupin ze severní a západní Číny, kteří se v Čcheng-te při audienci setkávali s císařem. My jsme odpoledne navštívili první a největší z nich, a to chrám Pchu-tchuo Čung-čcheng (znaky 普陀宗乘之庙; vstup 2x ¥60) nazývaný také Malá Potala (nebo prostě jen Potala), neboť se jedná o zmenšenou kopii paláce Potala v tibetské Lhase. Výstup od vchodu chrámu až na několikaúrovňovou střechu ústřední budovy se zdá být nekonečný a je tu neustále co objevovat. Tohle úžasné místo se tak okamžitě zařadilo mezi mé nejoblíbenější památky Číny. Mozek tu vůbec nestíhá zpracovávat informace a je zahlcen dojmy – vždy, když už to vypadá, že jsme na konci a dál to nepůjde, objevíme další průchod či schodiště a cesta opět vede výš a výš, dál nahoru... 

Chrám Pchu-ning & přírodní park Qingchui Feng, čtvrtek 3. listopadu 2016

Chrámy jsou opravdu obrovské a navzájem si velmi podobné; především architektonicky. Při zdejších cenách vstupného bysme navíc brzo přišli na mizinu, pokud bysme se chtěli podívat do všech osmi. Dnes tedy navštěvujeme ještě jeden z nich – chrám Pchu-ning (znaky 普宁寺; vstup 2x ¥60) neboli chrám Všeobecného klidu. Součástí tohoto chrámu je fungující, ovšem jen v omezené míře přístupný buddhistický klášter – nechci do toho pánům Jacksonovi a Tolkienovi moc kecat, ale nevymysleli hobití příbytky náhodou v Číně? – a zdejším největším lákadlem je impozantní, 22 metrů vysoká dřevěná socha mnohorukého buddhy, resp. bódhisattvy Avalókitéšvary; ať to je, kdo chce, charisma mu neschází. 

Odpoledne míříme kolem chrámu Pule do přírodního parku Qingchui Feng (znaky 磬锤峰; i sem se platí vstup: 2x ¥50) se skalním útvarem ve tvaru... podle anglického názvu Sledgehammer Peak (596 m) by se mělo jednat o buchar, tlouk nebo, podle některých zdrojů, též kyj (angl. club), ale alternativní název „boží prst“ (nebo možná nějaká jiná část božího těla:)) mi v češtině připadá poetičtější a výstižnější. Cestou k vrcholu míjíme ještě „žabí skálu“, jejíž jméno žádnou záměnu s jinými zvířecími či skalními druhy nepřipouští. Běžně parádní výhled na město je dnes zahalen v mlhavém závoji, avšak i ten má své kouzlo.

Pro sestup chceme využít stezku pod lanovkou, jenže osud v osobě místní zřízenkyně s námi má jiné úmysly. Minula už totiž půl pátá, což znamená, že se park pro dnešek zavírá, a tak nás tu přísná paní hlídačka nechce nechat volně pobíhat a žene nás k nejbližšímu východu na severní straně a dál po schodech dolů. Na paní a její kolegy tady čeká odvoz, ale my už se nevejdeme a nijak zvlášť nám to ani nevadí, takže se vydáváme zpátky ke chrámu Pule pěšky po služební komunikaci. Místy narážíme na zmrzlou vodu na vozovce, přestože při výstupu se sem tam dalo jít i v tričku. Později přicházíme mezi rozpadlé domy, z nichž některé se zdají býti dokonce obydlené. Okolí je plné odpadků a velmi zpustlé, nikde ani noha, jen psi nám hrozí svým štěkotem, tak trochu trneme v obavách o svou bezpečnost, ale je to asi zbytečné. Zakrátko jsme zpět na parkovišti u dolní stanice lanovky, kde jsme svou výpravu do hor začali.

