Alajuela–La Paz Waterfall Gardens–La Fortuna, čtvrtek 14. září 2017

Máme tu zamluvené auto. Původně jsem měl v úmyslu vzít úsporné Hyundai i10 za 10 tisíc včetně plného pojištění, ale pozdější nabídka od Europcaru s cenou za Daihatsu Bego aka Terios 4x4 o pouhé 2 tisíce vyšší mi přišla hodně zajímavá. Europcar má na googlemaps sice nevalné hodnocení, ale to, zdá se, platí u většiny zdejších autopůjčoven, takže jsem se po chvíli váhání a víceméně úspěšném ověřování, jestli bude možné zaplatit vratnou zálohu ve výši $1500 debetní kartou, rozhodl pro Bego.

Cestou do půjčovny zjišťujeme, že oproti Peru je to tu moderní, čisté, upravené. I předání v Europcaru probíhá tak dokonale a hladce, až si při myšlence na negativní hodnocení na googlemaps musím zaťukat na čelo... – auto tedy máme, ale nemáme plán.:) Pokud náhodou někdo rozhodnutí, že chceme – za mě – zdolat nejvyšší horu a – za Katku – vidět sopky (v zemi plné sopek), považuje za plán, nechť předchozí sdělení klidně ignoruje. V malých a turisticky atraktivních zemích člověk stejně plán ani zvlášť nepotřebuje, stačí vybrat směr a zbytek už se vyřeší sám. Ubytování totiž bývá v soukromých rukou a majitelé nabízejí výlety a zážitky v blízkém i dalekém okolí buď sami nebo prostřednictvím spřízněných cestovek, takže stačí hodit řeč s majitelem „resortu“, hostelu či hotýlku a nebudeme vědět, kam dřív skočit. Dnes to tedy vypadá na...

...nejdřív se vlastně musíme vymotat z Alajuely. Kostaričani se evidentně vyžívají v jednosměrkách a jejich dopravní značení není pro našince úplně triviální; především v křižovatkách bez značky pro hlavní silnici mi zpočátku není vůbec jasné, kdo má přednost. V centru je navíc zácpa, ale hned po opuštění města můžeme „dejchat“...

...za městem okamžitě stoupáme do hor, nízké, přízemní domky splývají s všepohlcující přírodou a silnice se v ní jednoduše ztrácí. Cesta se kroutí a svíjí jako had, ale díky mírnému provozu, omezené 60-80kilometrové rychlosti i kvalitnímu povrchu se jede příjemně. Naše první setkání s kostarickou florou a faunou probíhá necelých 30 km od hlavního města, v překrásných La Paz Waterfall Gardens (2x $42).

Tady se také poprvé seznamujeme s obdobím dešťů. Liják se spouští asi hodinu po začátku naší návštěvy a vydrží celé odpoledne až do setmění. Přestože teplota vzduchu se nijak výrazně nemění, jsou při množství padající vody celé zahrady zakrátko podmáčené a my bez pláštěnek, které zůstaly v autě, jsme na tom ještě hůř, některá nezastřešená oddělení jako pavilon šelem a především zlatý hřeb prohlídky zahrad, vodopády, tak bereme úprkem.

A déšť nás provází zbývajících 100-120 kilometrů na cestě do La Fortuny. Místních se živly moc netýkají, ve městech totiž probíhají lampionové průvody a jednou dokonce (naštěstí!) v protisměru potkáváme běžecký závod, za nímž se trpělivě posouvá kolona aut nemající konce; tímto způsobem se tady slaví předvečer dne nezávislosti.

V La Fortuně se ubytováváme za městem v Cerro Chato Ecolodge (3x $50 včetně snídaně), resortu nebo řekněme kempu s chatkami přímo v džungli, která v noci hřmí kakofonií nejexotičtějších zvuků a jiných projevů nezdolné matky přírody. 

Rainforest Chocolate Tour–El Salto–Catarata Río Fortuna, pátek 15. září 2017

V pět ráno opět krátce prší. Katka nemůže spát a jako předkrm snídá brambůrky s příchutí chilli. Brzy se začne rozednívat, ale při průzkumu okolního lesa objevujeme pouze prázdnou schránku obrovského brouka před naší chatkou.

Typická kostarická snídaně sestává z rýže osmažené s fazolemi a cibulkou v podobě národního pokrmu gallo pinto, vaječné omelety, smaženého banánu (jedná se o zeleninový banán, který se nejí syrový a místní mu říkají plátano) a zlehka opečeného toustového chleba. Na talíři dále máme kousek čerstvé papáji, ananasu a „našeho“ klasického banánu (španělsky banano). K pití jsme si objednali kávu s mlékem a slazený ananasový džus. Přestože to možná působí přeplácaně, mají všechna uvedená jídla jen mírně výraznou chuť, a tak jdou skvěle dohromady.

Po jídle vyrážíme na pěší výlet ke 2 a půl kilometru vzdálenému vodopádu Río Fortuna, odkud chceme pokračovat na sopku Cerro Chato, kam až to půjde (podle informací na internetu jsou stezky k vrcholu od letoška zavřené). Na první křižovatce však odbočujeme opačným směrem, abychom se nechali zlákat na přibližně dvouhodinovou prohlídku kakaovníkové plantáže (2x $25) s výkladem o historii, původu a výrobě patrně nejoblíbenější pochoutky pro mlsné jazýčky. Zdejší plantáž nemá vlastní značku a profituje výhradně z prohlídek, jejichž součástí je ukázka tradičních postupů pro výrobu čokolády, které si můžeme sami vyzkoušet a kakaové boby ve všech jejich podobách i výsledný produkt ochutnat. Přijde mi fascinující, že světoznámí výrobci čokolády potřebují k její přípravě celý seznam přísad a sofistikované postupy a přitom k získání výborné čokolády stačí prakticky „na koleně“ rozdrtit pražené kakaové boby a smíchat je s cukrem, případně ke zdokonalení přidat třeba klasické oříšky, mandle, karamel, kousky kokosu nebo méně obvyklé krystalky mořské soli, kávová zrna, různé vanilkové, ibiškové a ovocné extrakty či nějaké koření nebo jejich kombinaci; zdejší nabídka přísad a příchutí je velmi rozmanitá a já v nevyhlášeném souboji o snědené množství takto dochucované čokolády pro pobavení všech zúčastněných samozřejmě s přehledem vítězím.

Navazujeme hovor s jednou z účastnic prohlídky a na její doporučení pokračujeme nadále „nesprávným“ směrem pryč od vodopádu Río Fortuna k místu zvanému El salto, což vlastně také označuje vodopád. Koupání v řece s několikametrovým jezem či přepadem (vodopádem bych to nenazval) jí velice učarovalo, avšak my se tu cítíme tak trochu nesví; varovná cedule nad řekou se mimo jiné zmiňuje o možnosti okradení a to, v přítomnosti skoro dvou desítek zdejších výrostků, na jistotě nepřidá. Po krátkém osvěžení se raději vracíme po vlastních stopách na náš původně zamýšlený směr. Cestou do kopce potkáváme několik krámků s uměleckými a řemeslnými předměty a po četných zastávkách je již zřejmé, že výstup na sopku Cerro Chato dnes nedopadne. Průzkum okolí tak završujeme u vodopádu Río Fortuna (2x $15), kterým si v plné míře vynahrazujeme včerejší fiasko v La Paz. U mě tento vodopád jednoznačně vyhrává nad El salto.

Po večeři (₡12650) v nedaleké restauraci se modlíme, aby nezačalo pršet dřív, než se stihneme vrátit na „hotel“. A já si něco přeji a vzápětí se opět přesvědčuji, že stačí opravdu chtít a přání se splní.:) Kousek od restaurace nás jeden místní farmář při cestě ze svého políčka v nastávajícím šeru beze slov vyzývá k nástupu do jeho auta a přibližuje nás na křižovatku, kde jsme se ráno od našeho původního kurzu odchýlili. Odtud už to máme domů jen kousek.

Mistico Hanging Bridges Park–Parque Nacional Volcán Arenal, sobota 16. září 2017

Dnes jsme se ponořili do světa neprostupné džungle jako z Predátora a také již trochu vzdáleně z Indiana Jonese – proslulá scéna na mostě ve filmu Chrám zkázy se sice odehrává na méně bytelném mostě z provazů a lan, ale i tak se hned vybaví při překonávání jednoho z delších mostů, třeba při chůzi po 75 metrů dlouhém železném mostě, který se kývá vysoko nad zelenou propastí. Tady, v parku visutých mostů Mistico Hanging Bridges Park (2x $26), jsme se zatím dostali k volně rostoucí džungli nejblíže, zahlédli a – díky jejich výraznému pižmovému pachu – hlavně cítili jsme tu mimo jiné prasátka pekari a ve stromoví se nám předvedli vřešťani pláštíkoví, jejichž nezaměnitelné tokání je slyšet na míle daleko. Místní jim říkají poeticky mono congo.

Odpoledne navštěvujeme ještě nedaleký NP Volcán Arenal (2x $15), abychom si víc zblízka prohlédli stejnojmennou sopku. Vstup k samotné sopce je zakázán, ale turisticky nenáročné stezky při jejím úpatí poskytují úkryt menším živočichům jako jsou ptáci, ještěrky a hmyz a kousek opodál se najdou i velikáni, například mohutný, asi 40 metrů vysoký a přes 200 let starý strom vlnovec pětimužný (šp. árbol de ceibo, angl. kapok tree).

Cestou zpátky do hotelu se zastavujeme na další večeři, tentokrát si dopřáváme luxusnější kousek v jednom ze steakhousů, které v hojném počtu lemují silnici mezi jezerem Arenal a La Fortunou. A cena? ₡34000. 

Ecocentro Danaus–Nuevo Arenal–Santa Elena, neděle 17. září 2017

Ecocentro Danaus (2x $15) je z pohledu volné přírody autentičtější než La Paz Waterfall Gardens, tady zvířata a další živočichy neservírují na zlatém podnose a musíte si je tu sami najít, nebo to za vás může udělat placený průvodce. My jsme si vybrali tu náročnější variantu a i při samostatné procházce jsme našli mnoho představitelů živočišné říše (a plno jsme jich určitě přehlédli); jen lenochoda nám nakonec musel ukázat jeden z místních pracantů – technicky vzato jsme ho v areálu ekocentra ani najít nemohli, jelikož se schovával v listoví za budovou recepce. Mívají tu prý málo navštěvníků z Česka, tak snad se to po našem doporučení změní.

Naše další destinace je z La Fortuny vzdálená vzdušnou čarou jen asi 20 kilometrů, cesta po silnici nás však vede 120 kilometrovou oklikou kolem jezera Arenal a trvá nějakých 5 hodin včetně zastávky na oběd (₡13000). Poslední 30-35km úsek se stoupáním do oblasti mlžného pralesa Monteverde absolvujeme v dešti a po vyježděné cestě z hlíny a štěrku; tady jsem rozhodně rád za auto s vyšším podvozkem a pohonem na všechna čtyři kola, takže to bez obav utáhne i na mokru, ačkoli klasický osobák by si taky poradil. Co je hlavní, nehrozí nám tu nic z toho, o čem jsem se dočetl jinde na internetu: žádné sesuvy půdy ani pád do propasti, dvě protijedoucí auta se tu s přehledem vyhnou. Monteverde je z tohoto směru snadno dostupné.

Nacházíme se nyní ve výšce kolem 1400 metrů v městečku Santa Elena, je tu o něco chladněji a džungle zní jinak, pokojněji. Aguti (takové suchozemské nutrie), které jsme při dopolední prohlídce v Ecocentro Danaus málem neviděli, tady poklidně zevlují kolem našeho hotelu El Bosque (3x $40 včetně snídaně), vhodně a nenásilně umístěném v soukromém lese, podle něhož se také jmenuje.

Reserva Bosque Nuboso Santa Elena, pondělí 18. září 2017

Postupujeme pomalu, zvolna lesem, ale ani lísteček se nepohne, džungle jako by spala. Chodíme po stezkách v Reserva Bosque Nuboso Santa Elena (2x $14) odhodlaně skoro 5 hodin, ale dneska na setkání s divokou zvěří nemáme štěstí, před hotelem nám toho běhá víc než tady v lese. Mlžný prales v rezervaci Santa Elena se nám tedy, až na pár výjimek, převedl především jako rozlehlá a velmi autentická botanická zahrada.

Podvečerní déšť přečkáváme v pizzerii Tramonti, která patří stejnému majiteli jako náš hotel a máme ji hned za rohem, avšak i přes desetiprocentní slevu pro zákazníky hotelu se nám při placení protáčejí panenky: ₡29500. Po jídle a dešti se věnujeme dalšímu ze psů, kteří se beztrestně potulují po okolí hotelu a prohánějí aguti a jiná zvířata – stejně jako pes ze včera má i tenhle svůj obojek, takže nejspíš někomu patří, ale naprostá volnost registrovaných psů je tady docela běžný jev.

El Bosque–100% Aventura–Jacó–Manuel Antonio, středa 20. září 2017

A tak je to tu často. Brzy po ránu je obloha modrá nebo polojasná a člověk si říká, že bude hezký den. Mají tu asi 1,5km okruh lesem, který si je dále možné prodloužit mnohými odbočkami a spojkami, tak využívám krásného počasí a toho, že Katka ještě spí a vydávám se na průzkum; za samozvaného průvodce se mi nabízí všudypřítomné štěně vlčáka.:) Potkáváme pouze nějakou slípku – kterou pes okamžitě zaplaší svým pokusem o pronásledování – veverku, různé motýly a nalézáme patrně opičí lebku. Vysoko v korunách stromů zpívají a pokřikují ptáci, ale ti jsou pochopitelně mimo dohled. Nijak zvlášť se to neliší od procházky v českých lesích, kde není snadné zahlédnout místo opic třeba srnku nebo dokonce divočáka – jednou to určitě vyjde, ale dneska to nebude. Pro mě každopádně příjemná ranní rozcvička.

V 11 hodin nakonec jdeme do akce oba. Katka působila nerozhodnutě, tak jsem požádal o pomoc pokladní ve 100% Aventura (2x $50 vstup + $15 fotky na cdčku = $115), která neváhala a přispěchala s přesvědčivými argumenty – úvodní jízdy na ziplinech jsou krátké a nízko položené a slouží jako jízdy zkušební. Pokud při nich návštěvník zjistí, že se na pojíždění džunglí zavěšen na ocelovém laně vysoko v korunách stromů nebo dokonce nad nimi necítí, může to vzdát a peníze za vstup stále dostat zpátky. To, že na případný ústup nebude téměř žádný čas už pokladní samozřejmě nezmínila – lana na sebe bezprostředně navazují, takže po skončení jedné jízdy nás hned upínají na lano další a další, pak najednou – nadále jištěni – padáme ze stromu asi do pětimetrové hloubky a, než se nadějeme, už nám upravují sedák a do rukou nám strkají kladky pro nejdelší střemhlavý let „na supermana“ v Latinské Americe. Závěrečný skok do neznáma na obří houpačce, tj. Mega Tarzan Swing, z výšky nějakých 45 metrů je dobrovolný. Ale překvapilo mě, kolik lidí včetně těch dříve narozených se toho odvážilo. Hlavně když uvážím, jak snadno se při takovém pádu do hlubiny asi dá přijít k infarktu... :)

13:00 – odjezd ze Santa Eleny. V horách prší a krajina se halí do mlhy, ale směrem dolů déšť ustává a brzy vidíme až k oceánu, který je prostě obrovský. Prvních asi 20 kilometrů vede po rozbité silnici, tahle je v horším stavu než ta na severní straně.

Dál už se jede po asfaltu. Panamerická dálnice (Interamericana) je široká jednoproudá silnice, ve městech a v kopcích někdy dvouproudá, a tak připomíná klasickou dálnici jen příležitostně. Podobně vypadají i ostatní hlavní tahy podél Pacifiku. Provoz je poměrně hustý, ale rychlost se v průměru pohybuje někde u osmdesátky; kdykoli narazíme na kamion, všichni musí hezky v zástupu za ním. 

19:00 – příjezd do hotelu Paraiso Vista al Mar v Manuel Antonio (3x $34), máme za sebou něco málo přes 180 kilometrů. Ubytování je s bazénem, překrásnou zahradou a vlastní kuchyňkou, takže si tu můžeme v nadcházejících třech dnech sami vařit.

Parque Nacional Manuel Antonio, čtvrtek 21. září 2017

Národní park Manuel Antonio. Ráj pro objevitele přírody i plážové kultury; i když v tom druhém případě se to při obvykle vysoké ceně za vstup pro cizince (2x $16) nejspíš nevyplatí. Na druhou stranu si návštěvníci zdějších pláží užijí jedinečnou zábavu při soubojích s opicemi a mývaly o své tašky a batohy a jiná zavazadla s jídlem, které zvířata neomylně vycítí a, jakmile zjistí příležitost, směle až troufale si jdou za lákavým pamlskem a z bezsrstých dvounožců:) si při tom velké starosti nedělají.

Opět bez průvodce, ale naše objevování parku nemohlo dopadnout líp, neboť se nám předvedli: všechny tři druhy místních opic – jmenovitě kotul rudohřbetý (mono ardilla), malpa kapucínská (mono capuchino) a vřešťan pláštíkový (mono congo); dále neposední lenochodi, neodbytní mývalové, zvědaví nosálové, plaší aguti, rozvážní leguáni, bázlivé ještěrky a mnoho dalších. Velká zvířata tady převažují nad ptáky, kraby, motýly a dalším hmyzem, ačkoli při jejich hledání je potřeba mít nejen trpělivost, ale i štěstí.

Whale Watching Tour, pátek 22. září 2017

„Ani ploutev.“ (Katka)

Zase po letech jsme se rozhodli podniknout výpravu za velrybami. Náš první pokus na Islandu před 5 lety dopadl neslavně – nejenže jsme tehdy za 2 nebo 3 hodiny na moři neviděli ani ploutev, ale Katka navíc celou dobu strávila zlomená o zábradlí nedobrovolným „krmením“ ryb. Z toho důvodu jsme tentokrát požádali o prášek proti mořské nemoci, takže tuhle část jsme měli pokrytou...

Akci jsme si sjednali přes majitele hotelu, který na stvrzenku uvedl „Whale Watching Tour“ (2x $65), aby to znělo tak, jak má, ale namísto pozorování velryb šlo spíš o vyjížďku na moře s občerstvením v podobě neomezené konzumace exotického ovoce a alkoholických či nealkoholických nápojů, se šnorchlováním, obědem a s možností zahlédnout velrybu. Po vyplutí na moře a asi půl hodině hlídkování jsme skutečně několikrát zahlédli vytouženou ploutev – dokonce dvě, matku a mládě keporkaka! Ale jakmile se velryby ponořily a zmizely na delší dobu pod hladinou, naše loď to vzdala a obrátila zpátky směrem k pobřeží, kde nás ještě čekalo zmíněné šnorchlování a poté oběd přímo na lodi.

I přes ten podraz s „pozorováním“ velryb, jsem byl nakonec spokojen. Ani trochu nemám rád rozlehlé vodní plochy – počínaje obyčejným rybníkem – a vrhnout se tedy z lodi do hlubokého moře kvůli šnorchlování pro mě bylo velkým, pozitivním krokem při překonávání strachu z vody, kde není vidět na dno. Posádka, servis a jídlo a pití na lodi přidaly další kladné body. Prostě nám, abych tak řekl, „ucpali hubu“ :). Jestli chce však někdo pozorovat na Kostarice velryby, je lepší zkusit to jinde než tady v Quepos/Manuel Antonio.

Od tří odpoledne až do večera prší. Další slejvák. A nám to nevadí, protože jsme si na dnešní odpoledne naordinovali domácí volno a odpočinek. Mimo jiné i proto, abychom nabrali síly, které budeme již brzy potřebovat...

Cerro Chirripó, neděle & pondělí 24.-25. září 2017

5:05 Vstáváme a balíme. Věci, které nebudeme potřebovat, zůstanou v autě; podle Estebana a Hazel, kteří nás v hotelu mají na starost, není potřeba nosit spacáky s sebou, protože nahoře nám je půjčí, ale Katka trvá na tom mít svůj vlastní, takže si je bereme. Již se rozednívá, a tak zas nevidíme podobu hvězd nad Střední Amerikou. 

5:40 Na nultý kilometr výstupu nás autem veze majitel hotelu a místní zasloužilý přeborník v běhu na Chirripó, resp. „jen“ na chatu, a zpět v jedné osobě Francisco Elizondo – oficiální závod za posledních 29 let nikdy nevynechal a loni to ve svých 68 letech celé dal za 4:45 hod. Působí skromně a stydlivě a během jízdy na nás až na pozdrav a přání úspěšného výstupu nepromluví. Počáteční výška = 1520 m. Nástup je prudký, povrch z jílovité pasty kluzký, raději nasazujeme mírné tempo. I přesto již brzy překonáváme vrchol Sněžky:) a po hodině cesty jej necháváme daleko za sebou – resp. hluboko pod sebou. Z pralesa zní exotické hlasy ptáků, jejichž původce však ani po 10 dnech v zemi nedokážeme přiřadit; zejména ten, co „zpívá“, jako když se po kolejích posunují vagóny, by mě zajímal.

8:30 Míjíme 5. kilometr = 2393 m. Gerlach už je na dohled...

9:40 Po 4 hodinách cesty jsme zhruba v půlce, před chvílí jsme prošli 7. kilometr = 2519 m a děláme přestávku u nepřístupné chaty Llano Bonito a pozorujeme polodivoké slípky. Stezka se mezitím narovnala a místy dokonce klesá, takže ten Gerlach jsme zatím nedobyli.

11:40 Po 6 hodinách míjíme 10. kilometr ve výšce 3022 m. Podle našich hostitelů v hotelu El Descanso jsme touto dobou už měli být na chatě.

12:15 Teprve kolem 11. kilometru o bezmála 70 metrů výš džungle ustupuje a rostou tu jen stromy menšího vzrůstu, tak do 5 až 6 metrů. Úbytek vegetace mají na svědomí i lesní požáry – zastávka na tomto kilometru se podle toho také nazývá Los Quemados, tj. „Spáleniště“. Okolní krajina se halí do mlžného oparu a nám podruhé během výstupu mrholí.

12:40-13:15 Za bodem zvaném Monte sin Fe, tedy volně přeloženo „Ztráta naděje“, ve výšce 3200 m cesta prudce klesá (podle cedule na 12. kilometru až na 2500 metrů, ale na tak výrazný propad to nevypadá a ani vrstevnicové mapy nic podobného neukazují). Mnoho lidí tady prý zažívá krizi a přestává doufat, že se dočkají konce. Pro nás je tento bod naopak příslibem naděje, protože mraky znenadání povolují a mezi nimi zasvítí slunce. Zpátky na stejnou výškovou úroveň se dostáváme opět až na 13. kilometru = 3183 m. 

14:00 Poslední, čtrnáctý kilometr je rozhodně nejdelší. Už jenom proto, že k chatě je to od milníku dalších asi 300 metrů, na kterých se náhle spouští prudký déšť. Konečná nadmořská výška pro dnešek = 3393 m.

18:00 V chatě se převlékáme do suchého a teplého oblečení, ale stejně poprvé na Kostarice klepeme kosu az do večeře (₡12500 pro dva). Podle teploměru je venku 16,5°C, uvnitř dokonce o stupeň méně a v 10 lidech – je nás tu celkem 8 nocležníků a 2členný personál – nemáme šanci celou budovu velikosti menšího kasárenského objektu zadejchat.

19:00 Jdeme spát; již jsme se dostatečně zahřáli a vlastní spacáky skutečně nejsou třeba. Venku zatím nadále prší.

3:00 Hvězdy jsou venku, teploměr ukazuje venkovní teplotu 10,2°C. Vyrážíme potmě na 5kilometrovou túru k vrcholu v pěti lidech, doprovázejí – nebo spíš vedou – nás dva mladí Francouzi a jeden Kostaričan.

3:50 Odbočka u Valle de los Conejos, neboli Údolí králíků, k vrcholu zbývá 2800 metrů. Kluci nás chvíli vedli špatným směrem, tak jsme trochu bloudili, ale podle kamenných mužiků se mi podařilo navést nás všechny zpátky na správný směr.

4:40 Stezka nad největším jezerem, které nyní máme po levé ruce, výstup od poslední odbočky až sem byl náročnější než první polovina.

5:15-6:00 Vrchol Cerro Chirripó = 3820 m. Obzor je částečně pod mrakem, východ slunce odsud dnes tedy pozorovat nemůžeme a fouká studený a prudký vítr, tak se tu nikdo ani nechce moc dlouho zdržovat. 

7:30-8:00 Cesta zpátky odsejpá rychle, jsme opět na chatě. Teploměr ukazuje 17,6°C. Po přestávce na kávu (2x ₡1200) začínáme sestup. Všichni ostatní se od nás při zpáteční cestě z vrcholu oddělili, dolů půjdeme opět sami.

11:00 Jsme v půlce sestupové trasy. Po většinu doby svítí slunce, a tak nemusíme spěchat a jde se nám příjemně.

11:40 Asi jsem to zakřikl, protože 10 minut po našem odchodu z odpočívadla u chaty Llano Bonito se spouští liják a nenechá nás na pokoji až do konce. Brzy máme boty plné vody a není kde zastavit, tak pokračujeme pořád dál; mohlo by se zdát, že takhle ušetříme čas, ale po rozblácené a rozmáčené cestě se jde hrozně pomalu a po několika hodinách v těchto podmínkách si začínám připadat jako při vojenském cvičení.

14:50 Jsme dole! Déšť ustal, přesto však posledních 500 metrů k nultému kilometru bylo snad nejnáročnějších, jak rozmáčený jíl na prudce se svažujícím kopci pod našima nohama nebezpečně podkluzoval.

15:50 Hotel El Descanso. Katka dorazila s namoženými koleny, zřejmě kvůli neustálému „brždění“, jinak jsme uplynulý dvoudenní výkon zvládli bez následků.

Parque Nacional Cahuita, středa 27. září 2017

Národním parkem Cahuita v sousedství stejnojmenného městečka, kde jsme ubytováni v Cabinas Cahuita (3x $50), prochází jen jediná trasa od severu k jihu – nebo opačně:) – a podle mapky na informačních panelech je rozdělená na dva úseky o celkové délce 8,3 kilometru. My jsme dnes do parku dorazili relativně pozdě, až mezi 10. a 11. hodinou, a do půl třetí zvládli pouze kratší 3,5km úsek k Punta Cahuita. Tady nás místní strážce vrátil s tím, že bysme zbývající 4,8km část do zavíračky v 16:00 již nestihli projít – v tom měl zcela jistě pravdu, když nám to až sem po naprosté rovině zabralo málem 4 (!) hodiny.

Je tu toho tolik k vidění, že již po prvním kilometru jsme měli pocit, jako bysme místo jednoho urazili snad čtyři kilometry. Prostředí přímořského lesa je přízračné – na zemi tu leží plno listí, že by snad třicetistupňový:) karibský podzim? –, při procházce na dosah od pláže je slyšet jen šumění moře a svou roli hraje i nízký počet lidí, protože se tak člověk cítí blíž přírodě. Opice i některá další zvířata jsou plašší a obezřetnější a drží si odstup, zdaleka ne tak vlezlá jako v Manuel Antonio.

Zhruba v polovině prvního úseku končí pláž s bílým pískem, stezka opouští les a vede v mangrovové porosty. Tady žijí krabi, veverky a nad nimi vládnou velcí pavouci se svými sítěmi rozpletenými do obrovských rozměrů mezi kmeny okolních stromů. S ohledem na přívětivou cenu za vstup, který ve skutečnosti není vstupem, ale sponzorským příspěvkem a začíná na $5 za osobu (kdo chce, může přihodit jakoukoliv další částku), si sem tu zbývající část parku celkem určite přijdeme ještě prohlédnout.

Cahuita–Sloth Sanctuary–Puerto Viejo de Talamanca–Cahuita, čtvrtek 28. září 2017

Když si vzpomenu na náš první den, přijde mi to v tom množství zážitků strašně dávno. A naše cestování potrvá ještě skoro týden, protože domů se vracíme teprve 3. října.

Sloth Sanctuary (2x $30) je prostě takový útulek (nejen) pro lenochody. Úvodní vyjížďku loďkou bych si neváhal prodloužit nebo zopakovat, z řeky vypadá džungle opět jinak – zeleň je bujnější, rozmanitější, člověk si připadá jako menší narušitel prostředí a to pak vcelku působí přístupněji. Tento dojem umocňuje rozvážné a pokojné chování našeho kormidelníka a průvodce v jedné osobě, venkovského Kostaričana připomínajícího, s trochou fantazie postavy z Krokodýla Dundee, díky němuž objevujeme ve vodě i na souši nový život.

Z druhé části prohlídky v prostoru klecí s lenochody jsem již tolik nadšený nebyl; vetšina lenochodů podřimuje nebo spí a jsou bohužel za mřížemi (dřív to tu, zdá se, bylo volnější). Hodně to zachraňuje učený a velmi poutavý výklad syna svých rodičů a vnuka svých prarodičů:), kteří tohle místo zakládali a vybudovali do současné podoby a (nejen) o lenochodech a jejich životě mu evidentně předali všechny své znalosti a zkušenosti a na závěr také lenochod Buttercup, kterého jsem si do češtiny překřtil na „Zvoneček“, protože doslovný překlad nezní zdaleka tak poeticky. Je to vlastně lenochodice:), podle níž je prohlídka nazvaná a jež má samostatný „výběh“ bez mříží hned u přepážky recepce.

Odpoledne se stavujeme na oběd v přímořské restauraci s barem Hot Rocks (₡14080) v Puerto Viejo de Talamanca, které je v porovnání s liduprázdnou a mírumilovnou Cahuitou, kde vám bankomat nedovolí vybrat větší než 100dolarovou částku za 24 hodin, velkoměstem plným rastamanů, rastafariánů, karibských protestsongů, marihuany a zahálčivého života. Byl jsem překvapen, kolik mladých bílých holek nebo jejich dvoj- či tříčlenných partiček se tady potuluje. Snad by někdo věděl, co je do těchto končin černých, omamnými látkami věčně opojených kluků s dredama a starých rybářů bez zubů přivádí, aniž by se to teda muselo vysílat po 22. hodině.:)

Snorkeling in Cahuita Coral Reef–Parque Nacional Cahuita, pátek 29. září 2017

Součástí parku v Cahuitě je korálový útes, kam se dnes dopoledne vydáváme šnorchlovat. V městečku je několik cestovních operátorů, přes které si lze šnorchlování sjednat, ale v důsledku je to docela jedno, neboť samotnou akci mají na starost místní rybáři a těm připadnou zájemci od různých cestovek. Já jsem nám vybral Willie's Tours CR, protože nabízeli nejnižší cenu (2x $25), ale navzdory původním informacím jsme byli šnorchlovat pouze na dvou ze tří různých míst, takže bych příště volil jinak, přestože jako naprosto nezkušení „potápěči“ jsme z akce byli oba velmi nadšeni. Katce se do vody dokonce nejdřív vůbec nechtělo a pak zase nechtěla, aby to skončilo.:)

Než se vydáme na moře, musíme ještě zaplatit vstupné do parku (2x $5), což nám náramně vyhovuje, jelikož se chceme nechat vysadit na Punta Cahuita a odtud pokračovat v naší pochůzce z předvčerejška podél pobřeží přes Punta Puerto Vargas až k druhému vchodu/východu. Samotné potápění probíhá mezi 9. a 11. hodinou za slunečného počasí, celková hloubka tu často není ani do metru a korály tak máme na dosah ruky – nesahat! –, i když nad hladinou se to vůbec nezdá. Voda je čirá a navíc skvěle nadnáší, stačí jen kopat nohama, resp. ploutvema.

Po vylodění a přestávce na ovocné občerstvení zahrnutého v ceně výletu, pokračujeme podle plánu z Punta Cahuita dál do parku. Místní opičky působí i tentokrát bojácně, a tak si trochu utahuju z prohlášení jednoho z amerických turistů, kteří nás při focení jedné opičí tlupy rychlým tempem míjejí s následujícím odůvodněním: „In case anyone gets attacked...“

Jako by to přivolal...

Vzápětí Katka ukáže jednomu opičákovi záda a ten v tu chvíli visí na jejím batohu a odmítá se pustit! Katka okamžitě přistupuje na jeho nevyslovený požadavek a batoh, naštěstí s těžkým obsahem, dobrovolně odevzdává. Opičák se nenechá zastrašit naším křikem ani předstíranými výpady a už z dřívějška nejspíš ví, že nejlepší obranou proti bezradným turistům je útok, takže cení zuby a batoh nepouští z rukou; zvednout ani odtáhnout ho sám ale nedokáže. Katka se ozbrojuje dlouhým klackem, ale neodvažuje se k výtržníkovi přiblížit na vzdálenost dostatečnou k tomu, aby po něm tím klackem mohla máchnout; jsme navíc rozděleni – každý na opačné straně od opičáka – a na úzké pešině ho ani nemůžeme obejít, abysme mohli spojit své síly.

Opičák má s kradením batohů zřejmě bohaté zkušenosti, protože se mezitím pouští do jeho zkoumání a hledá způsob, jak, respektive kde ho otevřít. Pro jistotu sleduji ostatní opice, aby mu náhodou nešly na pomoc, pač to bysme se mohli s batohem rozloučit, ale náhlý rozruch a povyk jim naštěstí nedělají dobře a ony se postupně vzdalují a mizí v hloubi lesa. Katka navrhuje, abych si taky našel nějaký klacek, ale na své straně nic, čím bych se mohl ozbrojit, nevidím. Stejně by to asi nebyl dobrý prostředek k boji, jelikož hbitý opičák by tím akorát získal lepší způsob, jak se k nám přiblížit.

Nakonec mi padne do ruky jeden z tvrdých plodů, kterými se tu opice předtím živily. Ten stačí po opičákovi párkrát hodit a on, opuštěn svými druhy a poražen, vyráží na ústup. Náš batoh je tím pádem zachráněn! Rychlým krokem se s tímto místem raději loučíme...

Pláž kolem Punta Puerto Vargas pokrývají mrtvé kmeny stromů ledabyle poházené po okolí a vybledlé do barvy kostí, připomíná to tu prehistorický svět a, s trochou fantazie, pohřebiště dinosaurů. Je to jako malá ukázka z Cesty do pravěku nebo, pro mladší ročníky, Jurského parku.

Na posledním, asi dvoukilometrovém úseku stezka uhýbá od moře a vede po dřevěném chodníku do nitra džungle. Připomíná to včerejší vyjížďku na loďce – na chodníku jsme od okolního lesa odděleni a nezasahujeme ani nevstupujeme do zeleně. I bohatá vegetace tento dojem umocňuje – stromy a rostliny nic neomezuje, rostou si volně a nespoutaně a táhnou se daleko všemi směry. Tady by stačilo zaběhnout jen pár metrů do džungle a člověk by se okamžitě dokázal ztratit.

Turrialba–Volcán Irazú–San José–Alajuela, neděle 1. října 2017

Dnes máme na programu jedině návštěvu sopky Irazú, kterou si přeje vidět Katka a pak se vracíme do Alajuely. Většina zdejších sopek je letos kvůli mimořádné vulkanické aktivitě nepřístupná – ráno máme z terasy hotelu výhled na nezvratný důkaz, dýmající vrchol sopky Turrialba –, což pro Irazú naštěstí neplatí. Ta je zároveň nejvyšší sopkou Kostariky a téměř až k jejímu 3432 m vysokému vrcholu se dá pohodlně vyjet autem (vstup 2x $15 + parkovné $2).

Snažíme se vyrazit co nejčasněji, protože vrchol sopky po deváté zpravidla zahalí mraky, ale i tak jsme tu pozdě; ujet těch 40 kilometrů z Turrialby nám trvá bezmála jeden a půl hodiny. Ukryté v mracích toto místo nepůsobí nikterak vyjímečně a, přestože se snažíme vydržet, mraky se prostě nechtějí protrhat. Výhledy do údolí, které sem návštěvníky lákají především, si tak můžeme vychutnat až v menších výškách na úbočích sopky při sjezdu dolů.

Bez zastávky „prolétáme“ po dopravně vytíženém obchvatu San José – město budeme poznávat zítra – a po doplnění nádrže po rysku (₡19000) úspěšně a bez průtahů vracíme náš vůz v půjčovně Europcar. Podle tachometru jsme v něm po Kostarice najezdili celkem 1350 kilometrů.

Poslední 2 noci na Kostarice strávíme v hostelu Cala (2x $32 včetně snídaně) stojícím přímo na hlavním náměstí v Alajuele.

San José, pondělí 2. října 2017

Je pondělí, a to jako všude ve světě znamená zavírací den. Ne, že by nás zas měli zavřít na pokoji jako v Číně, ale všechny kulturní instituce mají samozřejmě zavřeno. Budeme to tak mít s prohlídkou hlavního města jednodušší.

Autobusem z Alajuely (2x ₡545) je to do centra 35 minut. Město nijak výrazně nevybočuje ze světa Latinské Ameriky. Především v centru nechybí pro tyto končiny typická architektura, množství kostelů, ulice a náměstí zaplněná živými a temperamentními lidmi. Na McDonald's, KFC, Subway a jejich zdejší napodobeniny lze narazit na každých sto metrech. Zbytek města mimo centrum je spíš betonový, hranatý, šedivý a zanedbaný, a to i přes mnohé parky, spoustu stromů či palem a již zmíněných kostelů. Když na vnějším okraji centra procházíme několika poloprázdnými ulicemi, cítíme se již trochu nesví; Katce se město celkově nezamlouvá.

Na všech hlavních tepnách je přímo ukrutný provoz, auto se vleče za autem, autobus za autobusem. Všude kolem je slyšet hukot a šum kol po asfaltu, kouř uniká z nesčetných výfuků. Je to jako známá poučka z učebnice fyziky v praxi: neustálý, neuspořádaný pohyb automobilových částic. Přesto se zdá, že chodcům v husté dopravě žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí.