Jordánsko 2021

JORDÁNSKO

2021

aneb
Ve stínu 

Mezi blízkovýchodními zeměmi stojí Jordánsko tak trochu mimo hlavní turistický proud ve stínu Egypta, Izraele či Turecka; pro mnohé návštěvníky ze Západu je to jednohubka na pár dní, maximálně týden, ale třeba i den. Přitom je Jordánsko dějištěm významných událostí a příběhů jak skutečných, tak smyšlených a v této souvislosti je zde k vidění mnoho zajímavých míst. Všichni pochopitelně znají Petru, jeden z tzv. nových sedmi divů světa, který si zahrál ve třetím Indiana Jonesovi nebo Transformers: Revenge of the Fallen (ten český překlad mi nějak nesedí), a patrně Vádí Rum, obzvláště po tom, co se tu natáčela do kin právě uváděná nejnovější verze Duny; připomene se vám tu určitě i Lawrence z Arábie. Málokoho ale asi napadne spojovat si Jordánsko s Mrtvým a Rudým mořem, hledat tu římská města a památky, křižácké hrady, a už vůbec ne biblická místa spjatá se životem Ježíše či Mojžíše.

Ve čtyřmiliónovém hlavním městě Ammánu se můžete bezpečně vydat ven v jakoukoli denní – i noční – dobu, mimořádně jednoduché je tu stopovat a lidé jsou přívětiví a přatelští, bezprostřední a temperamentní, jenže v jistém ohledu i tak nějak víc svévolní a lhostejní, takže pravidla jako nemluvte za jízdy s řidičem, netelefonujte, připoutejte se, držte se ve svém jízdním pruhu, nezastavujte na dálnici, neodhazujte nedopalky a podobně, tady jakoby neplatí. Při návštěvě Jordánska tedy také můžete vidět mnohé záležitosti každodenního života v jiném světle, než jak na ně nahlíží náš západní svět. 

* $1 = 0,7 JOD = 21,67 CZK (JOD:CZK = cca 1:30)
* víza: 40 JOD (při zakoupení Jordan Passu se víza promíjejí)
* vodu jsem pil balenou, případně přefiltrovanou
* ve zdejších zásuvkách se používají snad všechny typy konektorů:)

Noční Ammán, 21. září 2021

Řídit bych tady nechtěl. Ammán je zasekanej autama v jakoukoliv denní dobu a teď ve večerní špičce se všichni tlačí dopředu jako na koncertě Guns N‘ Roses, jen zapomněli, že pořád ještě sedí v autě. Autobus z letiště (3,30 JOD) přijíždí do města po západním obchvatu a u „8. kulaťáku“ (8th Circle) se stáčí k centru. Následuje dalších 7 kruhových objezdů, které slouží jako perfektní záchytné body a z nichž ten poslední leží přímo ve středu města. Nechávám se vyhodit poblíž 4th Circle (autobus dál do centra nejede) a stranou hlavních dopravních tepen pokračuju pěšky asi 4 km do centra nočním městem. Navzdory mým očekáváním, že tady nebude nic k vidění a nebude o čem psát, je to naopak.

Ze tmy najednou září velkolepá modrá kupole mešity krále Abdulláha I. z 80. let 20. století. Vstup do mešity (2 JOD)? Žádný problém. Kde právě probíhá bohuslužba? Žádný problém. Focení? Žádný problém. Vítají mě tu s otevřenou náručí a prakticky mě nutí vstoupit a nahlédnout, což není v muslimských zemích zrovna obvyklé. Zevnitř vypadá mešita ještě větší než zvenku – může pojmout až 3000 lidí – a hlas imáma se tu šíří ze všech stran, rezonuje celým prostorem, je charismatický, všeobjímající, výrazný a silný a proniká do hloubky, že by vás snad i dokázal povznést několik centimetrů nad zem.

Po prohlídce mešity a této téměř nadpřirozené zkušenosti bez potíží dál procházím ztemnělými ulicemi. Přesto jsem raději obezřetný, mám vůči novému prostředí respekt. Nicméně zatím největším nebezpečím je nezakopnout na schodech či nepodlehnout nabídkám taxikářů k odvozu na hotel za jeden jediný dinár.

Na okraji čtvrti Džabal al-Webdeh, takovém zdejším Montmartru, se stavuji v restauraci (5,50 JOD) a zjišťuju, že je o hodinu míň, než ukazuje můj telefon, takže nějaký odvoz určitě nebude potřeba. U protějšího stolu probíhá vášnivý hovor, podle všeho (ne)manželská hádka dvou elegantně oblečených mladých dívek a mladého muže: výrazná gesta, ruce zkřížené na prsou, odvracení se, zatvrzelý výraz, jasně odmítavý postoj, pak předstíraný odchod a snaha zbylých dvou účastníků o jeho zmaření… Nadarmo hledám filmový štáb a kameru k natáčení této pro telenovelu typické scény. Tihle tři by to jistě dali na první dobrou.