Velká čínská zeď, pátek 4. listopadu 2016

„Ten parchant je prej dokonce vidět z vesmíru.“ (Stephen King)

Řidič našeho taxi (¥250) jezdí prostředkem silnice, občas náhle zrychlí nebo zpomalí, oči má sice otevřené, ale jako by u toho řízení spal. Máme štěstí, že je dálnice poloprázdná, jinak by nás někdo nabral. Pro jistotu ho ze zadního sedadla sleduju a modlím se, abysme tam už byli. Po příjezdu na místo se nám ještě pokouší navrhnout, že na nás počká a po návratu nás odveze do Pekingu, avšak to s díky a hlubokou úlevou odmítáme.

Z Čcheng-te ke zdi s velkým Z neexistuje žádné dobré spojení veřejnou dopravou, proto jsme se nakonec rozhodli pro jízdu taxíkem. Aspoň nemusíme spěchat a můžeme si užít klidnou prohlídku asi desetapůlkilometrového úseku zdi u města Ťin-šan-ling (angl. Jinshanling, znaky 金山岭; vstup: 2x ¥55).

Velká čínská zeď a vše kolem ní je v mírném oparu. Je příjemně teplo, podobně jako včera, bezvětří, pocitově může v těchto brzkých odpoledních hodinách být na přímém sluníčku kolem 20°C. Je to tu mnohem lepší, než jsem čekal, chvalozpěvy rozhodně nepřehání. Za každým „rohem“ čeká něco nečekaného a hlavně je tu jen minimum lidí, což na jiných úsecích blíže k Pekingu je prý spíš vzácnost. Budu se opakovat, ale hned si své zážitky a dojmy ze zdi řadím na přední příčky žebříčku čínských památek dle oblíbenosti. A uvědomil jsem si, že, aniž bysme to plánovali, navštívili jsme již druhý ze sedmi novodobých divů světa.

Zpátky v Pekingu. Všímáme si propracovanějších roušek, jejichž nošení je v asijských zemích poměrně běžné a evidentně jde aj o módní záležitost. Číňani v metru také vůbec nečtou, valná většina z nich kouká do mobilu – na rozdíl od nás mají v metru přístup na internet i mobilní signál, takže lidé kolem nás sledují evidentně velmi oblíbené seriály s historickou tématikou, jiný nechce propásnout motocyklové závody, někteří hrají online poker, další přeci jen čtou novinky.cn:), a všichni při tom stíhají namlouvat vzkazy přes čínskou mutaci whatsappu.

Den se chýlí ke konci a venku už je tma. Nemáme rezervovaný hotel a nějaký chlapík nám ukazuje cestu k nejbližšímu z nich, ale tady zjišťujeme, že nás sem nevezmou. Některé hotely jsou totiž určené pouze Číňanům a toto je jeden z nich. Zatímco hledám na internetu náhradní řešení, dává se s námi do řeči jedna z anglicky hovořících hostů a ujišťuje nás o tom, co už víme: „Yeah, this is a hotel!“ Po bližším seznámení se s naší situací nám pomáhá najít ten správný hotel i příslušný spoj, jelikož do hotelu Bestay Hotel Express (¥129) musíme nakonec popojet autobusem a další část cesty absolvovat pěšky; přestože je již pozdní noc, na ulici je stále živo a všichni jsou milí a ochotní, tady už se snadno doptáme. Díky nejméně čtyřem hodným lidem z Čínské lidové republiky, tak dnes v noci máme kde spát.

Nanking, sobota 5. listopadu 2016

V Pekingu je dnes oproti našim dosavadním zkušenostem docela teplé ráno, avšak my vyrážíme rovnou za vedrem – čeká nás cesta rychlovlakem (2x ¥443,50) více než 1000 km směrem na jih, v rámci Evropy tedy jako z Prahy někam k Římu.

Nanking (angl. Nanjing, znaky 南京). Kromě příjemných 20-25stupňových teplot si všímáme jak je město čisté a upravené a na rozdíl od Pekingu má spoustu volně přístupné zeleně.

