Welcome to Zimbabwe, čtvrtek & pátek 17.-18. října 2019

--- viktoriiny vodopády ---

Někteří lidé si třešničku na dortu nechávají na samotný závěr, ostatní to mají přesně naopak. My tentokrát takovou pomyslnou třešničkou začínáme a na úvod naší první výpravy do Afriky navštěvujeme Viktoriiny vodopády (Victoria Falls) na řece Zambezi, která v těchto místech tvoří přirozenou hranici mezi Zambií a Zimbabwe. Vodopády pro západní svět objevil skotský misionář a cestovatel David Livingstone teprve (!) v roce 1855, o 20 let později je pak jako první zmapoval náš Emil Holub. Dnes tu nedaleko mají mezinárodní letiště – v množném čísle! – a stejnojmenné město ležící v hyperinflací nechvalně proslulém Zimbabwe; jedním ze suvenýrů nabízených pouličními prodejci jsou zde i právě proto bankovky již neplatných zimbabwských dolarů o extrémních hodnotách klidně s devíti a více nulami. 

Přestože se země nadále potýká s ekonomickými problémy, běžně se tu platí americkými dolary nebo eury, dochází k několikahodinovým výpadkům elektřiny a většina místních bydlí docela obyčejně, ubytování pro turisty je téměř bezvýhradně z říše snů. V našem pokoji v Dzimbahve Guesthouse je samozřejmostí televize, lednice, koupelna se sprchou či klimatizace, nechybí však ani královská postel s nebesy, trezor, terasa s posezením a venkovní bazén, který během našeho pobytu nikdo kromě nás nevyužíval. O spolehlivý chod hotelu, spokojenost hostů, čistotu pokojů, správnou teplotu bazénu:) i úpravu zahrady se tu stará početný personál, který čítá snad víc hlav než ubytovaných.

Řidič Vincent nás na dotaz ohledně bezpečnosti ve městě ujišťuje, že „Everything is cool...” (volně přeloženo: „Afrika je bezpečná...”), takže pochopitelně odmítáme jeho služby a vyrážíme na další průzkum pěšky, ačkoli Vincent ještě dodává: „...except for the sun.” (tedy: „...hlavně bacha na horko.”). Do města to odsud máme asi tři kilometry, až k vodopádům na jeho okraji je to kilometrů pět. Teď brzy odpoledne se rtuť na teploměru šplhá ke 35°C ve stínu, proto si jeho radu bereme k srdci a nikam nespěcháme. Cestou si, kromě liduprázdných ulic, všímáme nízkých budov včetně kostelů, což je pro tuto část Afriky zřejmě typické. Celkově tu život plyne poklidně, nenuceně a líně.

V centru děláme pár zastávek kvůli suvenýrům, ale jinak se tu moc nezdržujeme a pokračujeme k vodopádům, jejichž prohlídka nám zabere několik hodin. Navzdory jejich titěrně působící velikosti při pohledu z letadla a sdělovacím prostředkům vyhrožujícím nedostatkem či dokonce absencí vody, se žádná podobná pohroma nekoná a „hřmící dým”, jak tento nádherný přírodní úkaz nazývají domorodci, dostává svému jménu. Sami jsme se v pozdějších fázích našeho výletu setkali s dotazy, zda jsou vodopády skutečně vyschlé, a museli jsme pokaždé kroutit hlavami nejen v záporné odpovědi, ale i v údivu nad tímhle neuvěřitelným bludem, k jehož šíření přispívají i seriózní média. Pokud tedy po podobném prohřešku lze nadále mluvit o jejich serióznosti...? 

U vchodu do parku – vodopády jsou na obou stranách hranice součástí národního parku – nerušeně pobíhají opice a prasata bradavičnatá, což nás jako milovníky zvířat těší a ještě zdůrazňuje exotičnost tohoto místa. Po zaplacení vstupu ($30 na osobu) naše kroky vedou nejprve k obligátnímu památníku Davida Livingstona a pak již následuje stezka kolem vodopádů v celkové délce 1,7 km až k mostu spojujícímu Zimbabwe se sousední Zambií. Nabízí se nám tu více než desítka poutavých zastavení s vyhlídkou, z nichž některá opravdu ukazují jen holou skalní stěnu – v období sucha ovšem nic neobvyklého; člověk tomu ani nevěnuje pozornost. Jak by mohl? Proud vody je v jiných místech tak mohutný, že tady na „naší”, tj. zimbabwské, straně díky neustálé přítomnosti husté vodní tříště odrážející se ode dna soutězky a stoupající opět vzhůru podél její protější stěny vznikl dokonce deštný prales.

Hojnost zeleně uprostřed suchem postižené okolní krajiny je zarážející a fascinující zároveň. O všudypřítomné duze ani nemluvě. Toto stinné místo pod větvemi a korunami stromů tak připomíná cizí svět v jiném cizím světě. Voda neustále plynoucí do hlubin... ta voda padá, padá... a svět se točí, točí... ta voda má snad navíc hypnotizující účinek... takže se, navzdory nejznámějšímu textu hudební skupiny Chaozz, může v určitých chvílích zdát, jako by se její pohyb na okamžik, jen na milisekundu, zastavil. A nebýt neustávajícího dunění vod rozbíjejích se dole o skály, mohla by ta chvíle trvat navždy. A díky vynalézu fotografie vlastně může.

Zpátky na hotel se vracíme taxíkem ($4). Jeho řidič se podivuje nad tím, že si přes zimu musíme doma topit. Pro nás je zase zvláštní, že tady nic podobného nemají.

