Chorvatsko 2018

CHORVATSKO

2018

aneb
S Elsou k moři 

Chorvatsko každoročně navštíví sedm set až osm set tisíc Čechů, Moravanů a Slezanů:), a platí tak pro našince již dvě desítky let za nejoblíbenější turistickou destinaci! Letos jsme se rozhodli vzít k moři naši fenku Elsu a při té příležitosti řady českých návštěvníků ve sluncem zalitém Chorvatsku rozšířit. Zemi si hodláme užít jak v poznávacím, tak plážovém tempu. Po loňské úspěšné premiéře cestujeme opět půjčeným autem. Nesmí tedy chybět projížďka po D1, pravidelné přestávky na odpočinek a venčení, pozdní oběd před hranicemi v Mikulově, pohodový průjezd Rakouskem, bloudění po slovinských okreskách ve snaze vyhnout se nákupu drahé dálniční známky a pak už všechno, co může nabídnout „obyčejná“ česká klasika.

Namátkou: Záhřeb s jezdeckou sochou prvního chorvatského krále Tomislava (který asi nikdy nezjistí, co se skrývá za tajemným nápisem glavni kolodvor), výstup na nejvyšší horu Sinjal (také známou jako Dinara), ochutnávku výborného dalmatského pršutu a vína, výpravu k bájné Odysseově jeskyni na ostrově Mljet, potápění pod hladinu moře k amforám z antických lodních vraků, poznávání seriálových či filmových kulis v úchvatném Dubrovníku, objevování římských památek ve Splitu nebo hledání pokladu na Stříbrném jezeře. Dva týdny zážitků, dobrodružství a pohádkové dovolené začínají!

* 1 HRK = 3,55 CZK
* víza: ne
* z Prahy na jih Chorvatska, na jeho území a zpět jsme najeli kolem 3000 kilometrů 

Všechno je cajk, závěr pracovního týdne 24.-25. května 2018

„V tomto případě platí, že datum očkování proti vzteklině musí následovat po datu odečtení čipu, nebo se s ním shodovat, v žádném případě ale nesmí být starší. Po prvním zaznamenaném očkování do pasu musí vždy uběhnout lhůta 21 dní, než může zvíře vycestovat.“
MVDr. Martin Grym

Čtvrtek: Elsa má něco s levou přední tlapkou a od dnešního rána kulhá. Katka je zasloužilým členem klubu prokrastinátorů a taktéž světoznámého hnutí Vím, jak tě nejlíp nasrat (a sebe taky), takže se dnes na veterinu sice vypravila, ale nepodařilo se jí to stihnout před zavíračkou. Žádost o pas pro Elsu, její úraz, pojištění a výměnu peněz si tedy nechává na poslední den a vyráží raději na trénink. Zbývají ani ne dva dny do odjezdu.

Pátek: Podle oficiálních zdrojů lze vycestovat do zahraničí s pasem pro psa platným nejméně tři týdny. Při jeho vystavení se totiž provádí přeočkování na vzteklinu – případně jakési vynulování jeho platnosti, pokud už pes dříve očkován byl – a to nabývá účinnosti až po již zmíněné době. V opačném případě hrozí, že nás na hraničním přechodu otočí nebo pejska zavřou do karantény na náklady majitele (tedy: nás). Cestou na jih budeme postupně projíždět přes dvě hraniční kontroly, nezbývá nám tak nic jiného než to s neplatným pasem domácího mazlíčka risknout. Katka zůstává klidná, odchází – už zas? – na trénink a ví, jak mě nejlíp nasrat –, loučí se se mnou mottem výše zmíněného hnutí: „Všechno je cajk.“

Mezi 50. a 45. stupněm severní šířky, sobota 26. května 2018

Praha 8:30. Startuju auto, pouštím klimatizaci, zapínám rádio, navigace prozatím může zůstat v krabici. Ale hned na první křižovatce jedu blbě! Tedy správným směrem:), jenom zapomínám vyhodit blinkr. Příště to dám!

Katka říká, ať nechám těch rádobyvtipnejch komentářů a věnuju se raději řízení. Snad už nikdo nepochybuje, že ví, jak mě nejlíp...

Pokud vyrážíte na jih v sezóně, je prý sobota přes den to úplně nejhorší. Teď to ještě naštěstí neplatí a cesta po Česku ubíhá dostatečně svižně, očekávané zdržení kvůli opravám mezi 35. a 40. a kolem 90. kilometru na D1 v rámci pár desítek minut bereme spíš jako zajímavé zpestření cesty. Na pozdní oběd zastavujeme až v Mikulově kolem 14. hodiny.

Vídeň 16:30. V oblasti nejblíže centru se při pohledu na množství aut pohybujících se společně s námi po čtyřproudé silnici na obchvatu nedokážu ubránit úžasu, přestože jsem podobné divadlo už mnohokrát zažil. Ani tady nedochází k vážnému zdržení; rychlost a plynulost provozu je při téhle spoustě vozů neuvěřitelná.

Východní Slovinsko 19:30. Tenhle zapadlý kout světa mě fascinuje. Připomíná mi to tu posezení na verandě za domem někde na polozapomenuté vsi uprostřed léta – nikdy jsem nepochopil, jak tahle venkovská výspa může patřit mezi ekonomické lídry Evropské unie. Je to prostě jedna z těch tajemných záhad našeho vesmíru.

Hraniční přechod Ormož–Otok Virje 20:45. Jsme jediní, kdo se tady dnes večer pokouší do Chorvatska projet. Obě země spojuje dlouhý, otevřený most přes řeku Drávu, který by se perfektně hodil do nějaké napínavé scény o uprchlících na útěku před pohraničníky. Tuhle scénu by ještě mohl zdramatizovat fakt, že z celnic na obou stranách hranice je na základě vzájemné úmluvy obsazená vždy pouze jedna. Přísný slovinský celník konající tu dnes službu by v ní mohl hrát sám sebe. Katka sedí s Elsou vzadu na straně spolujezdce a její – Elsino – zvědavé vrtění a pokukování v mírném přítmí vozu pana celníka mate, proto se při kontrolním pohledu na naše doklady ve své ruce ujišťuje ještě otázkou na to, kolik že nás vlastně je. Takticky jsem mu Elsin pas nedal; ten je pouze na vyžádání (!). Další pohled na zadní sedadlo. Najednou je mi jasné, že ho Elsa vůbec nezajímá, zkrátka ji neregistruje. Pes se tady mezi cestující nepočítá. S úlevou najíždíme na most a míjíme prázdnou budovu chorvatské celnice. Všechno je cajk!

Město Varaždin opouštíme po výtečném občerstvení (112 Kn) okolo 22:30. Dálnice je zpočátku úplně pustá a ponořená ve tmě, ovšem v okolí hlavního města a v jeho středu panuje i v pozdních nočních hodinách na silnicích čilý ruch.

Hostel Mali Mrak (230 Kn) – slovo mrak kupodivu neoznačuje totéž co v češtině – v Záhřebu 23:30.  

mapa trasy po chorvatsku

mapa trasy po chorvatsku

Záhřeb, neděle 27. května 2018

Lístek na tramvaj stojí 4 Kn; za psa se platí stejně. Ve voze se mi, možná i tak nějak úmyslně, nedaří najít označovací strojek schopný pozřít zakoupené jízdenky – teprve při zpáteční cestě zjišťuju, že k jejich označení slouží pouze strojky na obou koncích vozu –, takže krátkou, několikaminutovou jízdu „dvojkou“ z konečné k hlavnímu nádraží, tedy chorvatsky Glavni kolodvor, absolvujeme načerno. Podle majitelů hostelu prý mají revizoři o víkendech stejně volno.:)

Od nádraží pod bedlivým dozorem prvního chorvatského krále Tomislava se na sever k historickému jádru města táhne zelený pás s několika překrásnými parky, resp. náměstími v parkové úpravě. Jedním z nich je i náměstí Strossmayerovo, nesoucí, stejně jako v Praze, jméno – pro mě novinka! – významného chorvatského biskupa a obrozence; při plánování cesty nebo v jejím průběhu jsem narazil na několik takovýchto česko-chorvatských souvislostí.

Je další horký den a Elsa samozřejmě nevynechá jedinou příležitost ke koupeli v místních kašnách a baví tak většinu přihlížejících. Centrum je ale docela malé a na příjemnou seznamovací prohlídku včetně přestávky na lehké jídlo (90 Kn) nám stačí tři hodiny vycházkovým tempem.

Kolem 16. hodiny už ujíždíme po supermoderní dálnici dál na jih. Provoz je prakticky neexistující, krajina kolem silnice se téměř nemění, cesta je to z pohledu řidiče tedy dost jednotvárná a asi proto nikdo nedodržuje omezenou rychlost; ani já ne (na úvod jsem přeci jen trochu ostražitý, rychlá jízda místních řidičů i absolutní nepřítomnost policie mě ale přesvědčují o tom, že tady pokuta za rychlou jízdu snad nehrozí). 

Po třech a půl hodinách jízdy opouštíme dálnici u Šibeniku (mýto = 134 Kn) a zakrátko stavíme na večeři ve vsi Konjevrate. Přestože se frekvence srdečního tepu okolí se sjezdem z dálnice snížila přímo úměrně povolené rychlosti, stojí tady mezi poli zarůstajícími divokou travou a kamením luxusní a zřejmě i vyhlášená restaurace Konoba Vinko, kde se málem neobejdeme bez rezervace. Svou pozornost si toto místo určitě zaslouží, ačkoli při obdržení účtenky (289 Kn) moje původní nadšení mírně vychládá.:)

Po večeři, kolem 21. hodiny, se rychle stmívá a my krátce po odjezdu z Konjevrate mizíme do temnoty. Všude kolem nás vládne čerň noci, nikde nikdo – co by tady taky dělali? –, žádné světýlko, ani stavení. Jedeme sami tmou jak na konec světa. V tomto dojmu nás ještě utvrzují psi, zajíci a kuny toulající se prázdnou krajinou a prchající před náhlou září našich světlometů.

Garjak 22 hod. Po hodině ze tmy konečně vystupují náznaky civilizace a ukazatele na kraji cesty nás spolehlivě vedou až k našemu ubytování v apartmánech Cvitini Dvori (3 noci = cca 1000 Kn) ležících na kopci nad momentálně neviditelným Peručským jezerem (Perućko jezero). Žáby tu vedou svou typickou, vášnivou noční debatu a dávají nám svým rozverným voláním dobrou noc.

V údolí Cetiny & výstup na Sinjal, 28.-29. května 2018

Pondělí: Ve dne je toto místo snad ještě krásnější než v noci. Máme výhled na jezero a hory na jeho protějším břehu. Obloha je modrá, sem tam se objevuje nevýznamný mráček, ale počasí je zřejmě to poslední, co by tady museli řešit. Ačkoli kdesi v okolních horách hřmí. Apartmán je umístěn ve stinném přízemí domu a zůstává chladný i v největším horku dne. Obklopuje nás téměř umělecká zahrada. Paní Květa (Cvita je chorvatská obdoba tohoto českého jména), naše paní domácí, nemluví anglicky, bavíme se tedy česko-chorvatsky, případně nám některé delší vzkazy namlouvá přes překladač v mobilu, který je potom převede do angličtiny. A my se dál bavíme:), když si umělá inteligence s jejím sdělením dělá, co chce a zamotá do konverzace slova nevyslovená a posílá nás do Arménie nebo do hajzlu i jinam. Klid. Samota. Odloučení. Bezstarostnost. Odpoledne si užíváme slunečné počasí u jezera a pokračujeme v odpočinkové náladě. Navečer pak přichází bouřky a déšť i do údolí, ale jde hlavně o intenzivní srážky preháňkového charakteru. Silnice se náhle proměňují v řečiště a živly tak přerušují náš krátký výlet po okolních zajímavostech. Na závěr prvního dne dostáváme výborné pohoštění v podobě pršutu, sýra a místního vína.

Úterý: Od paní domácí dostáváme na cestu místní specialitu zvanou uštipci: jedná se o prosté tradiční jídlo, jakési beztvaré placky, které mi asi nejvíce připomínají mix lívance s langošem a svůj název možná dostaly podle toho, že se uštipují. Anebo vůbec ne. Půl hodiny autem do Glavaše = 580 m, což je malá ves při úpatí hor, odkud náš výstup začíná (7:40). Hned nad vsí prozkoumáváme stejnojmennou zříceninu středověké pevnosti z 15. až 17. století.

Za necelou hodinu jsme u bezejmenné jeskyně (pećine), která rozhodně stojí za krátkou prohlídku, pokud máte rádi tmavé prostory a netopýry, jichž tu po našem příchodu pár poletuje. Nechceme je ale rušit, tak se hlouběji dovnitř nepouštíme. Otevírají se před námi (technicky vzato za námi) pohledy na celé údolí, v němž snadno rozpoznáváme jezero, městečko Vrlika i pevnost nad ním, dále vesničku Cetina, kde nás včera zastihl liják nebo silnici do Glavaše. Teprve během výstupu si pořádně uvědomuju, jak je údolí s jezerem široké a z obou stran sevřené horami.

Přesně v 1000metrové výšce vyvěrá ze země pramen, jediný zdroj pitné vody cestou vzhůru i zpět. Těsně nad ním se cesta rozdvojuje – Elsa zatáčí doleva a my za ní. Další výstup je zdlouhavý, nekonečný, přestože nijak fyzicky namáhavý. Jen sporadicky tu rostou nízké keře či stromky, takže před sluncem se není kde skrýt a s přibývající výškou se ochlazuje velmi pozvolna, skoro neznatelně. Asi hodinu od křižovatky nad pramenem přicházíme ke kamenné útulně (10:30) a já se raduju, jak nejsme rychlí – podle ukazatele bysme měli k chatě stoupat hodiny dvě. Jenže ejhle! K té „skutečné“ chatě, zvané Drago Grubać = 1645 m, je to ještě další hodinu cesty (11:30). Za chatou se na chvíli odchylujeme z trasy, která tady není moc zřetelně značená. Naštěstí pomůže gps v telefonu a appka mapy.cz

Na vrcholu = 1831 m (13:00) potkáváme dva Italy, kteří nás během výstupu předběhli a pak na dlouho zmizeli z dohledu. Pro sestup volíme druhou větev trasy k prameni, ale dlouhou dobu se nám nedaří nikde najít značky, takže jdeme napůl naslepo, napůl opět podle gps. Konečně jsme na chatě Martinova košara = 1300 m (15:00), kde probouzíme odpočívajícího horského průvodce z Bosny – číslo tři na seznamu lidí, které jsme za celý den v horách potkali (!). Chystá se přečkat tu noc, jelikož za okolní hradbou z horských štítů opět výhrůžně bouří. Zbytek sestupu dáváme bez průtahů a asi deset minut před 17. hodinou se vracíme na parkoviště k autu. Katka s Elsou okamžitě upadají do kómatu...

Mali Ston, ostrov Mljet & Dubrovník, 30. května-2. června 2018

Středa: Máme čas, jedeme tedy po místních okreskách a na dálnici najíždíme co možná nejpozději. Průjezd bosenským územím u Neum a kontrola na hranicích opět bez zádrhele, Elsy si žádný z celníků nevšímá. Na oběd zastavujeme v městečku Mali Ston, které je proslulé nejen jako past na mořských plodů chtivé turisty (jak můžeme vidět, vozí je sem rovnou v autobusech), ale zejména zachovalým středověkým opevněním, po kterém je možné se dostat až do sousedního, „mateřského“ města Stonu. Restaurace v Malém Stonu nemají menu v češtině, což nám napovídá, že Češi sem asi často nejezdí – my tentokrát platíme už citelných 309 Kn. A to se při výběru jídel držíme ještě dostatečně při zemi.

Na hradby (70 Kn) se v horkém odpoledni kromě mě nikomu nechce, ačkoli je to díky překrásným výhledům to nejzajímavější z obou měst. Po zastávce na rychlý nákup ve Stonu, míříme na trajekt Prapratno–Sobra (172 Kn), kde se překvapivě platí za auto i všechny osoby v něm jedoucí; Elsa to má zadarmo.

Otok Mljet – nejlesnatější jadranský ostrov, jehož severozápadní část byla vyhlášena národním parkem. Přímo na území parku se nachází i naše ubytování Apartment Dalmatinac Ivo (4 noci = cca 1311 Kn), v místě zvaném Tatinica. Je to zdánlivě ze všech stran uzavřená zátoka (ve skutečnosti nás jen obklopují menší ostrovy) jako vystřižená z reklamy pro milionáře. Naprosto izolovaná od okolního světa. Panuje tu klid a mír. Dokonalé soukromí. Restaurace přímo na břehu moře. Kotví tu také dvě lodě a katamarán. Přízračně čistá voda. Křik racků a jiných ptáků. Akorát stíháme západ slunce.

Čtvrtek: Dopřávám(e) si půlden odpočinku u vody. Elsa mě nejdřív nechce samotného pustit, takže na odpolední výlet do Národního parku Mljet (Nacionalni park Mljet) odcházím až na druhý pokus. Začíná to jako regulérní horská túra, slušným výšlapem po kamenité lesní cestě vhodné i pro dvoustopá vozidla, i když s některými úseky by tady asi měla problém i nepřekonatelná Lada Niva.:) Kolem roste hustý borový les, ale horko dne prostupuje do všech zákoutí země.

Sestupuju k vesničce Soline a po zběžném průzkumu blízké jeskyně mířím k jižní straně Velkého (Veliko jezero), a později Malého (Malo jezero), jezera. Hlavní cesty kolem Velkého jezera jsou vyasfaltované a pohodlné pro i kola, jichž se tu prohání docela vysoký počet. Na vedlejších stezkách to chce nasadit na nohy Asola. Vycházka z Tatinici do městečka Pomena na západním pobřeží ostrova mi trvá 3 hodiny. A mám to zadarmo! (Vstup do parku je zpoplatněný, ale pokladny jsou jen ve vesnicích a po parku údajně chodí strážci. Já jsem však na žádného nenarazil.) Zpátky „domů“ se vezu, přijely si pro mě. A opět si můžu vychutnat překrásný západ slunce nad zátokou!

Pátek: Do Dubrovníku se vydáváme luxusním trajektem – takže nikoli tím z fotky – společnosti Kapetan Luka (2x 80 Kn) plujícím bez zastávky přímo z přístavu Sobra; auto se tady nechá zaparkovat zdarma v okolí terminálu. V Dubrovníku vystupujeme tak jako všichni cestující v jeho moderní části a šlapeme asi 3 kilometry pěšky k historickému centru. Cestou si chceme dát oběd, ale v první restauraci nás na předzahrádce (!) odmítají obsloužit kvůli psovi, protože se tu přeci podává jídlo. Mají na to prý dokonce nějakou městskou vyhlášku. Fuj! Evropskou unii na ně! Ve fastfoodu By the Way ležícím o pár bloků dál jsme úspěšnější (132 Kn).

Staré město silně připomíná Benátky s přidanou hodnotou – jakmile vystoupíme na hradby (2x 150 Kn) obepínající jej dokola kolem, okamžitě si nás tímhle svým třetím rozměrem získá. Na rozdíl od Benátek se v jeho centru dá na několika místech také koupat. Jelikož se ve městě natáčel seriál Hra o trůny anebo poslední díl Hvězdných válek a zároveň je součástí památek UNESCO, narážíme poprvé v Chorvatsku na davy turistů. Ovšem podle toho, s čím se tady musejí potýkat v hlavní sezóně, si nemůžeme stěžovat.

Na zpátečním trajektu společnosti G&V Line Dubrovnik (2x 55 Kn) psy do kabiny pro cestující vůbec nepouštějí, tak si užíváme zvláštní výsadu cestovat na běžně nepřístupné horní palubě. Tentokrát děláme krátkou zastávku na Šipanu a jedeme tak o něco déle, až do západu slunce...

Sobota: „Debakl hazardního hráče.“ Čeká mě soukromý rychlokurz potápění od Aquatiky (550 Kn); Katka se opět rozhodla zůstat s Elsou na hotelu, protože by se nás Elsa během potápění nejspíš snažila lovit z vody a na hotelu by zase sama nevydržela, a nikdo další z původně ohlášených zájemců se dnes na potápění nedostavil. Větší část zabere teorie. Zkušený potapeč z povolání Ive mi trpělivě vysvětluje, jaká omezení na člověka při vstupu pod vodní hladinu čekají a zároveň mi představuje vybavení, jež nám umožňuje je překonat: 

  • dýchání – vzduch se při potápění schovává do tlakové lahve a lze jej po celou dobu pod hladinou volně dýchat, v žádném případě se pod vodou nesmí dech zadržovat, jinak hrozí, že by vám plíce z důvodu změny jejich objemu v závislosti na rostoucím, resp. klesajícím tlaku mohly prasknout (!);
  • zrak – maska je nezbytnou součástí vybavení potápěče, k tomu, aby se nezamlžovala, do ní stačí plivnout;
  • tlak – vyšší tlak pod vodní hladinou způsobuje nepříjemný pocit v uších a dutinách známý také třeba z letadel, zbavit se ho lze klasickým chvatem, tj. současným držením nosu a vyfouknutím; 
  • chlad – pod vodou dochází k výrazným ztrátám tělesného tepla, proto to při potápění bez neoprenu nejde, ten ale zase nadnáší, je tedy nutné přidat do výbavy ještě závaží, nejčastěji v podobě zátěžového opasku;
  • vztlak – bez jeho regulace použitím kompenzátoru vztlaku by člověk pod vodou nedokázal zůstat ve vyvážené poloze; 
  • komunikace – zcela jistě již existuje vybavení umožňující verbální komunikaci i pod vodou, bez něj pomůžou předem domluvená gesta rukou.

Když všechno pochopím a potvrdím svou připravenost spojením palce a ukazováku v univerzálním gestu do O, můžu se nasoukat do neoprenu a všech popruhů a postrojů a pak už s Ivem a jeho kolegyní, která se u něj zaučuje jako instruktorka potápění, na gumovém motorovém člunu vyrážíme z Pomeny do nedaleké Lastovské zátoky (Lastovska uvala). V této zátoce se v dávných dobách potopily dvě římské lodě. Vzhledem k tomu, že byly ze dřeva, v moři po nich samotných už nic nezůstalo, na dně tu však stále leží zbytky jejich nákladu, především amfor používaných tenkrát k uchovávání a přepravě vína, olivového oleje, zrní, voňavek, barviv a jiného drobného zboží.

Spouštíme se do vody přes bok lodi à la James Bond a po krátké přípravě pomalu klesáme k písčitému dnu asi 3 metry pod námi. Poprvé takhle pod vodou si připadám tak trochu mimo sebe a s přibývající hloubkou – postupně se dostáváme až k 8 metrům pod hladinou – je to jako být vtahován do onoho pověstného tunelu, na jehož konci prý umírající vidí světlo. Jedná se o velmi přízračný pocit, podobný pobytu v plaveckém bazénu ale několikrát znásobenému. Přesto – nebo právě proto – je potápění jednodušší i přirozenější, než jsem čekal.

U dna roste především podvodní „tráva“, sem tam zahlédneme nějakou rybku či hvězdici, vidíme i jakousi stonožku a snad se tu někde vyskytuje i malá chobotnice, tu ale nemám příležitost spatřit. Z hlediska bohatosti života je tu vlastně poušť. Hlavní atrakcí jsou již zmíněné amfory, jejichž střepy se povalují hojně všude kolem nás. Takováto až několik tisíc let stará památka nebývá v podobných hloubkách často k mání. Bohužel se mi nedaří užít si celou plánovanou „trasu“, protože mi asi po 20-25 minutách ponoru proniká do úst slaná voda a já naprosto zpanikařím kvůli neschopnosti ji vyplivnout. Jiné vnímání času a pocit neskutečně dlouhé doby strávené pod vodou i obava z toho, že bych mohl omylem zadržet dech, při tom také hrají svou roli.

Aby té smůly, co se mi jako k nezdaru odsouzenému hazardnímu hráči přilepila na paty, nebylo málo, musím při návratu „domů“ uvolnit příjezdovou cestu protijedoucímu autu a nacouvávám do svodidel (později tento „defekt“ docela úspěšně maskujeme pomocí prostředku na univerzální použití – zubní pasty). Ještě tak, aby se mi při večeři zapíchla do krku rybí kost...

diving with aquatica - mljet island - croatia

Ostrov Brač, 3.-6. června 2018

Neděle: Před odjezdem z ostrova Mljet se chci podívat k bájné Odysseově jeskyni (Odisejeva špilja), ležící nedaleko vísky Babino Polje. Dá se k ní dojít pěšky od hlavní silnice nebo se přiblížit autem po lesních cestách, ale sjezd není označen, takže začínám(e) od hlavní. Katka výlet bojkotuje a Elsa jde výjimečně se mnou, což se ukáže jako nepříliš příznivé rozdělení smečky. Nad jeskyní totiž stojí malý rybářský domek a rybáři tu mají své psy, s nimiž by Elsa jistojistě neváhala svést krutý boj. Musím si tedy ke svému zklamání vystačit s pohledem do hlubokého chřtánu jeskyně zpoza ochranného oplocení nad jejím ústím.

Vracíme se na pevninu od Sobry – 1. červnem začla v Chorvatsku hlavní turistická sezóna, ceny za trajekty jsou nyní tedy asi o 15 % vyšší (196 Kn) než při našem příjezdu na ostrov – a pokračujeme podél pobřeží po naší původní trase na sever. Tento směr budeme držet po zbytek dovolené, dneškem tak vlastně začíná náš pomalý návrat domů. Opět bez potíží při hraniční kontrole projíždíme Bosnou u Neum a zastavujeme na pozdní oběd v městečku Tučepi, které je zároveň turistickým letoviskem. Takhle na samém počátku sezóny je to tu akorát, na plážích je spousta volných míst, skoro až nepřirozeně pusto. Jedinou výjimkou potvrzující tuto skutečnost je pláž přímo v centru, kde se tísní hlava na hlavě a chybí jen kousek k tomu, aby začla přetejkat.

Z nedaleké Makarské míříme dalším trajektem (210 Kn) na ostrov Brač, kde máme rezervované ubytování v poklidném městečku Bol. Prozatím každé z našich ubytování bylo nějakým způsobem jedinečné a originální. Tady v penzionu Ivan & Ivana (3 noci = 730 Kn) mají například zastřešenou předzahrádku s luxusním posezením a přiměřeně vkusnými dekoracemi. Chtějí vyvolat romantickou až zamilovanou náladu a daří se jim to naprosto dokonale. Odtud se jde úzkou chodbičkou dále po schodech k samotným pokojům do patra. Pokoje jsou zařízené s podobnou mírou vkusu jako předzahrádka a zbývající části domu. Vlastní oddělená koupelna se nachází naproti pokoji. Absence výhledu na moře nijak nevadí. 

Pondělí: Převážnou část dne trávíme na malém kousku pláže u městské promenády, který naštěstí většina návštěvníků Bolu míjí, nejspíš proto, že už mají nadohled údajně nejkrásnější – a patrně nejvytíženější – jadranskou pláž Zlatni rat, neboli česky Zlatý roh či také Zlatý mys. Doposavad nejlepším obědem v restauraci Konoba Dalmatino (410 Kn), kde, mimo jiné, čepují pivo staročeško:), a následnou odpolední procházkou centrem městečka by mohl dnešní den skončit, mě ovšem láká výstup k Dračí jeskyni (Zmajeva špilja) ve skalách nad malou vesnicí Murvica. V tuto pokročilou odpolední hodinu, kdy se jižní strana ostrova začíná pomalu schovávat do stínu, mám svahy v okolí jeskyně, dávno přetvořené v jakousi mnišskou poustevnu, zcela pro sebe.

Stezka z Murvici k jeskyni vede po asi dvoukilometrovém okruhu, nahoru lze vyrazit buď po přímé ale fyzicky náročnější větvi nebo mnohem pozvolnější oklikou. Pro svůj výstup volím přímou zteč do kopce a pěkně se při tom zapotím, přestože slunce je už schované za úbočími nade mnou. Nejprve narážím na zbytky kláštera Silvio. Pak marně hledám pokračování stezky o něco výš nad ním a v náročném terénu jako stvořeném pro kamzíky zbytečně ztrácím čas; ve vesnici jsem mohl jít po značkách, ty jsou však pouze na začátku trasy, tady nahoře úplně chybí.

Konečně nacházím odbočku k jeskyni, nikoli nad, ale pod zříceninou zmíněného kláštera, potom je stezka dostatečně zřetelná. Samotná jeskyně se objevuje vzápětí. Je zamčená – dovnitř se lze dostat jedině s průvodcem –, i přes mříže je přesto vidět ve skále vytesaný reliéf draka, podle něhož je pojmenovaná, a pár dalších zajímavostí. To mi stačí. Následují pozůstatky dalšího kláštera Stipančići, jehož okolí si zabral některý z místních vinařů pro pěstování vína. Sestup po delší větvi trasy je pohodový. Celkem půldruhé hodiny i s nezbytným hledáním a blouděním. Za ty nádherné výhledy a intenzivní zážitky to rozhodně stálo.

Úterý: Mírně ve vnitrozemí ostrova, jen 2 kilometry vzdušnou čarou od pobřeží, leží – stojí – mohutný skalní klášter Blaca (Pustinja Blaca), uvedený dokonce na kandidátském seznamu UNESCO. Autem musíme objet horský masiv vypínající se nad jižní částí ostrova nejprve po hlavní silnici vedoucí celým ostrovem a potom po prašných cestách mezi zakrslými stromky a bílým kamením, dohromady nějakých 30 kilometrů. Snadno se tak dostaneme na parkoviště ležící jen co by kamenem dohodil od kláštera.

Pěší cesta z parkoviště je pohodlná a vine se líně ve stínu stromů a skal, ke klášteru je to asi půlhodinku klidnou chůzí. Prohlídku s průvodcem vynecháváme; se psem se dál nesmí a za každou cenu klášterní komplex zevnitř vidět nemusíme. Vynahrazujeme si to výstupem na protější svahy, kde jsme úplně sami a odkud máme perfektní výhled na klášter a celou dolinu Blaca až k moři. Zpátky k autu se jde po hřebeni ležícím na přímém slunci, a tak nikam nespěcháme. Katka toho využívá a cestou sbírá typické středomořské bylinky, jichž tu roste několik druhů.

Na oběd zajíždíme do obce Nerežišća (197 Kn) a pak už se míříme kochat výhledy z nejvyššího vrchu ostrova a zároveň i ostatních jaderských ostrovů. Jeho název Vidova gora (778 m) kupodivu neoznačuje, jak jsem se mylně domníval, „horu, odkud je vidět“, ale znamená Vítova hora, a to podle středověké kapličky sv. Víta, jejíž pozůstatky leží nedaleko vrcholu. Od severu se sbíhají mračna a částečně zahalují oblohu, v dálce je slyšet hřmění a střídavě to vypadá na déšť, ale nakonec z toho nic není, sem k Vítovi, ani do Bolu to nedojde.

Středa: Dalších několik dní hodláme strávit ve Splitu, proto dnes z ostrova nespěcháme a odjíždíme až jedním z posledních trajektů. Mezitím se zastavujeme na krátkou prohlídku a výborný oběd v hospůdce Beer Garden (190 Kn) ve městě Supetar, které jako největší město na Brači je i jeho správním střediskem. Odpoledne trávíme u moře kousek za městem a užíváme si náš závěrečný pobyt ve slané vodě.

Když navečer konečně dorazíme k trajektu (220 Kn), před jeho zatím nepřístupnou rampou se nedočkavě vrtí auta stojící celkem v 8 (!) řadách. Čekáme na začátku čtvrté řady a já se při pohledu na ten nápor železných miláčků, bez nichž se v dnešní době málokdo obejde, obávám nejhoršího. Dovnitř se nechce vecpat pouze kupa osobáků, ale také několik autobusů a nejeden náklaďák; pěší nepočítám. Tam se přece nikdy nemůžou vejít! Nebetyčný omyl! Na palubu se dostanou úplně všichni – gramaticky správně, všechna – a pohled na pusté parkoviště po tom, co trajekt opouští břehy ostrova, je neskonale šokující.

Split, 7. & 8. června 2018

Je těžké nesrovnávat s Itálií, zejména s Benátkami a dalšími městy na jejím severovýchodním cípu, která to tu hodně připomíná. Zvony. Horko. Výborné jídlo. Moře. Spousty turistů. Architektura. Památky. Historie z dob starého Říma. Křik racků. Pískot vlaštovek. Úzké uličky. Slunce. Lodě. Přístav. 

Trogir a návrat do vnitrozemí, 9. června 2018

Nádherný Trogir, ležící na dohled Splitu přes Kaštelský záliv, je taková příjemná historická jednohubka se zastávkou na oběd (150 Kn).

Máme čas, proto se na další cestě vyhýbáme dálnici a jedeme po zdejších okreskách. Úvodní část cesty od pobřeží mi přípomíná Maroko – plochá, široká údolí prakticky bez vegetace, ani tráva tu nechce růst. Zanedbatelná lidská přítomnost. Sváteční provoz. To vše přispívá k umocnění dojmu, že bysme se klidně mohli nacházet v zemi divokého Maghrebu na severu Afriky.

Za městem Obrovac přejíždíme hory a dostáváme se do větších nadmořských výšek, kde se to naopak začíná podobat naší krajině. Až nakonec u Plitvických jezer je příroda téměř k nerozeznání od té naší – Elsa hned s radostí pobíhá ve vysoké zelené trávě. Všemu kolem vládne smíšený les a je tu až nezvykle chladno. Po horkých dnech na jihu u moře je to nenadálé překvapení.

Ubytováváme se v malebné vsi Jezerce (2 noci = €80) o asi 20 rodinných domech, které se všichni majitelé rozhodli proměnit v soukromé turistické hotely a residence; s podobnou situací, aby se celá vesnice změnila v turistický resort, jsem se zatím nikdy nesetkal. Je to poklidné místo stranou hlavní silnice, jako vystřižené z některé polozapomenuté části podhůří rakouských či německých Alp. 

Nacionalni park Plitvička jezera, 10. června 2018

Na prohlídku tohoto světoznámého přírodního parku, který pochopitelně platí za turisticky vytíženou oblast, se vydáváme brzy z rána, abychom se alespoň částečně vyhnuli davům. Vstupné na jeden den činí 2x 150 Kn, Elsa jako obvykle nic neplatí. V ceně této celodenní vstupenky je možnost vydat se na kteroukoliv ze značených tras, projet se zdarma autobusem pendlujícím mezi hlavními vstupy do parku či bezplatně využít veškerou lodní dopravu.

Jezera leží v nadmořských výškách zhruba od 500 do 640 metrů, park samotný zasahuje dokonce nad 1200 metrů, není tedy divu, že oblast je hustě zalesněná a především skupina horních jezer, kterých je celkem dvanáct a zabírají převážnou část turisticky nejatraktivnějšího území, skoro nepřipomínají nic z klasických filmů o Vinnetouovi; až čtyři dolní jezera obklopená strmými skalami s vysokými vodopády a mnoha jeskyněmi odhalují místa známá hlavně z Pokladu na Stříbrném jezeře. Vlastně nebýt té průzračně čisté vody a četných vodopádů, mohl by si tu člověk leckdy připadat jako u některého z našich šumavských jezer.

Držíme se co nejvíc v kopcích nad jezery a davům se tak celkem úspěšně vyhýbáme. Máme tady skvělý výhled a Elsa může být na volno. V odpoledních hodinách se největší koncentrace lidí pohybuje v okolí ústředního a taktéž největšího jezera Kozjak, po jehož hladině se sem a tam prohánějí loďky a na jehož severní straně se nachází „křižovatka“ s občerstvením mezi horními a dolními jezery, kam se nyní spousta návštěvníků hodlá vydat. Zde se lidským masám nedá vyhnout. 

Cesta domů, 11. června 2018

Start 8:30. Varaždin 12:30. Chorvatsko-slovinská hranice 14:00. Hranice s Rakouskem 15:00. Vídeň 17:30. Znojmo 20:00. Vše v pohodě a naprosto bez problémů.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.