Když večer procházíme starou čtvrtí s Konfuciovým chrámem (angl. Fuzimiao, znaky 夫子庙) panuje tu neuvěřitelný mumraj a ruch podobně jako v Českém Krumlově nebo v Benátkách během hlavní sezóny a občas tu pro bezpočet lidstva není pomalu ani k hnutí. Tato část centra je evidentně zcela zaměřená na turisty, vše je moderní, opravené, nablýskané, veškeré zázemí tu zabírají restaurace zaměřené na lepší klientelu a obchody se všemožnými suvenýry, cetkami, maličkostmi, pravým uměním i napodobeninami, prostě místa s vysokým důrazem na luxus, komfort a kvalitu podobně jako v centrech západních velkoměst, ale i místa zaměřující se na tradici a odkaz předchozích generací podobně jako v současném Japonsku. Jednomu jde z toho všeho hlava kolem.

O kousek dál v typické komerční čtvrti stojí obchodní domy západního stylu s nejznámějšími západními značkami a se vším, co k tomu patří, hotely nejen renomovaných světových řetězců a barvami a úchvatnou hrou světel do noci zářící mrakodrapy jako v Šanghaji či Hongkongu. Mezi tím vším jsou vtěsnané obyčejné čínské restaurace a malé asijské obchůdky dostupné každému a všechno dohromady to určitě svítí až někam do sousední galaxie. Tohle všechno i mnohem víc je Nanking neboli „hlavní město jihu“.

Purpurová hora, neděle 6. listopadu 2016

Ve dne jsou ty vysoké budovy, po nichž večer běhají roztodivné a dechberoucí obrazy, obyčejné, mdlé a šedé. Není tedy vlastně divu, že jsme si jich včera všimli až po setmění a za světla jsme o ně ani okem nezavadili.

Podobně obyčejně a šedivě dopadla naše odpolední výprava na Purpurovou horu (angl. Zijin Shan, znaky 紫金山), která se zvedá na východě nad městem do výšky 448 metrů. Výstup byl neuvěřitelně dlouhý a bez jakýchkoli zajímavostí, nejspíš jsme také tak trochu bloudili a zbytečně si zašli. Příroda tu sice začíná připomínat džungli, sem tam se objevují nízké palmy a, podle Katky, aj banánovníky, zní tu zpěv exotických ptáků, ale i něco takového se bez výraznějších podnětů postupně omrzí.

Nahoře jsme našli pouze areál observatoře uzavřený patrně kvůli rekonstrukci a nepřístupný vrchol, který, jak jsme zjistili, je ukryt za silnou zdí vojenského prostoru; bohužel ani o špínu a odpadky tady nebylo nouze. Samotný výhled na město byl navíc po celé odpoledne zakrytý v šedavém oparu a nestál za nic; místním, již tu o volném, víkendovém dni tvořili početné davy, nic z toho zřejmě nevadilo a jedna z přítomných dívek si s námi pro svou velkou radost na skále pod vrcholem dokonce udělala selfíčko.

Při sestupu jsme sice narazili na zajímavější památky, ale to už se rychle šeřilo a následně úplně setmělo, takže tato místa jsme převážně míjeli. Na nejbližší metro jsme se dostali bez většího bloudění, ale oba jsme po dnešním dni vyřízení. 

Autobusem z Nankingu do Tangkou, pondělí 7. listopadu 2016

Pro přesun do podmanivě krásných Žlutých hor, tedy Chuang-šan (angl. Huangshan, znaky 黄山), jsem zvolil autobus (2x ¥92), přestože internetová fóra (z r. 2013) upřednostňují spíše vlak. Proč? Za prvé je čas jízdy autobusem výrazně kratší: bus 5 hodin, zatímco vlak jede 6-7 hodin. Za druhé, bus nás dopraví do vsi Tangkou přímo v horách, ke vlaku je třeba počítat s další hodinou a půl na přepravu na místo, neboť vlaky jezdí pouze do 60 kilometrů vzdáleného stejnojmenného města Chuang-šan (angl. Huangshan City), též známého jako Tunxi. Za třetí je čas odjezdu posledního autobusu z Nankingu ve 14:10, takže po odchodu z hotelu ve 12:00 krásně stíháme přesun na nádraží i s obědem; vlaky jedou až později odpoledne po 16. hodině.

Z deštivého Nankingu vyrážíme pouze my a pan řidič a celý autobus tak máme pro sebe.:) Zpočátku se musíme prokousat zácpou ve městě a mně tak napadá, že v dešti při pohledu přes přední sklo vypadají všechna velká města stejně. Chování řidičů na dálnici není nic extra – pomalejší vozidla často blokují rychlejší pruh a nic na světě je nepřinutí uhnout (ještě je možné, že v Číně na dálnici je pomalejší pruh ten levý, přestože se jezdí vpravo), některé skútry a trojkolky podobně jako ve městech po tmě nesvítí a dost si koledují o malér. Naštěstí to kompenzuje velmi mírný provoz a rychlost, která u osobních aut málokdy přesáhne 110 km/h. Postupně nabíráme ještě 3 další cestující, řidič je družný a huba mu jede, tak se většina lidí usazuje kolem něj a vedou čilý hovor.

Celkem jedeme něco málo pod 5 hodin. V Tangkou (znaky 汤口) nás autobus vysazuje u dálnice a majitelka místní restaurace pak volá pana Hu, jak se zdá, svými dobrými skutky značně proslulou místní figurku – viz např. zde. Pan Hu je totiž jediný, kdo se v těchto končinách domluví anglicky, a tak se (málem) nezištně stará o zahraniční turisty. Zaveze nás do našeho hotelu (2 noci: ¥156), přičemž neopomine zmínit, že u něj by to bývalo vyšlo možná levněji, avšak na snídani nás zve k sobě na 7. ráno. Přijede si pro nás. No uvidíme...

Chuang-šan neboli Žluté hory, úterý 8. listopadu 2016

„...vrchol za vrcholem zahrazují oblohu,
to je to místo,
kde na tebe jednoho dne zavolám
přes most,
jenž jak duha klene se přes dva útesy.“
(Li Bai, čínský básník)

Prší celou noc. Prší i ráno. Pláštěnky máme pochopitelně sbaleny. I navzdory dešti a pracovnímu dni to vypadá, že bude nával, autobus (2x ¥19) k lanovce odjíždí plnej hlučnejch Číňanů.

Vstupné do Žlutých hor činí nehorázných ¥230 na osobu; podle pana Hu je nicméně možné nechat na pokladně jména a čísla pasů a přijít bez dalšího příplatku i následující den. Lanovka k vrcholkům hor stojí dalších ¥80 na osobu, ale o tom, že bysme se svezli, mě ani nenapadlo uvažovat...

Je osm. Máme čas, tak šetříme síly a postupujeme zvolna po schodech vzhůru. Někde jsem četl, že v horách je celkem přes 60000 (!) schodů. Zpočátku to s počasím vypadá nadějně, déšť pomalu ustává a viditelnost je slušná – všudypřítomný opar z předchozích dnů zmizel a vzduch jako by se s deštěm pročistil. Jenže tahle idylka netrvá dlouho. Po překročení určité výškové hranice se přes nás najednou přežene studená, oblačná vrstva a zahalí celé okolí do mléčně bílého závoje. Sice neprší, ale ze všeho kape voda, jelikož jsme přímo v nejníže položených mracích. Vlhkost sice směrem nahoru o něco klesá, ale naděje na lepší viditelnost, až na pár výjimek, kdy vítr vyžene mraky nad nejvyšší hřebeny, zůstává po celý den pouhou nadějí. 

Během náročného, několikahodinového sestupu po tisícovkách schodů se postupně otepluje a mlhy se rozpouští, a tak to teď v nižších polohách lesa zahalených do lehkého oparu a stále přesycených vláhou trochu připomíná deštný prales; přeci jen tady jsme už v subtropickém pásmu. 

Přes město Chuang-šan do Konfuciova rodiště, středa 9. listopadu 2016

Přesun do Čchü-fu, rodiště i u nás dobře známého Konfucia, se zastávkou na oběd (¥80) v již dříve zmíněném městě Chuang-šan (angl. Huangshan City). Přemejšlím, že bych místní restauraci později ohodnotil na googlu, tak žádám pro jistotu o jejich vizitku, ta je ovšem komplet v čínštině. Tak teda nic...

Do Čchü-fu (angl. Qufu, znaky 曲阜), ležícího 800 kilometrů na sever, bereme opět moderní a pohodlný rychlovlak (2x ¥341,50). Přijíždíme až po setmění a následuje složité hledání centra, resp. ubytování, vystupujeme totiž několik kilometrů od kýženého cíle a v nočních hodinách není snadné se na cestu doptat (nejde jinak než rukama nohama) a autobus v opačném směru nejede. Nakonec se nás ujímá jedna paní a přímo do místa ubytování nás raději sama zaveze.

Dům s ubytováním (2 noci: ¥120) stojí v tmavé, zaprášené uličce za městskými hradbami. Přestože jsme v historickém centru Čchü-fu je toto místo v žalostném stavu a Katka se s tím celý večer nechce srovnat, ačkoli v některých zemích jsme již v podobných, ne-li horších, podmínkách bydleli. Jedná se o ubytování v rodinném domě, kde majitelé bydlí v přízemí a pokoje pro hosty leží v prvním patře. Evidentně sem moc zahraničních turistů nezavítá, protože ti jsou zvyklí na jiné standardy a nikoli na místa připomínající ubytovnu pro cikány a ukrajinské dělníky. To však bohužel z nabídky na internetu poznat nebylo...

Život a smrt mistra, čtvrtek 10. listopadu 2016

Celý den věnujeme procházkám po zdejších památkách spjatých s Konfuciovým životem (přímý přepis jeho čínského jména 孔夫子 do češtiny zní Kchung-fu-c’). Jde především o tyto tři památky: Konfuciův chrám, Konfuciův dům a Konfuciův hřbitov (vstup: 2x ¥150).

Konfuciův chrám (Kong Miao, znaky 孔庙) se od jiných pamětihodností v Číně liší především hustým stromovým porostem, čímž připomíná třeba park s Chrámem nebes v Pekingu, a také svou poklidnou atmosférou, která neodbytně vyzývá k pohodě, rozjímání a bezmyšlenkovitému bloumání. To je pochopitelně dáno hodně i tím, že je tu teď mimo sezónu mnohem méně lidí. 

Konfuciův dům (Kong Fu, znaky 孔府) čili původní, historické sídlo Konfuciovy rodiny vypadá – nečekaně – jako velký chrámový komplex a zahrnuje tolik budov, že si neumím představit, k čemu by je mohla jediná rodina využít. Holt běžný život byl v těch dobách velmi rozdílný od toho, jak jej žijeme dnes. A hlavně tu nežili běžný život... V zahradě v zadní části komplexu se dnes koná ukázka tradiční čínské opery, dobře to vypadá, ale k poslechu to nepřirozené skřehotání z jiných sfér moc nedoporučuju. 

Konfuciův hřbitov (Kong Lin, znaky 孔林) minimálně připomíná naše hřbitovy – také se ze zjevných důvodů někdy nenazývá hřbitovem, ale lesem – a cítil jsem se tu podobně pohodově jako předtím v chrámovém komplexu. Po nedávném shlédnutí filmu „The Sea of Trees“ jsem měl aj nepatrné asociace s japonským „lesem sebevrahů“ Aokigahara.

Beijing by night, pátek 11. listopadu 2016

Dnešek je zejména dnem návratu do Pekingu (vlak: 2x ¥244), okázalého hýření:) (zjistili jsme totiž, že nám najednou zbývá nějak moc peněz v místní měně) a počátku konce.

Hledáme a nenalézáme vchod do podzemního města, které by mělo být připomínkou doby, kdy se v Číně obávali jaderného konfliktu se Sovětským svazem. Teď po setmění už stejně mají asi zavřeno. A protože jsme kousek od turistické čtvrti, vyrážíme na její další průzkum a nákup cetek, hloupostí a dárků. Bez lidí – je jich o dost míň než posledně přes den – se mi tohle místo zdá příjemnější a pohodovější, objevuju v něm jistou přitažlivost, především ve vedlejších uličkách – některé jsou jen tlumeně osvětlené a téměř pusté a velmi romantické. Avšak obecně bez všeho toho mumraje kolem je důvod, proč se tu zdržet.

Čínská pohádka o řepě, sobota 12. listopadu 2016

Na pokoji bez oken v našem oblíbeném hotelu Bestay Hotel Express (2 noci: ¥258) je to jako v jeskyni. Naprostá tma jako by byla 1 v noci, ale podle množství snů musí být víc, tipuju aspoň 7 ráno. Ale je 10!

Když se o něco později chystáme odejít, zjišťujeme, že jsme tu uvězněni. Na dveřích jsou totiž dva zámky, jeden se zamyká ručně otočením západky, ten druhý elektronicky kartou od pokoje. No a ten mechanický, myslím ten s ručním ovládáním, se zasekl, takže zůstává zamčený, i když se západkou otočí do původní polohy. Nejprve musíme po telefonu vysvětlit recepční, co se stalo, což není při její značně omezené znalosti angličtiny tak jednoduché, ale nakonec pochopí a někoho k nám posílá. Pak se za dveřmi postupně vystřídají všichni zaměstnanci, co mají dnes službu: pokojská, liftboy, jejich přímý nadřízený, vedoucí směny, manažer hotelu. Nikomu se nedaří dveře vyrazit. Ani se nehnou. Společně to nezkoušejí, pohádku o řepě tady asi neznají.

Vytahuju svůj švýcarák a začínám zámek rozebírat. Z druhé strany se stejného kroku ujímá údržbář. Díra po vyjmutí zamykacího mechanismu je dostatečně velká na to, abych jí mohl prostrčit mobil s fotkami naší strany dveří. Po hodině a půl marného úsilí na všech stranách to však pomalu vypadá na to, že budou muset volat hasiče. Naštěstí odlétáme až zítra...

Nakonec se to s mou výraznou pomocí daří i bez těch hasičů. V Číně mám kupodivu i já zlaté české ručičky.:) Manažer hotelu nám nabízí jiný pokoj, tentokrát máme i okno. Pro jistotu však už nebudeme zamykat.

Aniž bychom to původně zamýšleli, děláme při naší odpolední vycházce kolečko kolem celého parku s Chrámem nebes se dvěma většími zastávkami na jídlo a návštěvu přírodovědného muzea (vstup je zdarma) a několika menšími kvůli nákupům dárků. Sledujeme také pouštění draků – létají opravdu vysoko, divím se, že jejich majitele nebolí po celodenním sledování oblohy za krkem – a potkáváme aj první bouračku, která vypadá dost drsně. Auto je obrácené na střechu a celá přední část je rozmačkaná.

Návrat domů, neděle 13. listopadu 2016

Na vídeňském letišti přistáváme za krásného podzimního odpoledne, země našich jižních sousedů se koupe ve sluneční záři a září pro toto období typickými barvami. Touto dobou je v Pekingu už 11 v noci. A v Praze o 2 hodiny později panuje již také tma. Rozhodně se v našich zeměpisných šířkách stmívá dřív. Že by za to třeba mohla skutečnost, že v Číně nemají letní a zimní čas?

Komentáře jsou uzavřeny.