Západ slunce nad řekou Chobe, sobota 19. října 2019

„Back in my school days, Czechoslovakia and Mississippi were the most difficult words when we had to do some spelling and...”

Transfer ($60) do dalšího ubytování jsme si zajistili přímo přes Dzimbahve Guesthouse a řidič vozidla hned po zmínce o zemi našeho původu začíná s výše zmíněným vyprávěním; od příletu do Afriky je to tedy už podruhé, co se nám tady naše domovina připomíná. Míříme asi 70 km na západ po hlavní silnici k botswanským hranicím a přibližně za hodinu jízdy potkáváme jen nějaké tři až čtyři desítky aut. Cesta přesto, i díky zajímavému povídání, ubíhá svižně.

Hraniční přechod a jeho okolí působí jako vjezd na staveniště, neboli, podle Katčina výstižného komentáře, je to „taková rozkopaná díra”. Po bezproblémové pasové kontrole a nezbytné dezinfekci podrážek, o níž se snad ještě zmíním, si nás přebírá nový řidič s místním vozem – přejezd hranice s espézetkou ze Zimbabwe by naši cestu sem prodražil. Bydlíme v příhraničním městečku s názvem Kazungula, které pokračuje v nastalém trendu a vypadá taktéž jako staveniště. Po mírném zemětřesení.:) „Domy”, které často ani moc jako domy nevypadají, jsou postaveny ledabyle, bez ladu a skladu a není v tom vůbec žádný systém; možná i proto, že tu všechno stojí na písku. Ale přitom to celé dohromady působí tak nějak přirozeně – že to je přesně tak, jak má být. 

Nedaleko odsud leží ostrov Sedudu, jenž byl až do konce 2. poloviny 90. let minulého století předmětem vleklého územního sporu mezi Botswanou a Namibií. Nakonec připadl Botswaně a v současnosti patří mezi její přední turistické atrakce. Tento nevelký ostrov totiž během jarních měsíců zaplavují vody řeky Chobe a na rozdíl od přilehlého národního parku zůstává úrodný a plný zeleně po celý rok. To z něj činí jeden z nejvýznamnějších ekosystémů Botswany z hlediska rozmanitosti a hojnosti ptačích i živočišných druhů. My jsme se mezi zdejší stáda antilop a buvolů, rozvážně vyhlížející slony, elegantní žirafy, lenošící i zápasící hrochy či spokojeně se tvářící krokodýly – asi proto, že už předtím někoho slupli – odvážili v chatrné loďce s několika dalšími turisty a výřečným a svého řemesla znalým průvodcem (2x 285 BWP), který o každém ze zvířat dokáže dlouho vyprávět a umí přidat i zajímavé podrobnosti.

Lodí a loděk křižujících hladinu řeky pomalu přibývá, oblast kterou během našeho průzkumu můžeme poznat je beztak dost velká pro všechny. Postupně objíždíme celý ostrov, v jehož středu nesmí pochopitelně chybět botswanská vlajka, a máme příležitost pozorovat všechny výše uvedené druhy zvířat, množství vodních ptáků, paviány a některé plazy. Projížďka celkem trvá něco kolem 3 hodin až do všemi vyhlíženého západu slunce, ale vůbec se nezdá, že bysme tady strávili tolik času.

Den zakončujeme posezením v restauraci s nezaměnitelným názvem Pizza Plus Coffee & Curry (360 BWP) a do ubytování se vracíme až za tmy. Z domů ve městě přitom do noci nezáří skoro žádná světla – pokud někdo svítí, tak velmi úsporně – a docela chybí pouliční osvětlení; to má pouze hlavní silnice. Teď už konečně víme, proč se říká „černá” Afrika.:)

Zkouška ohněm, neděle 20. října 2019

Dnes ráno si máme na nedalekém letišti v Kasane vyzvednout auto. Měli by pro nás poslat odvoz, ale ten nepřijíždí ani půl hodiny po smluveném termínu a dovolat se těm správným lidem také není nijak snadné: rezervaci jsem vytvořil přes stránky drivesouthafrica.com, což je však pouze vyhledávač/agregátor a skutečným pronajímatelem je společnost britz.co.za. Obě firmy navíc oficiálně sídlí v JAR a dá se jim volat pouze na tamní čísla; kontakt na místní pobočku ve smlouvě chybí. Všechno nakonec vyřeší ochotná recepční v Nxabii Cottages, která zná všechny důležité osoby v okolí včetně chlapíků z Britzu. S ohledem na narůstající časovou prodlevu nám auto dokonce přivezou rovnou sem.

Předávka trvá zhruba do půl jedné. Nějak jsem si vsugeroval a byl jsem skálopevně přesvědčen o tom, že dostaneme Toyotu, ale místo ní máme Nissan – pro mě další důkaz toho, jak paměť dokáže být zrádná. Zástupce z Britzu mě uklidňuje, že Nissan je odolnější a houževnatější a že jsme vybrali dobře. Vůz skutečně přežil všechny skoky, následné nárazy (především do podvozku), jízdu po rozpáleném asfaltu, bahnem a samozřejmě i nekonečnými písečnými přesypy, takže mu musím dát za pravdu. S dalším bodem jeho pochvalných slov, konkrétně, že auto se vyhrabe z každého „maléru”, souhlasit nedovedu, ale to bych předbíhal.

Teď zastavujeme v Kasane pro benzín (461,75 BWP) a nakoupit zásoby (813,35 BWP). Na rozdíl od Zimbabwe funguje tady v Botswaně, k našemu nemalému překvapení (i zklamání), jakýsi druh prohibice a v běžném supermarketu nenajdete regály s alkoholem. A to ani s pivem. Pro veškerý alkohol se musí do specializovaných obchodů a ty jsou dnes zavřené. Budeme teda chvíli na suchu. Holt, když se nedaří, tak se nedaří. 

Na první odbočce za městem sjíždíme z hlavní silnice a u brány do Národního parku Chobe (Chobe National Park) platíme vstupy a poplatky za pobyt v parku i v rezervaci Moremi na následující 3-4 dny, resp. noci (1450 BWP). Musíme také upustit vzduch v pneumatikách. Zatím, na zpevněném podloží u brány, to tak nevypadá, ale strážce parku se směje, že písek je tu opravdu hluboký. Nemám žádnou předchozí zkušenost s jízdou v terénu, natož v písku, neznám však lepší způsob, jak se to naučit, než sešlápnout plyn a vyrazit vstříc této nové výzvě.:)

Po pár napínavých kilometrech přijíždíme na břeh řeky Chobe přímo naproti místům, kde jsme se včera proháněli na loďce s průvodcem. Vodu opět prorážejí čluny s novými turisty, a tak se na situaci můžeme podívat z jiné perspektivy. Třeba žirafy, impaly a paviáni jsou tady přirozeně mnohem blíž. Ale hlavně jsme nyní pány svého času a docela nezávislí na ostatních. Až do chvíle, než... poprvé zapadneme.

Napodruhé je to ještě horší. U řeky jsme byli na relativně rušném místě a řidič vyhlídkového džípu pro turisty nás ihned vytáhl, nyní se však vracíme po jedné z několika spojovacích cest k hlavní silnici a zrovna na potvoru je tahle téměř nevyužívaná. Trčíme na místě asi půl hodiny a všechny naše pokusy o uvolnění auta z písku selhávají: aťsi má vůz uzávěrku diferenciálu i redukci do režimu 4WD Low (4Lo) pro zlepšení trakce a zvýšení tahu, jeho kola už nemají za co zabrat a protáčejí se naprázdno a široko daleko ani není nic, čím bysme je mohli podložit. Sluníčko se postupně chýlí k západu a my jsme o to nervóznější, co by na nás tady mohlo vyskočit z křoví; obzvlášť, když nám někteří turisté u řeky hlásili přítomnost lví rodinky. Má cenu dodávat, že tu není mobilní signál?

Hurá! Blíží se záchrana v podobě dalšího, tentokrát plně naloženého vyhlídkového džípu. Řidič nás nejprve zkouší vytáhnout klasicky, ale naše tažné lano praská!?

Další pokus – a lano se trhá na druhém konci. Co je tohle za podraz???

Svazujeme lano opět dohromady, ale to nestačí – auto totiž sedí podvozkem pevně na zemi. „Jinak to nepůjde, lidičky, budete muset všichni vystoupit a zatlačit,” vyhání řidič turisty z džípu; toto je jediná část, kde si trochu vymýšlím, protože česky k nim pochopitelně nemluvil.:) Všichni ochotně přikládají pomocnou ruku k zadní části Nissanu a my jsme z toho za okamžik bezpečně venku! Děkujeme vám!

Zbytek cesty probíhá bez potíží a do kempu Pop Lamont, ležícího již za hranicemi parku, to stíháme ještě za světla. Abysme měli o čem přemýšlet, sdělují nám jeho správci, že budeme bez snídaně, protože: „There is nothing here...” 

Naše dnešní zkouška ohněm nekončí ani po setmění – ve stanu objevujeme díru. A vědí o ní i komáři, kteří nám sem vlétají a pijí nám v noci krev. Trvá dlouho, než konečně usneme.

I z popela roste tráva, pondělí 21. října 2019

Prvních třicet pětatřicet kilometrů pokračujeme pohodlně po asfaltu. Za městečkem Kachikau nás opět čeká jízda v písku. Nejdřív ale v obchůdku strategicky umístěném na samém konci poslední z cest obstaráváme vytoužené pivo a víno, abychom si navečer mohli dopřát mírné alkoholové opojení. Pak zastavujeme na poradu u výpravy turistů vracejících se z parku v opačném směru. Ti nás „uklidňují”, že cesta před námi je fakt těžká a že se máme připravit na nejhorší. Na jejich doporučení upouštíme vzduch v pneumatikách ještě víc než včera, na kompromisních 1,6 baru (v půjčovně nám radili, že máme jít na 1,8, dnes však s přesvědčením slyšíme o optimální hodnotě 1,5 baru).

Pohled na to obrovské množství, ty tuny a metráky písku mě po dosavadních zkušenostech rozhodně nenaplňuje důvěrou. Následujících 40 kilometrů je velmi náročných a psychicky vyčerpávajících, naštěstí tak zase nemám moc času nad tím přemýšlet. Mým hlavním úkolem je nepouštět nohu z plynu a nedopustit, abychom se někde zasekli; musíme stále vpřed. Bereme to hlava nehlava, nikomu nezastavujeme – nikdo to ani nepotřebuje:) –, nebezpečné úseky hlubokého písku se snažíme přeletět. Na několika místech poskakujeme jak při rodeu a nevěříme, že auto vydrží. Vydrželo.

Jedeme dlouho a zdá se, že to nemá konce. Postupně aspoň získávám cit pro to, jak a kdy správně řadit. Konečně je tu další brána pro vjezd do parku Chobe – brána Ghoha. Stejně jako všechny ostatní brány, připomíná i tato svou mohutností a jedinečností náboženský chrám. Sice to ještě nemáme za sebou – do kempu Savuti zbývá asi 25 kilometrů –, ale dál už je podloží pevnější a vůz lépe ovladatelný, v kritických chvílích jen zlehka klouže jako na sněhu a uvíznutí nehrozí. 

V kempu jsme kolem 14:30 místního, potažmo středoevropského času. Po přestávce na občerstvení se vracíme k nedalekému napajedlu, kde jsme předtím zahlédli ve křoví ukrytou lví rodinku. Společně s mnoha dalšími vozy zůstáváme asi hodinu a půl až téměř do samotného západu slunce. Pozorujeme především slony, buvoli a pštrosy. Všechna zvířata jsou neuvěřitelně tichá a kromě zpěvu a volání ptáků je všude kolem až přízračný klid – je to jako sledovat němý film s příjemnou hudební kulisou. Na závěr dne přicházejí dvě dospělé lvice se šesti (!) lvíčaty, jednoznačně hvězdy večera.

Khwai North Gate, úterý 22. října 2019

Tábor opouštíme v 9, ale dnes nemusíme nijak spěchat, proto se věnujeme prohlídce zajímavých míst v okolí; samozřejmě, až na výjimky, z bezpečí auta. První takovou výjimkou jsou údajně i několik tisíc let staré křovácké malby (Bushman Paintings) zvířat v nedalekých skalách. Varování tu žádné nemají, a tak se odvážím k nim narychlo vyškrábat, přestože ve stromovém porostu se asi může skrývat ledacos. Dalším lákadlem pro zdejší návštěvníky je osamělý baobab (Baobab Stretch) a nakonec asi deset kilometrů vzdálená pláň Marabou Pan, kde se můžeme protáhnout na dohled dalšího napajedla a z uctivé vzdálenosti pozorovat stádo u něj vegetujících slonů.

Pak není hodně dlouho nic. Povrch cesty teď tvoří převážně suché, ztvrdlé bahno a za náma se valí efektní sloup prachu. Přesto je náš postup pomalý – místy jsou tu vyjeté hluboké brázdy, kterým je nutné se opatrně vyhnout.

14:00 Brána Mababe označuje jihozápadní hranice parku Chobe, na který tady zvolna navazuje zvířecí rezervace Moremi. Kousek za bránou ale ještě následuje asi pěti- až sedmikilometrová sportovní vsuvka jak ze slalomu na lyžích. Spojnici od brány k hlavní silnici – ta si své jméno zaslouží jen díky tomu, že ostatní cesty za ní zaostávají jako slovenský národní hokejový tým za tím naším – totiž asi projektoval nějaký obdivovatel Šárky Záhrobské, protože svým tvarem připomíná dráhu, kterou by tu zcela jistě zanechaly právě její lyže. 

16:00 Kemp Khwai North Gate se jmenuje, jak se jmenuje, proto, že leží na řece Khwai (pozor, neplést s řekou Kwai:)) u severního vjezdu do rezervace Moremi. Mají tu pro každého připravené 2 výzvy, neboli bobříky odvahy: studenou sprchu a boj s opicemi o vlastní zásoby. 

18:45 Jdeme na kutě. V noci je vedro. Neustále nás to nutí pít.

Third Bridge, středa 23. října 2019

Máme před sebou další pohodový přesun. Dopoledne tedy trávíme projížďkou po okolí kempu.

Tady u řeky je všude hojnost zvěře: kromě nám již známých antilop kudu a impal – teprve později se je naučíme rozpoznávat od antilop skákavých, neboli springboků – se tu seznamujeme s voduškami červenými a zebrami, jejichž stáda tu své jedinečné a nepřehlédnutelné vzory předvádějí ve velkém počtu. Naší pozornosti nesmějí uniknout ani antilopa vraná a antilopa koňská, které jsou také zajímavé, přestože jejich české názvy možná nijak mimořádně nezní. 

Rezervace Moremi svým územím částečně zasahuje do delty řeky Okavango, největší vnitrozemské delty světa, a čím hlouběji do jejího území pronikáme, tím je druhová rozmanitost pestřejší. Kromě zmíněných antilop a zeber jsou tu dále k vidění samozřejmě sloni, hroši, žirafy i buvoli a různé druhy ptáků včetně orlů jasnohlasých (nápadně připomínajících severoamerické orly bělohlavé), čápů marabu a pelikánů. Narazit na naše nejbližší příbuzné, opice, rovněž není nic složitého. Na velké či menší predátory nemáme v Moremi moc štěstí, ačkoli před dnešní večerkou ke kempu Third Bridge krátce zavítají psi hyenoví, kteří jsou navzdory své pravidelné přítomnosti v přírodovědných dokumentech poměrně vzácní a patří mezi ohrožené druhy.

Večer děláme oheň a spát jdeme v osm. Jakmile vyklidíme scénu, nastupuje noční směna v podobě kvílejících a chechotajících se hyen, funících a dupajících hrochů a táborem opět prochází slon, který jej navštívil už předtím za světla a sousedé ve vedlejším tábořišti se ho marně snažili zahnat boucháním ešusů. V korunách stromů nad námi řádí opice. Okolní bažina drnčí...

Maun & delta Okavanga, čtvrtek & pátek 24.-25. října 2019

Cestou do Maunu, který je vedle Kasane dalším turistickým centrem, odkud zahraniční návštěvníci vyrážejí za botswanskou divočinou, zastavujeme u obchůdku s dekoračními tapiseriemi – umělecké motivy přírody a zvířat v kombinaci s tradičními vzory jsou rafinovaně rozvěšené všude kolem a díky výrazným barvám snadno upoutají pozornost. Za chvíli přibíhá hlouček dětí a jak na kolovrátku opakují naučenou frázi: „Give us food and clothes you don’t need. Give us food and clothes you don’t need. Give us food and clothes...” Máme jen nějaké sladkosti a bonbóny. Děti se na ně okamžitě vrhají, ale převážná část úlovku končí v rukou těch největších a nejsilnějších; spravedlivé dělení se, k mému zklamání, nekoná.

Ve městě ze všeho nejdřív zajíždíme na pumpu (1069,95 BWP). Auto je líné a nenasytné:) a benzín z Kasane až sem nám vyšel jen tak tak.

Centrum vypadá divoce, černě. Sem tam nás oslovují somráci, co nemají co jíst a žádají nás o příspěvek. Možná by stačilo trochu blbě zabloudit a člověk by dostal jednu po papuli; nebo vůbec ne, a jen tu za mě mluví nedostatek zkušeností a přemíra předsudků.

Druhý den ráno startuje z místního letiště náš vyhlídkový let nad deltu Okavanga. Ze vzduchu se nám na rozmanitou krajinu delty naskytují nádherné výhledy jako ze snímků známého francouzského fotografa, filmaře a ekologického aktivisty Yanna Arthuse-Bertranda. Je to další z našich nevšedních afrických zážitků, u kterých se vyplatí nekoukat na cenu: 3394,80 BWP.

V zemi právě vrcholí prezidentské volby a od středy do pátku tohoto týdne bylo vyhlášeno pracovní volno, takže zpátky v centru je snad ještě větší mumraj než včera. Obstaráváme a doplňujeme zásoby potravin a nepostradatelného alkoholu (518,85 BWP) a krátce po poledni pokračujeme v cestě do oblasti solných pánví dál na jih.

Národní park Nxai Pan, pátek 25. října 2019

Čím dál od Maunu postupujeme, tím je provoz na silnici řidší a řidší, až je absolutně minimální (sic!). Potkáváme jedno auto zhruba každých 30 minut.

U vjezdu do parku Nxai Pan (580 BWP) jsme za necelé 2 hodiny. A přibližně stejnou dobu nám to pak trvá ke kempu Nxai South, kde budeme nocovat. Jízda v tomto úseku je náročná opět kvůli hlubokému písku. Po několika kilometrech potkáváme v protisměru zapadlé auto se dvěma holandskými turisty, tak vůz otáčím a zastavuji těsně u nich, abychom je mohli případně zaháknout. Oba nad mým manévrem uznale pozdvihují obočí.:) Podle svých slov tu čekají už pár hodin, přestože mají ve výbavě satelitní telefon a neváhali jej použít, aby si zavolali pomoc. Naštěstí je stačí popostrčit a jsou venku. Tímto vracíme dluh z prvního dne cesty.

Dnes odpoledne je zataženo a znatelně míň světla. Proto se v kempu nezdržujeme a míříme rovnou k nedalekému napajedlu, kde je hlava na hlavě. Větší výskyt zvěře na jednom místě, co do počtu jedinců i druhů, jsme zatím – ani později – neviděli. Kromě obvyklých podezřelých, slonů, žiraf, zeber, pakoňů, kudu, impal či springboků, tu hlídkují šakali a je tu i pštros s pštrosicí a 15 pštrosáčaty. A to nejlepší teprve přijde...

Lvi se objevují zcela neočekávaně, jen pár kroků od našeho auta. Přicházejí jeden po druhém, neslyšně a pokojně, a, jak se zdá, bez vedlejších úmyslů.

Zůstáváme u napajedla skoro do západu slunce. V kempu vegetují sloni a upíjejí vodu z kanalizace. Nikdo jiný tu zatím není. Zakrátko přijíždí druhé auto od napajedla. Víc nás dneska nebude. 

Brzy je tma jako v pytli. V dálce na severu bouří, oblohou křižují blesky. Nehlučně. Tiše. Avšak stejně slyšíme praskání a rány jako při úderech bleskem. Sloni zůstávají nablízku a provádějí intenzivní dřevorubecké práce – demolují lesní porost kolem nás. 

Ostrov Kubu, sobota 26. října 2019

Druhé auto odjíždí z kempu ještě za tmy. Je po páté. Vědí snad něco, co my ne?

Hned potom se spouští déšť, ale je to jen krátká přeháňka. My si přesto s odjezdem počkáme až do osmi. Mezitím se vracejí sloni a srkají odpadní vodu. Takže vše při starém...

A stejně tak je tomu u napajedla, jsou tu všichni ze včerejška včetně lvů, kteří se ani tentokrát výrazně nenamáhají s lovem, i když kořist včetně džípů osazených turisty je na téměř dosah; v žádném z těch otevřených aut bych rozhodně sedět nechtěl.

Místo opouštíme v 9:45 a kolem 11. jsme u brány na výjezdu z parku; dnes mi to přes písek přišlo snazší. Pak pokračujeme nějakých 60-70 kilometrů po silnici do vesnice Gweta. Všude v Botswaně se z obou stran silnice velkoryse táhnou široké travnaté pruhy a tady je hojně využívají především pštrosi, kteří však zůstávají plaší a nechtějí se seznamovat.

Ve vsi rozdáváme zbytek sladkostí a dárků z Česka. Skupina dětí mě ani nenechá malou krabici rozbalit a divoce ji rvou na kusy, takže i její obsah poznává následky jejich nájezdu.

Odsud míříme na dlouhou cestu k ostrovu Kubu (též Lekhubu), přes 100 kilometrů a 5 až 6 hodin jízdy naprostou pustinou. Zkraje se nic nezdá nezvyklé: mezi stromy se pasou krávy a osli, nadále tu pobíhají pštrosi, narážíme i na několik samot s chýšemi. Nic nenasvědčuje tomu, že se chystáme navštívit ohromné solné pánve, pozůstatek starověkého jezera Makgadikgadi, které se odpařilo již dávno, před mnoha tisíciletími. Ještě neuvěřitelnější se jeví skutečnost, že tahle slovy nepopsatelná nicota, kudy právě projíždíme, je v období dešťů pokryta vodou a travou poskytující útočiště třeba zebrám, pakoňům nebo plameňákům.

Teď je tu sucho a horko. Cesta je nekonečná, ubíjející. Povrch se ustavičně mění a je převážně pomalý, i když na pustých pláních si chvílemi dovolím sešlápnout plyn a poslat ručičku tachometru vysoko nad obvyklých 40 km/h.

Necelou hodinu od ostrova přijíždíme k veterinárnímu plotu, který se táhne prakticky napříč celou Botswanou od západu na východ s mnoha zákrutami, rameny a odbočkami a odděluje divoká zvířata od dobytka, předně kvůli nakažlivým nemocem, pomáhá ale také například zamezovat přímému střetávání člověka s přírodou; názory na jeho přínos či nezbytnost se však značně různí.

Než dorazíme k ostrovu, který ostrovem v pravém smyslu není, je půl šesté. Tento přírodní úkaz tvoří soubor mnoha žulových balvanů vystupující z okolní krajiny jako obří kamenná pěst. Procházku po ostrově i jeho panorama ozvláštňují staré a pokroucené baobaby, v jejichž objetí se člověk může ztratit jako létající Čestmír v zářícím modrém kameni a podobně jako on se nechat přenést do jiného světa. Jsou zde taktéž patrné stopy po existenci zaniklého jezera Makgadikgadi a byly zde nalezeny pozůstatky lidských nástrojů, třeba z doby kamenné, ale i z časů méně vzdálených.

Po setmění můžeme v klidu posedět a pozorovat hvězdy, protože ostrov je díky veterinárnímu plotu nepřístupný pro velká zvířata. Nepoznávám ale žádná souhvězdí – žádné z nich mi není ani povědomé.

Střední Kalahari, od neděle do středy 27.-30. října 2019

Střední Kalahari (Central Kalahari Game Reserve, zkráceně CKGR) je největší přírodní rezervací v Botswaně a jednou z největších přírodních rezervací na světě: svou rozlohou 52 800 km² zabírá území větší než třeba Slovensko. Leží přímo uprostřed země a na mapě ji nelze přehlédnout, přesto patří spíše mezi ty odlehlejší a turisty méně navštěvované oblasti. Na člověka tu téměř nenarazíte a vzdálenosti celkově i mezi jednotlivými kempy jsou, nejen kvůli náročnému terénu, obrovské – my jsme si za svůj výchozí bod zvolili kemp Passarge Valley 1 a jenom do jeho „sesterských“ kempů s číslovkami 2 a 3 jsme to měli 15, resp. 35 km. I z toho důvodu jsme se oproti původnímu plánu rozhodli na poslední noc přesunout do kempu Motopi 1 v západnější části parku, odkud to potom bylo podstatně blíž k hlavní silnici do Gaborone.

Voda je, až na výjimky, dostupná pouze u vjezdů do rezervace a sprchu nebo splachovací záchod tady pochopitelně nenajdete. Navzdory tomu Střední Kalahari vůbec nevypadá jako typická poušť s dunami, jakou si nejprve představí asi každý. Všude tu roste spousta stromů, trávy a křovin, které poskytují útočiště a stín rozmanitému množství ptactva a zvěře – naší oblíbenou zábavou v kempu se stalo pozorování ptáků u improvizovaného pítka.

Soběstačnost, zásoby jídla a pití, kompletně vybavené auto do terénu a plná nádrž (!) jsou v poušti Kalahari naprosto zásadní. Odměnou za její návštěvu může vedle pozorování přírody být příležitost se zastavit, poznat dokonalý pocit odloučení či dokonce vrátit čas o několik desítek tisíc let až k samým počátkům lidstva.

--- 1. den ---
fronta na benzín

Musíme vyrazit brzy, dneska to máme daleko. Obloha je zatažená a nad ránem sprchlo. Hned to tu je něčím nové, zvláštní: suchá tráva příjemně voní, jakmile získá trochu vláhy a jízda v loužích držících se na mokrém písku zas evokuje rallye.

Zanedlouho se dostáváme k hlavní silnici a zbývající část cesty do Rakopsu, odkud budeme pokračovat do pouště, je rychlá a pohodlná. Stavujeme se v lidové restauraci nabízející jeden druh jídla na časný oběd (68 BWP) a ve vedlejším, skromně zásobeném obchodě dokupujeme pečivo (10 BWP).

Na zdejší pumpě však došel benzín; nebo ho možná nikdy neměli.:) Musíme se tedy vrátit asi 60 kilometrů do městečka s poetickým názvem Mopipi. Otevřený je jen jeden oprýskaný stojan, jehož útrobami benzín neproudí, neteče, ani netryská, ale plouží se jako želva, a jelikož potřebujeme doplnit nějakých 60 litrů (580,65 BWP), vzniká za námi fronta. Místní se při čekání skvěle baví nenasytností našeho vozu, na něco podobného evidentně nejsou zvyklí. Asi tady moc turistů nestaví.

Cesta dál do Kalahari je opět relativně pohodlná a bez větších událostí, ale dlouhá. U vjezdu, kam jsou to z Rakopsu asi dvě hodiny jízdy, kupujeme dříví na oheň (85 BWP), jelikož v rezervaci se dřevo správně sbírat nesmí. Někteří ze strážců mají rysy Křováků, neboli Sanů, ale na rozdíl od těch nadále žijících v divočině a známých z televizních dokumentů nebo ze série filmových komedií Bohové musejí být šílení, jsou tito oblečení v západním stylu; jde o naše jediné setkání s „Křováky“ v Botswaně.

Dostat se do kempu Passarge Valley 1 nám zabere další tři hodiny, takže náš celodenní přesun z Kubu až sem, který započal ve tři čtvrtě na sedm ráno, zakončujeme jen pár okamžiků před západem slunce kolem 18. hodiny. Rozděláváme oheň a zhruba za hodinu, než se docela setmí, jdeme spát.

Nissan NP300, intermezzo

Tento všestranný vůz, jehož zapůjčením pro podobnou expedici po Africe jistě neuděláte chybu, je u nás známější pod názvem Nissan Navara. Pominu-li jeho zřejmou účinnost při jízdě v terénu i uspokojivý výkon na silnicích, k jeho dalším přednostem a povinné výbavě, mimo jiné, patří:

• rozkládací střešní stan pro dva;
• dvě rezervy: jedna v zadní části, druhá umístěná na podvozku;
• nádrž na 140 litrů benzínu; 
• kompresor;
• hasicí přístroj; 
• velkoobjemová nádrž na užitkovou vodu;
• elektrický chladicí box (neboli lednice) o objemu cca 40 litrů; 
• ohromný zavazadlový prostor; 
• plynová bomba s vařičem;
• kompletní kuchyňské nádobí a náčiní včetně nezbytných otvíráků na konzervy, pivo a víno.:)

Za příplatek ke zvážení každého cestovatele lze stroj dovybavit třeba navigací – našinec se bez ní obejde, pokud má v telefonu mou oblíbenou aplikaci mapy.cz – nebo satelitním telefonem. My jsme ho s sebou neměli a naštěstí ani nenastala situace, abysme ho nějak postrádali. 

Otse Hill aneb Nejvyšší hora Botswany?, čtvrtek 31. října 2019 

Botswana má z nějakého důvodu hned 3 kandidáty na nejvyšší horu – či vrch (angl. hill). Tato problematika je zřejmě tak složitá, že i průvodce Lonely Planet o této záležitosti zatvrzele mlčí:) a nadále uvádí jako nejvyšší horu Otse [čteno útsí; neplést s ústí]. Na základě poměrně nedávno zveřejněných dat z vesmírné mise SRTM (Shuttle Radar Topography Mission) se sice výška Otse Hill momentálně udává jako 1491 m, ale u nedalekého Monalanong Hill, kde je ovšem ve hře případná nepřesnost metody měření, je to dokonce 1493 m.

Některé zdroje na seznam umísťují ještě skupinu hor Tsodilo Hills v severozápadním růžku Botswany, přestože u nejvyšší z nich, Male Hill, se nadmořská výška nejčastěji uvádí v rozmezí 1375-1390 m. Tyto hory však mají pro místní obyvatele jedinečný kulturní a náboženský význam a těší se velkému zájmu zahraničních návštěvníků kvůli prehistorickým malbám, díky nimž se dostaly i na seznam památek UNESCO. A nejspíš i na seznam nejvyšších míst země.

Jsou už 4 odpoledne, když parkuju auto u prázdného cihlového domku na konci nezpevněné cesty kousek od hlavní silnice protínající ves Otse. Katka se rozhodla zůstat na hotelu a pro domorodce zase Otse Hill platí za posvátnou horu, na kterou dříve nesměli vstoupit a dokonce ani ukázat, takže tady hned tak na někoho nenarazím. Nejsem zvyklý pohyhovat se sám v otevřené africké divočině, ale masiv hory se vypíná přímo přede mnou a k vrcholu to vypadá kousek. Aktuální výška kolem 1100 metrů. Zbývají asi 2 hodiny denního světla.

Po 15 minutách počátečního bloudění a zmateného prodírání se trnitým křovím sem a tam nacházím široký průsek v neposlušné vegetaci, která se mě snaží zachytit svými „drápy“. Stezka nyní vede po nějakou dobu bezpečně vzhůru, až k závěrečnému skalnatému úseku, kde se mi opět ztrácí mezi velkými kameny. Musím si tady hodně pomáhat rukama a s mírným znepokojením proto sleduju každou škvíru – podle naší hostitelky z hotelu pod kopcem je to tu totiž plné hadů. Naštěstí potkávám jen ještěrky a plaším snad horskou kozu.

Skutečný vrchol hory je na mně dostupné mapě vklíněn mezi dvě vrstevnice severovýchodního svahu ve výšce kolem 1350 metrů a já tedy netuším, zda jsem dorazil na správné místo, protože před sebou mám vrcholky dva. Instinktivně si vybírám ten bližší z nich, jelikož se baj voko jeví o něco vyšší než jeho soused. Později doma a v klidu se budu moci – právě třeba podle rozložení vrstevnic – snadno přesvědčit o svém omylu, podobně jako lze při zpětném rozboru šachové partie okamžitě najít chyby vlastní i chyby soupeřovy. Jenže tady a teď mě tlačí čas, tak ani nehledám velký kovobetonový sloup, kterým má být vrchol označen; nerad bych se nahoře ocitl po setmění. Technicky vzato tedy horu Otse nakonec nezdolám a, budu-li se nadále držet šachové terminologie, mohlo by jít o takový malý pat. Avšak jen malý. Výhled i zážitek samozřejmě stojí za to. 

Gaborone & JAR, pátek 1. listopadu 2019 

„Hello sir! Hello money!“

Takhle vesele a upřímně nás vítá jeden ze zaměstnanců pumpy v Gaborone, kde se zastavujeme před odjezdem z města ku nedalekým hranicím s Jihoafrickou republikou. Na zdejších benzínkách neustále pobíhá několik členů obsluhy a sami si tady zkrátka nenatankujete; zanechat malé dýžko je nepsaným pravidlem a ani tentokrát tomu nebude jinak.

Ve městě jsme strávili asi 2 hodiny malou procházkou od památníku tří náčelníků, někdy též králů (Three Dikgosi Monument), kteří významně přispěli k samostatnosti Botswany, obloučkem přes moderní Independence Avenue se zdmi obehnanými vilami k pěší promenádě Main Mall, na jejímž konci můžete obdivovat budovu parlamentu, kancelář prezidenta a další vládní budovy. Dnešní den je čirou náhodou i dnem inaugurace znovuzvoleného prezidenta, Mokgweetsi Masisiho, který támhle možná právě vystupuje z luxusního mercedesu... 

Mělo by pršet, jelikož jde o historicky významnou událost a déšť, jako nositel dobrých zpráv, vždy podobné okamžiky provázel, dnes to však neklapne. Některé dámy sice mají deštník, ale ten je chrání pouze před horkým sluncem. Zvolejme proto alespoň se staronovým prezidentem na uvítanou (i na rozloučenou): „Pula! Pula! Pula!“

Na hraničním přechodu do JAR si s údivem čteme varování před možnými krádežemi aut pod záminkou falešných policejních kontrol na následujícím, asi 100kilometrovém úseku do města Zeerust. I když je země svou kriminalitou pověstná, o tom, že nám tady někdo bude radit, abychom nezastavovali policii, se nám ani trochu nesnilo.

Krajina za hranicemi vypadá podobně, ale je zelenější a díky všudypřítomným kopcům malebnější a v porovnání s celkově rovinatou Botswanou je tak víc na co koukat. Nová země má také kvalitnější silnice, hustší dopravu a je na první – i druhý – pohled bohatší. Přesto je Jihoafrická republika rovněž známa jako dosti nerovnoprávná země a po příjezdu do města tuto skutečnost nějak podvědomě vnímáme; vzápětí jenom míjíme hlídané parkoviště a hned rozpoznáváme univerzální gesto jednoho z jeho černých hlídačů, kterým se po celém světě žebrá o peníze.

Napojujeme se na hlavní silnici N4 směr Pretoria/Johannesburg a zhruba po 60 kilometrech narážíme na další vymoženost západních zemí – mýtnou bránu (75 ZAR). Tady způsobujeme malou dopravní zácpu, protože neberou karty a my s sebou žádnou hotovost v randech samozřejmě nemáme. Musíme vycouvat a vrátit se asi 25 kilometrů k nejbližšímu bankomatu. Využíváme této zajížďky a zastavujeme na večeři v příjemné restauraci Marico Sunset Oasis (260 ZAR), kterou jsme předtím minuli (vlastně už 2x:)). Zdá se, že bysme sem v pohodě zapadli, jelikož majitelé na nás rovnou promlouvají „holandsky“ (tedy: afrikaans). Puly, co nám zbyly z Botswany, tady ale nikdo nechce, všichni nad nimi, téměř štítivě, ohrnují nos.

Po jídle nás čeká ještě hodina jízdy. Provoz je hustý i po setmění. Obzor před námi září umělým městským osvětlením – jako v Evropě. 

Ještě jeden den, sobota 2. listopadu 2019 

Před dnešním odletem máme čas na rychlou návštěvu Národního parku Pilanesberg (Pilanesberg National Park; vstup/vjezd celkem 260 ZAR), který leží v oblasti kráteru dávno vyhaslé sopky a je se svými 550 km² tak trochu naším Davidem mezi botswanskými Goliáši. Zpočátku pociťujeme zklamání z toho, že téměř žádná zvířata nevidíme. Posléze nadšení – kopcovitý terén přidává třetí rozměr a novou perspektivu a my objevujeme další a další zvířata. Nakonec přichází opět zklamání – z toho, že už musíme jet; nejraději bychom zůstali ještě jeden den...

V poledne pokračujeme do johannesburské pobočky Britzu, kde přibližně o 3,5 hodiny později ve smluveném termínu a bez komplikací předáváme vůz. Zbytek dne trávíme na letišti a užíváme si vítěznou atmosféru mistrovství světa v ragby – Jihoafrická republika právě dnes ve finále porazila Anglii s přehledem 32:12.