Dole pod kopcem ve „starém“ městě (Downtown) vypadá život zase úplně jinak. Na rozdíl od poklidné, moderní a umělecké čtvrti al-Webdeh, kam patrně míří hlavně turisté a majetnější Jordánci, je toto původní centrum města plné malých obchůdků, zářivých světel, hluku a halasu, úzkých uliček, rychlého občerstvení a mumraje lidí a nic nenasvědčuje tomu, že je deset v noci a tedy pomalu čas jít spát.

Karak, 22. září 2021

Taxikář mi cestou na autobusák (Mudžamma al-Džanúb aneb South Bus Station) kupuje kávu – podobnou zkušenost jsem během svého dalšího pobytu v Jordánsku prodělal ještě několikrát a tato malá vstřícná gesta rozhodně zanechají velmi pozitivní dojem – a zkouší mě naučit pár slovíček, ale, jakmile mě vysadí na velké asfaltové ploše mezi přístřešky pro cestující, okamžitě je všechna zapomenu. 

Beru autobus do Karaku (2,25 JOD), který odjíždí až po naplnění kapacity, jak je v těchto končinách obvyklé. Hned za Ammánem leží na polích a jiných volných prostranstvích záplava odpadků včetně všudypřítomných plastových sáčků – vítr je snadno roznáší všemi směry. Dál od hlavního města je situace sice lepší, ale v okolí jordánských měst a sídel obecně to s odpadem poletujícím krajinou vypadá na naprostou katastrofu a beznaděj.

Křižácký hrad v Karaku (též Krak, al-Karak nebo Kerak; přepis arabského jazyka do latinky je dosti rozmanitý) stojí vysoko nad stejnojmenným městem a patří k největším v regionu. Nejdřív bloudím mezi zbytky a troskami hradu a důkladně ho zkoumám zvenku, až později nacházím utajenou chodbu vedoucí celým jeho podzemím ze severu na jih a nedokážu uvěřit, že může být tak dlouhá. Očekával bych, že na jejím konci vypadnu dírou ve skále a zřítím se někam k úpatí kopce, na němž tato impozantní pevnost trůní.

Přestože je teprve kolem čtvrté, žádný autobus už směrem k mé další destinaci, vesnici a údolí Dana, nejede a musím tedy vzít zavděk taxíkem (30 JOD). Na mapě to odsud přímou linkou vypadá kousek, ale po klikaté a křivolaké silnici je to do cíle celkem 90 km. Zároveň je tady v horách minimální provoz, takže ani stopem by to bez přípravy a s rychle ubývajícím světlem a hlavně s jazykovou bariérou takhle navečer byla nejspíš jistá sázka na nejistotu. 

Nakonec jedeme skoro 2 hodiny a v Daně:) jsme asi půlhodinku před západem slunce. Kromě zkomolenin anglických názvů jako „resturant“, „road cloased“ či „coffee chop“ si cestou všímám v krajině roztroušených stanů – že by uprchlíci ze Sýrie?

Rezervace Dana, 23. září 2021

Z vesnice lze přehlédnout celé údolí, tuhle nezaměnitelnou a fotogenickou trhlinu v zemské kůře, až na jeho konec a ještě dál; podle mého hostitele Alího je vidět až do Izraele. Cesta údolím se svažuje z 1250 m.n.m. až k nějakým 200 m.n.m. u osady Feynan (možno též Feinan, Faynan, Finan aj.) a dál k hranicím nadmořšká výška dokonce klesá do záporných hodnot, tj. pod úroveň moře, přičemž sousední Izrael je odsud pouhých 50 km vzdušnou čarou. Je tedy docela dobře možné, že ty nejvzdálenějsí kopečky na horizontu leží až tam.

Vyrážím v 9 hodin. Počáteční sestup je prudký. Vzhledem k té nádheře všude kolem je ale těžké udržet oči při zemi a sledovat svoje kroky. A je opravdu na co koukat – údolí je velmi malebné a v barevných skalách nad ním jsou uchované stopy pradávných časů ve zřetelně ohraničených geologických vrstvách. Dole pod kopcem, na úrovni cca 800 m.n.m., jsem asi za 30-40 minut. Další pokles je pak velmi pozvolný, až téměř neznatelný. 

Ceduli s upozorněním, že pro vstup do rezervace je nutné povolení, míjím jen s mírným pocitem provinění. Nahoře ve vesnici vás nikdo na nic podobného ani slůvkem neupozorní a stejně to tu mám celé jenom pro sebe, takže si není třeba dělat starosti. 

V 11 dělám první pauzu. Stezka není značená a nejsou na ní ani žádné záchytné body, je však dostatečně zřetelná a tak široká, že s trochou snahy by tudy v nutném případě projel dobrý tereňák. Navíc vede prakticky dnem údolí, kde lze najít dostatek stínu třeba v úkrytu akáciových stromů nebo pod příležitostným skalním převisem. Dovolím si teď zpomalit. Podle všeho – ale hlavně podle mapy – jsem už v půlce mé dnešní zamýšlené trasy a taky doufám, že bych mohl zahlédnout nějaká zvířata.

12:30 Druhá pauza. Na střídačku se předháním s párem holandských turistů – vypadají víc jako syn s mámou než jako milostný pár –, ale většinou jdu spíš sám. Zbývají asi 2 kilometry k Feynan Ecolodge a další 2 ke stejnojmenným ruinám, kde je snad i kemp. Záhy se podél cesty objevuje spousta beduínských „stanů“ a kozy, ale nechtějí se nechat fotit. Beduíni, ne ty kozy.:)

13:15-14:00 Feynan Ecolodge. Mají wifi a voda se dá nabrat na záchodě, jinde po cestě zatím k mání nebyla. Holanďani odsud mají domluvený odvoz zpátky do Dany asi 100kilometrovou oklikou po silnici. Já pokračuji pochopitelně pěšky, nejprve k nedaleké zřícenině Feynan Ruins, což je především jedna obrovská hromada kamenných sutin, z nichž sem tam vystupují zbytky zdí a základů nějakých staveb. Jako by sem někdo hodil bombu – nebo spíš několik bomb.

15:00 Kemp Wadi Al Ghwer. Moje oblíbené mapy.cz tentokrát toto místo výjimečně neznají, takže mi jeho existenci musely prozradit google maps; asi není žádným překvapením, že i tady nabízejí pohodlné ubytování (35 JOD) s kompletním servisem včetně teplé sprchy a wifi. Teď odpoledne se tu sice cestou z opačného směru, tedy právě z vádí Al Ghwer (též Ghuweyr), zastavuje na kus řeči a malé osvěžení párek mladých turistů s průvodcem, ale spát tady nebudou; podobně jako Holanďani, i oni mají odvoz. Budu tady na to, nepočítám-li dvě zvědavé kočky a již zmíněné připojení k internetu, zcela sám. Třeba na večeři, která se podává krátce po jejich odchodu a která by snadno nasytila Alibabu a… nejméně šest loupežníků. Není divu, že stojí 15 JOD.

18:00 Západ slunce jako z Hvězdných válek. Nebo ten teprve přijde? Ne. Ani později v Petře či Vádí Rum jsem takovou barvu slunce neviděl.

Petra, 24.-25. září 2021

Nad horama visí opona šedých mraků. Rád bych dnes prozkoumal vádí Ghuweyr, tak ještě chvíli otálím, ale nakonec dám na rady majitele kempu a mířím opačným směrem. Vádí je totiž při špatném počasí nepřístupné a dokonce tu hrozí bleskové povodně. Předpověď pro hory navíc slibuje deštivo po celý zbytek dne.

Asi po hodině chůze doháním sluníčko, přestože nad horama za mnou obloha i nadále vypadá hrozivě. Po levé ruce mám nyní ves Feynan, kterou bylo vidět až z Dany, takže, kdybych dokázal existovat na dvou různých místech a časech zároveň, snad bych mohl při pohledu zpátky zahlédnout sám sebe při včerejším sestupu do údolí. Říká se tomu scifi, nebo schizofrenie?

Brzy je tu asfaltka, kde mi zastavuje hned první auto, aniž se pokouším zvednout palec. Na zpětném zrcátku se jim houpe:) Saddám – jak to tak bývá, od tohoto okamžiku ho tady uvidím všude. Postupně zjišťuju, že zdejší ho uznávají za velkého člověka a to patrně ze stejného důvodu, proč ho většina západního světa nenávidí – protože o něm nic nevědí. Nebo proto, že chtějí znát jen svou část pravdy. 

Moji dobrodinci se vrací do Ammánu, proto si musím po 10 minutách zase vystoupit a nevěřil bych že můžu mít to samé štěstí dvakrát po sobě, ale do minuty staví další auto, které mě přes hory doveze k Malé Petře. Provoz je sice minimální, ale v serpentinách, kde řidič často přejíždí do protisměru, pochopitelně není nic vidět, takže se při jízdě necítím zrovna komfortně. Lepší zavřít oči a „sledovat“ výhled.

Vádí Rum, 28. září 2021

Ráno se probouzím jako první a obcházím tábor. Fotím si mimo jiné i stopy pouštní lišky, která se kempem plížila včera po setmění. Později při balení zjišťuju, že mi ukradla pas. Ona mi toho vlastně ukradla víc: ještě sójovou tyčinku a knížku od Terryho Pratchetta. Že by si chtěla počíst? V češtině?:)

Když ztrátu pasu ohlašuju průvodcům, nejprve se ošívají, že oni nic nevzali. Pak zase nechtějí uvěřit tomu, že by si pas mohla odnést liška a doporučují mi a) znovu důkladně prohledat svoje věci, b) zavolat do hotelu v Akabě, jestli se pas náhodou nenašel tam, c) zeptat se tamtéž, jestli nezůstal v autobuse. Pokud mému podezření nevěří místní, co teprve, až tohle budu vyprávět doma?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *