Jordánsko 2021

JORDÁNSKO

2021

aneb
Ve stínu 

Mezi blízkovýchodními zeměmi stojí Jordánsko tak trochu mimo hlavní turistický proud ve stínu Egypta, Izraele či Turecka; pro mnohé návštěvníky ze Západu je to jednohubka na pár dní, maximálně týden, ale třeba i den. Přitom je Jordánsko dějištěm významných událostí a příběhů jak skutečných, tak smyšlených a v této souvislosti je zde k vidění mnoho zajímavých míst. Všichni pochopitelně znají Petru, jeden z tzv. nových sedmi divů světa, který si zahrál ve třetím Indiana Jonesovi nebo Transformers: Revenge of the Fallen (ten český překlad mi nějak nesedí), a patrně Vádí Rum, obzvláště po tom, co se tu natáčela do kin právě uváděná nejnovější verze Duny; připomene se vám tu určitě i Lawrence z Arábie. Málokoho ale asi napadne spojovat si Jordánsko s Mrtvým a Rudým mořem, hledat tu římská města a památky, křižácké hrady, a už vůbec ne biblická místa spjatá se životem Ježíše či Mojžíše.

Ve čtyřmiliónovém hlavním městě Ammánu se můžete bezpečně vydat ven v jakoukoli denní – i noční – dobu, mimořádně jednoduché je tu stopovat a lidé jsou přívětiví a přatelští, bezprostřední a temperamentní, jenže v jistém ohledu i tak nějak víc svévolní a lhostejní, takže pravidla jako nemluvte za jízdy s řidičem, netelefonujte, připoutejte se, držte se ve svém jízdním pruhu, nezastavujte na dálnici, neodhazujte nedopalky a podobně, tady jakoby neplatí. Při návštěvě Jordánska tedy také můžete vidět mnohé záležitosti každodenního života v jiném světle, než jak na ně nahlíží náš západní svět. 

* $1 = 0,7 JOD = 21,67 CZK (JOD:CZK = cca 1:30)
* víza: 40 JOD (při zakoupení Jordan Passu se víza promíjejí)
* vodu jsem pil balenou, případně přefiltrovanou
* ve zdejších zásuvkách se používají snad všechny typy konektorů:)

Noční Ammán, 21. září 2021

Řídit bych tady nechtěl. Ammán je zasekanej autama v jakoukoliv denní dobu a teď ve večerní špičce se všichni tlačí dopředu jako na koncertě Guns N‘ Roses, jen zapomněli, že pořád ještě sedí v autě. Autobus z letiště (3,30 JOD) přijíždí do města po západním obchvatu a u „8. kulaťáku“ (8th Circle) se stáčí k centru. Následuje dalších 7 kruhových objezdů, které slouží jako perfektní záchytné body a poslední leží přímo ve středu města. Nechávám se vyhodit poblíž 4th Circle (autobus dál do centra nejede) a stranou hlavních dopravních tepen pokračuju pěšky asi 4 km do centra nočním městem. Navzdory mým očekáváním, že tady nebude nic k vidění a nebude o čem psát, je to naopak.

Ze tmy najednou září velkolepá modrá kupole mešity krále Abdulláha I. z 80. let 20. století. Vstup do mešity (2 JOD)? Žádný problém. Kde právě probíhá bohuslužba? Žádný problém. Focení? Žádný problém. Vítají mě tu s otevřenou náručí a prakticky mě nutí vstoupit a nahlédnout, což není v muslimských zemích zrovna obvyklé. Zevnitř vypadá mešita ještě větší než zvenku – může pojmout až 3000 lidí – a hlas imáma se tu šíří ze všech stran, rezonuje celým prostorem, je charismatický, všeobjímající, výrazný a silný a proniká do hloubky, že by vás snad i dokázal povznést několik centimetrů nad zem.

Po prohlídce mešity a této téměř nadpřirozené zkušenosti bez potíží dál procházím ztemnělými ulicemi. Přesto jsem raději obezřetný, mám vůči novému prostředí respekt. Nicméně zatím největším nebezpečím je nezakopnout na schodech či nepodlehnout nabídkám taxikářů k odvozu na hotel za jeden jediný dinár.

Na okraji čtvrti Džabal al-Webdeh, takovém zdejším Montmartru, se stavuji v restauraci (5,50 JOD) a zjišťuju, že je o hodinu míň, než ukazuje můj telefon, takže nějaký odvoz určitě nebude potřeba. U protějšího stolu probíhá vášnivý hovor, podle všeho (ne)manželská hádka dvou elegantně oblečených mladých dívek a mladého muže: výrazná gesta, ruce zkřížené na prsou, odvracení se stranou, zatvrzelý výraz, jasně odmítavý postoj, pak předstíraný odchod a snaha zbylých dvou účastníků o jeho zmaření… Marně hledám filmový štáb a kameru k natáčení této pro telenovelu typické scény. Tihle tři by to jistě dali na první dobrou.

Dole pod kopcem ve „starém“ městě (Downtown) vypadá život zase úplně jinak. Na rozdíl od poklidné, moderní a umělecké čtvrti al-Webdeh, kam patrně míří hlavně turisté a majetnější Jordánci, je toto původní centrum města plné malých obchůdků, zářivých světel, hluku a halasu, úzkých uliček, rychlého občerstvení a mumraje lidí a nic nenasvědčuje tomu, že je deset v noci a tedy pomalu čas jít spát.

Karak, 22. září 2021

Taxikář mi cestou na autobusák (Mudžamma al-Džanúb aneb South Bus Station) kupuje kávu – podobnou zkušenost jsem během svého dalšího pobytu v Jordánsku prodělal ještě několikrát a tato malá vstřícná gesta rozhodně zanechají velmi pozitivní dojem – a zkouší mě naučit pár slovíček, ale, jakmile mě vysadí na velké asfaltové ploše mezi přístřešky pro cestující, okamžitě všechno zapomenu. 

Beru autobus do Karaku (2,25 JOD), který odjíždí až po naplnění kapacity, jak je v těchto končinách obvyklé. Hned za Ammánem leží na polích a jiných volných prostranstvích záplava odpadků včetně všudypřítomných plastových sáčků – vítr je snadno roznáší všemi směry. Dál od hlavního města je situace lepší, ale v okolí měst a sídel to s odpadem poletujícím krajinou vypadá naprosto beznadějně.

Křižácký hrad v Karaku (též Krak, al-Karak nebo Kerak; přepis arabského jazyka do latinky je dosti rozmanitý) stojí vysoko nad stejnojmenným městem a patří k největším v regionu. Nejdřív bloudím mezi zbytky a troskami hradu a důkladně ho zkoumám zvenku, až později nacházím chodbu vedoucí jeho podzemím ze severu na jih a nedokážu uvěřit, že může být tak dlouhá. Očekával bych, že na jejím konci vypadnu dírou ve skále a zřítím se někam k úpatí kopce, na němž tato impozantní pevnost trůní.

Přestože je teprve kolem čtvrté, žádný autobus už směrem k mé další destinaci, vesnici a údolí Dana, nejede a musím tedy vzít zavděk taxíkem (30 JOD). Na mapě to odsud přímou linkou vypadá kousek, ale po klikaté a křivolaké silnici je to do cíle celkem 90 km. Zároveň je tady v horách minimální provoz, takže ani stopem by to bez přípravy a s rychle ubývajícím světlem a hlavně s jazykovou bariérou takhle navečer byla nejspíš jistá sázka na nejistotu. 

Nakonec jedeme skoro 2 hodiny a v Daně:) jsme asi půlhodinku před západem slunce. Kromě zkomolenin anglických názvů jako „resturant“, „road cloased“ či „coffee chop“ si cestou všímám v krajině roztroušených stanů – že by uprchlíci ze Sýrie?

Rezervace Dana, 23. září 2021

Z vesnice lze přehlédnout celé údolí, tuhle nezaměnitelnou a fotogenickou trhlinu v zemské kůře, až na jeho konec a ještě dál; podle mého hostitele Alího je vidět až do Izraele. Cesta údolím se svažuje z 1250 m.n.m. až k nějakým 200 m.n.m. u osady Feynan (možno též Feinan, Faynan, Finan aj.) a dál k hranicím nadmořšká výška dokonce klesá do záporných hodnot, tj. pod úroveň moře, přičemž sousední Izrael je odsud pouhých 50 km vzdušnou čarou. Je tedy docela dobře možné, že ty nejvzdálenějsí kopečky na horizontu leží až tam.

Vyrážím v 9 hodin. Počáteční sestup je prudký. Vzhledem k té nádheře všude kolem je ale těžké udržet oči při zemi a sledovat svoje kroky. A je na co koukat – údolí je velmi malebné a v barevných skalách nad ním jsou uchované stopy pradávných časů ve zřetelně ohraničených geologických vrstvách. Dole pod kopcem, na úrovni cca 800 m.n.m., jsem asi za 30-40 minut. Další klesání je velmi pozvolné. 

Míjím ceduli s upozorněním, že pro vstup do rezervace je nutné mít povolení, jen s mírným pocitem provinění. Nahoře ve vesnici vás nikdo na nic podobného ani slůvkem neupozorní a stejně to tu mám celé jenom pro sebe, takže si není třeba dělat starosti. 

V 11 dělám první pauzu. Stezka není značená a nejsou na ní ani žádné záchytné body, je však dostatečně zřetelná a tak široká, že s trochou snahy by tudy v nutném případě projel dobrý tereňák. Navíc vede prakticky dnem údolí, kde lze najít dostatek stínu třeba v úkrytu akáciových stromů nebo pod příležitostným skalním převisem. Dovolím si teď zpomalit. Podle všeho – ale hlavně podle mapy – jsem už v půlce dnešní trasy a taky doufám, že bych mohl zahlédnout nějaká zvířata.

12:30 Druhá pauza. Na střídačku se předháním s párem holandských turistů – vypadají jako syn s mámou než jako milostný pár –, ale většinu doby jdu spíš sám. Zbývají asi 2 kilometry k Feynan Ecolodge a další 2 ke stejnojmenným ruinám, kde je snad i kemp. Záhy se podél cesty objevuje spousta beduínských „stanů“ a kozy, ale nechtějí se nechat fotit. Beduíni, ne ty kozy.:)

13:15-14:00 Feynan Ecolodge. Mají wifi a voda se dá nabrat na záchodě, jinde po cestě zatím k mání nebyla. Holanďani odsud mají domluvený odvoz zpátky do Dany asi 100kilometrovou oklikou po silnici. Já pokračuji pochopitelně pěšky, nejprve k nedaleké zřícenině Feynan Ruins, což je především jedna obrovská hromada kamenných sutin, z nichž místy vystupují zbytky základů nějakého domu. Jako by sem někdo hodil bombu – nebo spíš několik bomb.

15:00 Kemp Wadi Al Ghwer. Moje oblíbené mapy.cz ho výjimečně neznají, takže mi jeho existenci musely prozradit google maps

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.