Botswana 2019

BOTSWANA

2019

aneb
Pula znamená déšť 

V Africe, ve třech státech na jejím jihu, jsme viděli spoustu protikladů a kontrastů. Moderní města – podle evropských měřítek to bylo jen jedno město, Gaborone – nebo superdálnice se šesti pruhy v jednom směru (!), ale i ty nejhorší cesty daleko v poušti, kde se musí jet třeba i hodiny krokem a při neopatrnosti je snadné tu na dlouhý čas uvíznout. Snové ubytování a nadstandardní služby pro turisty či luxusní čtvrti pro bohaté jak v USA a na druhé straně chudobu, kdy malé děti skromně prosí: „give me one pula“. Stovky kilometrů se táhnoucí oblasti bez civilizace, místa liduprostá a v noci plná hvězd, a naopak místa industrializovaná, kde svit hvězd přebíjí světelný smog. Nekonečnou, až únavnou rovinu vs. hory s těmi nejmalebnějšími výhledy. Pouště bez jediné kapky vody a na opačné straně jedny z nejmohutnějších vodopádů na světě. A samozřejmě nefalšovanou africkou divočinu, která naživo a bezprostředně na dosah vypadá jinak než při sledování dokumentárních záběrů v televizi. Mnohé z toho jsme si předem nedokázali ani představit. Afrika nás překvapila, uchvátila, ohromila. A to opakovaně. A znovu! Prožili jsme takový náš malý africký sen.

* $1 = 10,10 BWP = 23,55 CZK (kurz pula vs. koruna je, s oběma očima přivřenejma, přibližně 1:2,5)
* 1 ZAR = 1,55 CZK
* víza: $30/os. stojí víza do Zimbabwe, ostatní státy jsou bez víz
* vodu jsme pili pouze balenou
* v zásuvkách se používá tříkolíkový konektor (žádný adaptér z Česka nám do nich nepasoval)

Té mínus dva měsíce, 2. polovina srpna 2019

Původně jsem měl v úmyslu přistupovat k plánování naší cesty volně jako vždycky, ale po setkání s kamarádem Štěpánem z jedné nejmenované cestovky odkazující svým názvem na karetní trumf mě na pár dní zachvátila panika. Podle všeho je i v případě obyčejného „parkování” (viz dále) potřeba rezervovat kempy s dostatečným předstihem.

V Botswaně existují především 2 typy kempů:

  • Luxusní kempy čili lodge v ceně několika stovek i tisíc dolarů (!) za osobu a noc, které na vás v prohlížeči často vyskočí jako první, a to i přesto, že jsou doslova a jen pro vyvolené.
  • Prostá tábořiště se základním vybavením jako jsou tekoucí voda, záchody a sprchy pro nezávislé cestování „za babku”, zpravidla komplet se vším všudy do 100 dolarů za noc. Ovšem ani tato tábořiště nefungují jako u nás a nejde počítat s příjezdem naslepo, protože počet osob i vozů na jednom místě je striktně omezen. Navíc teprve na základě potvrzeného, tj. částečně nebo plně zaplaceného ubytování lze získat celodenní vstup do národních parků či rezervací, na jejichž území se převážná část kempů nachází. V opačném případě musíte oblast ještě týž den opustit.

Takže po intenzivní vyhledávací akci na internetu – několik dní po mém setkání se Štěpánem pro mě bylo jak sledování nestálých akciových kurzů na burze, kdy je třeba se rozhodnout, zda akcie prodat nebo zariskovat a ještě je držet, aneb kempy/tábořiště jenom zarezervovat nebo raději ihned zaplatit – a rozesílání emailů s požadavky a dotazy na ubytování situace nakonec dopadla následovně (+ detailní trasa je zakreslena na mapě):

  • 17.-19. října: Dzimbahve Guesthouse, Victoria Falls, Zimbabwe $158 – přes booking.com
  • 19.-20. října: Nxabii Cottages, Kazungula/Kasane, Botswana $65 – dtto
  • 20.-21. října: kemp Pop Lamont, na hranicích NP Chobe, Botswana $20,49 – dtto
  • 21.-22. října: kemp Savuti, NP Chobe, Botswana $101,82 – prostřednictvím sklcamps.com
  • 22.-23. října: kemp Khwai North Gate, rezervace Moremi, Botswana $101,82 – dtto
  • 23.-24. října: kemp Third Bridge, rezervace Moremi, Botswana $100 – přes xomaesites.com
  • 24.-25. října: Thamalakane Guesthouse, Maun, Botswana $56 – přes booking.com
  • 25.-26. října: kemp Nxai South, NP Nxai Pan, Botswana $76 – přes xomaesites.com
  • 26.-27. října: kemp Kubu Island, ostrov Kubu, Botswana $43 – prostřednictvím kubuisland.com
  • 27.-29. října: kemp Passarge Valley 1 (CKPAS01), rezervace Střední Kalahari, Botswana $338 – přes bigfoottours.co.bw
  • 29.-30. října: kemp Motopi 1 (CKMOT01), rezervace Střední Kalahari, Botswana (místo původního Passarge Valley 1) – dtto
  • 30.-31. října: Meyers Guesthouse, Jwaneng, Botswana $113 – přes booking.com
  • 31. října-1. listopadu: Ziwaphi Guesthouse, Mogobane/Otse, Botswana $63 – dtto
  • 1.-2. listopadu: Kedar Heritage Lodge, Rustenburg, Jihoafrická republika $96 – dtto
  • 2. listopadu: mezinárodní letiště O.R. Tamba, Johannesburg, Jihoafrická republika

mapa trasy po botswaně – sever

mapa trasy po botswaně – sever

mapa trasy po botswaně – jih

mapa trasy po botswaně – jih

Welcome to Zimbabwe, čtvrtek & pátek 17.-18. října 2019

- – viktoriiny vodopády – -

Někteří lidé si třešničku na dortu nechávají na samotný závěr, ostatní to mají přesně naopak. My tentokrát takovou pomyslnou třešničkou začínáme a na úvod naší první výpravy do Afriky navštěvujeme Viktoriiny vodopády (Victoria Falls) na řece Zambezi, která v těchto místech tvoří přirozenou hranici mezi Zambií a Zimbabwe. Vodopády pro západní svět objevil skotský misionář a cestovatel David Livingstone teprve (!) v roce 1855, o 20 let později je pak jako první zmapoval náš Emil Holub. Dnes tu nedaleko mají mezinárodní letiště – v množném čísle! – a stejnojmenné město ležící v hyperinflací nechvalně proslulém Zimbabwe; jedním ze suvenýrů nabízených pouličními prodejci jsou zde i právě proto bankovky již neplatných zimbabwských dolarů o extrémních hodnotách klidně s devíti a více nulami. 

Přestože se země nadále potýká s ekonomickými problémy, běžně se tu platí americkými dolary nebo eury, dochází k několikahodinovým výpadkům elektřiny a většina místních bydlí docela obyčejně, ubytování pro turisty je téměř bezvýhradně z říše snů. V našem pokoji v Dzimbahve Guesthouse je samozřejmostí televize, lednice, koupelna se sprchou či klimatizace, nechybí však ani královská postel s nebesy, trezor, terasa s posezením a venkovní bazén, který během našeho pobytu nikdo kromě nás nevyužíval. O spolehlivý chod hotelu, spokojenost hostů, čistotu pokojů, správnou teplotu bazénu:) i úpravu zahrady se tu stará početný personál, který čítá snad víc hlav než ubytovaných.

Řidič Vincent nás na dotaz ohledně bezpečnosti ve městě ujišťuje, že „Everything is cool...” (volně přeloženo: „Afrika je bezpečná...”), takže pochopitelně odmítáme jeho služby a vyrážíme na další průzkum pěšky, ačkoli Vincent ještě dodává: „...except for the sun.” (tedy: „...hlavně bacha na horko.”). Do města to odsud máme asi tři kilometry, až k vodopádům na jeho okraji je to kilometrů pět. Teď brzy odpoledne se rtuť na teploměru šplhá ke 35°C ve stínu, proto si jeho radu bereme k srdci a nikam nespěcháme. Cestou si, kromě liduprázdných ulic, všímáme nízkých budov včetně kostelů, což je pro tuto část Afriky zřejmě typické. Celkově tu život plyne poklidně, nenuceně a líně.

V centru děláme pár zastávek kvůli suvenýrům, ale jinak se tu moc nezdržujeme a pokračujeme k vodopádům, jejichž prohlídka nám zabere několik hodin. Navzdory jejich titěrně působící velikosti při pohledu z letadla a sdělovacím prostředkům vyhrožujícím nedostatkem či dokonce absencí vody, se žádná podobná pohroma nekoná a „hřmící dým”, jak tento nádherný přírodní úkaz nazývají domorodci, dostává svému jménu. Sami jsme se v pozdějších fázích našeho výletu setkali s dotazy, zda jsou vodopády skutečně vyschlé, a museli jsme pokaždé kroutit hlavami nejen v záporné odpovědi, ale i v údivu nad tímhle neuvěřitelným bludem, k jehož šíření přispívají i seriózní média. Pokud tedy po podobném prohřešku lze nadále mluvit o jejich serióznosti...? 

U vchodu do parku – vodopády jsou na obou stranách hranice součástí národního parku – nerušeně pobíhají opice a prasata bradavičnatá, což nás jako milovníky zvířat těší a ještě zdůrazňuje exotičnost tohoto místa. Po zaplacení vstupu ($30 na osobu) naše kroky vedou nejprve k obligátnímu památníku Davida Livingstona a pak již následuje stezka kolem vodopádů v celkové délce 1,7 km až k mostu spojujícímu Zimbabwe se sousední Zambií. Nabízí se nám tu více než desítka poutavých zastavení s vyhlídkou, z nichž některá opravdu ukazují jen holou skalní stěnu – v období sucha ovšem nic neobvyklého; člověk tomu ani nevěnuje pozornost. Jak by mohl? Proud vody je v jiných místech tak mohutný, že tady na „naší”, tj. zimbabwské, straně díky neustálé přítomnosti husté vodní tříště odrážející se ode dna soutězky a stoupající opět vzhůru podél její protější stěny vznikl dokonce deštný prales.

Hojnost zeleně uprostřed suchem postižené okolní krajiny je zarážející a fascinující zároveň. O všudypřítomné duze ani nemluvě. Toto stinné místo pod větvemi a korunami stromů tak připomíná cizí svět v jiném cizím světě. Voda neustále plynoucí do hlubin... ta voda padá, padá... a svět se točí, točí... ta voda má snad navíc hypnotizující účinek... takže se, navzdory nejznámějšímu textu hudební skupiny Chaozz, může v určitých chvílích zdát, jako by se její pohyb na okamžik, jen na milisekundu, zastavil. A nebýt neustávajícího dunění vod rozbíjejích se dole o skály, mohla by ta chvíle trvat navždy. A díky vynalézu fotografie vlastně může.

Zpátky na hotel se vracíme taxíkem ($4). Jeho řidič se podivuje nad tím, že si přes zimu musíme doma topit. Pro nás je zase zvláštní, že tady nic podobného nemají.

- – setkání se slony – -

Druhý den ráno nefungují zásuvky. Zimbabwe totiž kvůli dlouhotrvajícímu suchu způsobujícímu pokles výkonu zdejších vodních elektráren a zastarávajícím elektrárnám uhelným zavádí nucené výpadky elektřiny. V zemi také kromě již zmíněných ekonomických důsledků jako hyperinflace nebo omezování průmyslové výroby může docházet například i k selhávání mobilního signálu. Nás ale nic z toho naštěstí dnes trápit nemusí a dopoledne využíváme k odpočinku u hotelového bazénu a k pozorování drobného života kolem něj.

Odpoledne nás naopak čeká blízké setkání s největšími suchozemskými obyvateli afrického kontinentu v záchranné stanici pro zraněné a osiřelé slony společnosti Wild Horizons (Wild Horizons Elephant Sanctuary – více zde). Tato rezervace a turistická atrakce zároveň má na internetu, i přes poměrně vysoké finanční požadavky za nabízené aktivity (dnešek nás stojí $100 na osobu!), tak skvělé hodnocení, až se tomu nechce věřit – skepse však není namístě. Chvíli jsem byl sice na pochybách, jestli se podobná investice vyplatí – a jedná se o investici v pravém slova smyslu, jelikož naše peníze půjdou, mimo jiné, na provoz, údržbu, krmení apod. –, ale tento skutečně jedinečný zážitek naprosto předčil naše očekávání. Nejenže se se slony můžeme setkat tváří v tvář a absolvovat s nimi procházku savanou, ale budeme si je také moci osahat – a stejně tak oni nás:) – a nakonec je nakrmit jejich oblíbenými pamlsky tzv. z ruky přímo do chobotu. Když si člověk uvědomí, že něco podobného v Česku, a nejspíš ani jinde v Evropě, nikdy nezažije, jde veškerá nerozhodnost stranou.

Naše dojmy ze setkání a jeho autenticitu ještě umocňuje fakt, že jsme dnes odpoledne jedinými návštěvníky – čeká nás tedy soukromá akce jen pro nás dva. Na úvod se v návštěvnickém centru rezervace dozvídáme něco o její historii a účelu a posléze nás už krátká projížďka džípem vezme ke slonům v jejich přirozeném prostředí. Rozsáhlé území rezervace je pochopitelně přístupné pro ostatní zvířata, z nichž tu můžeme spatřit prasata bradavičnatá, pakoně, antilopy kudu či volně žijícího slona. Zavítat sem prý mohou i lvi. Nejnebezpečnějšími ze všech příležitostných návštěvníků jsou ovšem buvoli, pročež je jeden z průvodců ozbrojen kulovnicí s nám dobře známým logem ČZ Brno.:) Ujišťuje nás však, že v nutném případě úplně postačí vystřelit do vzduchu...

Stromy všude kolem jsou až na pár výjimek suché a holé, čekajícím slonům to ale nijak nevadí a spokojeně okusují a chroupají jejich větévky. Hned zkraje zjišťujeme, že takhle vydrží jíst až 18 hodin denně a mohou tak směle konkurovat třeba naší Else:) nebo Otesánkovi. Přestože žijí v matriarchátu, nejvíce pozornosti se dostává největšímu a zároveň nejstaršímu samci Jockovi, jenž je v rezervaci umístěn od jejího založení v roce 1992 a ve skupině plní důležitou, i když z výše uvedených důvodů víceméně jen čestnou, funkci hlídače. Při pohybu krajinou totiž sloni putují v řadě za sebou a Jock průvod vždy uzavírá; kupodivu nejsou sloni, navzdory své impozantní velikosti, při chůzi vůbec slyšet. Při přesunu k dalšímu stanovišti nesmíme ani my, jako noví členové stáda, pochod v řadě opomenout. 

Cestou nesmí chybět zastávka na společné foto s Jockem – sloni samozřejmě umí výborně pracovat se svým chobotem, což se nám Jock pokouší náležitě demonstrovat tím, že se Katce neustále dobývá do kabelky. Zlatým hřebem pro všechny zvířecí účastníky výpravy jsou potom již zmíněné pamlsky v podobě speciálních granulí pro slony, které jim na závěr výpravy spravedlivě rozdělíme a užijeme si při tom plno srandy. Tou dobou se již slunce pomalu chýlí k obzoru, a tak nám nezbývá než se rozloučit a vrátit se do návštěvnického centra, kde si při čekání na filmový sestřih ($30) z naší prohlídky můžeme dopřát malé občerstvení.

Západ slunce nad řekou Chobe, sobota 19. října 2019

„Back in my school days, Czechoslovakia and Mississippi were the most difficult words when we had to do some spelling and...”

Transfer ($60) do dalšího ubytování jsme si zajistili přímo přes Dzimbahve Guesthouse a řidič vozidla hned po zmínce o zemi našeho původu začíná s výše zmíněným vyprávěním; od příletu do Afriky je to tedy už podruhé, co se nám tady naše domovina připomíná. Míříme asi 70 km na západ po hlavní silnici k botswanským hranicím a přibližně za hodinu jízdy potkáváme jen nějaké tři až čtyři desítky aut. Cesta přesto, i díky zajímavému povídání, ubíhá svižně.

Hraniční přechod a jeho okolí působí jako vjezd na staveniště, neboli, podle Katčina výstižného komentáře, je to „taková rozkopaná díra”. Po bezproblémové pasové kontrole a nezbytné dezinfekci podrážek, o níž se snad ještě zmíním, si nás přebírá nový řidič s místním vozem – přejezd hranice s espézetkou ze Zimbabwe by naši cestu sem prodražil. Bydlíme v příhraničním městečku s názvem Kazungula, které pokračuje v nastalém trendu a vypadá taktéž jako staveniště. Po mírném zemětřesení.:) „Domy”, které často ani moc jako domy nevypadají, jsou postaveny ledabyle, bez ladu a skladu a není v tom vůbec žádný systém; možná i proto, že tu všechno stojí na písku. Ale přitom to celé dohromady působí tak nějak přirozeně – že to je přesně tak, jak má být. 

Nedaleko odsud leží ostrov Sedudu, jenž byl až do konce 2. poloviny 90. let minulého století předmětem vleklého územního sporu mezi Botswanou a Namibií. Nakonec připadl Botswaně a v současnosti patří mezi její přední turistické atrakce. Tento nevelký ostrov totiž během jarních měsíců zaplavují vody řeky Chobe a na rozdíl od přilehlého národního parku zůstává úrodný a plný zeleně po celý rok. To z něj činí jeden z nejvýznamnějších ekosystémů Botswany z hlediska rozmanitosti a hojnosti ptačích i živočišných druhů. My jsme se mezi zdejší stáda antilop a buvolů, rozvážně vyhlížející slony, elegantní žirafy, lenošící i zápasící hrochy či spokojeně se tvářící krokodýly – asi proto, že už předtím někoho slupli – odvážili v chatrné loďce s několika dalšími turisty a výřečným a svého řemesla znalým průvodcem (2x 285 BWP), který o každém ze zvířat dokáže dlouho vyprávět a umí přidat i zajímavé podrobnosti.

Lodí a loděk křižujících hladinu řeky pomalu přibývá, oblast kterou během našeho průzkumu můžeme poznat je beztak dost velká pro všechny. Postupně objíždíme celý ostrov, v jehož středu nesmí pochopitelně chybět botswanská vlajka, a máme příležitost pozorovat všechny výše uvedené druhy zvířat, množství vodních ptáků, paviány a některé plazy. Projížďka celkem trvá něco kolem 3 hodin až do všemi vyhlíženého západu slunce, ale vůbec se nezdá, že bysme tady strávili tolik času.

Den zakončujeme posezením v restauraci s nezaměnitelným názvem Pizza Plus Coffee & Curry (360 BWP) a do ubytování se vracíme až za tmy. Z domů ve městě přitom do noci nezáří skoro žádná světla – pokud někdo svítí, tak velmi úsporně – a docela chybí pouliční osvětlení; to má pouze hlavní silnice. Teď už konečně víme, proč se říká „černá” Afrika.:)

Zkouška ohněm, neděle 20. října 2019

Dnes ráno si máme na nedalekém letišti v Kasane vyzvednout auto. Měli by pro nás poslat odvoz, ale ten nepřijíždí ani půl hodiny po smluveném termínu a dovolat se těm správným lidem také není nijak snadné: rezervaci jsem vytvořil přes stránky drivesouthafrica.com, což je však pouze vyhledávač/agregátor a skutečným pronajímatelem je společnost britz.co.za. Obě firmy navíc oficiálně sídlí v JAR a dá se jim volat pouze na tamní čísla; kontakt na místní pobočku ve smlouvě chybí. Všechno nakonec vyřeší ochotná recepční v Nxabii Cottages, která zná všechny důležité osoby v okolí včetně chlapíků z Britzu. S ohledem na narůstající časovou prodlevu nám auto dokonce přivezou rovnou sem.

Předávka trvá zhruba do půl jedné. Nějak jsem si vsugeroval a byl jsem skálopevně přesvědčen o tom, že dostaneme Toyotu, ale místo ní máme Nissan – pro mě další důkaz toho, jak paměť dokáže být zrádná. Zástupce z Britzu mě uklidňuje, že Nissan je odolnější a houževnatější a že jsme vybrali dobře. Vůz skutečně přežil všechny skoky, následné nárazy (především do podvozku), jízdu po rozpáleném asfaltu, bahnem a samozřejmě i nekonečnými písečnými přesypy, takže mu musím dát za pravdu. S dalším bodem jeho pochvalných slov, konkrétně, že auto se vyhrabe z každého „maléru”, souhlasit nedovedu, ale to bych předbíhal.

Teď zastavujeme v Kasane pro benzín (461,75 BWP) a nakoupit zásoby (813,35 BWP). Na rozdíl od Zimbabwe funguje tady v Botswaně, k našemu nemalému překvapení (i zklamání), jakýsi druh prohibice a v běžném supermarketu nenajdete regály s alkoholem. A to ani s pivem. Pro veškerý alkohol se musí do specializovaných obchodů a ty jsou dnes zavřené. Budeme teda chvíli na suchu. Holt, když se nedaří, tak se nedaří. 

Na první odbočce za městem sjíždíme z hlavní silnice a u brány do Národního parku Chobe (Chobe National Park) platíme vstupy a poplatky za pobyt v parku i v rezervaci Moremi na následující 3-4 dny, resp. noci (1450 BWP). Musíme také upustit vzduch v pneumatikách. Zatím, na zpevněném podloží u brány, to tak nevypadá, ale strážce parku se směje, že písek je tu opravdu hluboký. Nemám žádnou předchozí zkušenost s jízdou v terénu, natož v písku, neznám však lepší způsob, jak se to naučit, než sešlápnout plyn a vyrazit vstříc této nové výzvě.:)

Po pár napínavých kilometrech přijíždíme na břeh řeky Chobe přímo naproti místům, kde jsme se včera proháněli na loďce s průvodcem. Vodu opět prorážejí čluny s novými turisty, a tak se na situaci můžeme podívat z jiné perspektivy. Třeba žirafy, impaly a paviáni jsou tady přirozeně mnohem blíž. Ale hlavně jsme nyní pány svého času a docela nezávislí na ostatních. Až do chvíle, než... poprvé zapadneme.

Napodruhé je to ještě horší. U řeky jsme byli na relativně rušném místě a řidič vyhlídkového džípu pro turisty nás ihned vytáhl, nyní se však vracíme po jedné z několika spojovacích cest k hlavní silnici a zrovna na potvoru je tahle téměř nevyužívaná. Trčíme na místě asi půl hodiny a všechny naše pokusy o uvolnění auta z písku selhávají: aťsi má vůz uzávěrku diferenciálu i redukci do režimu 4WD Low (4Lo) pro zlepšení trakce a zvýšení tahu, jeho kola už nemají za co zabrat a protáčejí se naprázdno a široko daleko ani není nic, čím bysme je mohli podložit. Sluníčko se postupně chýlí k západu a my jsme o to nervóznější, co by na nás tady mohlo vyskočit z křoví; obzvlášť, když nám někteří turisté u řeky hlásili přítomnost lví rodinky. Má cenu dodávat, že tu není mobilní signál?

Hurá! Blíží se záchrana v podobě dalšího, tentokrát plně naloženého vyhlídkového džípu. Řidič nás nejprve zkouší vytáhnout klasicky, ale naše tažné lano praská!?

Další pokus – a lano se trhá na druhém konci. Co je tohle za podraz???

Svazujeme lano opět dohromady, ale to nestačí – auto totiž sedí podvozkem pevně na zemi. „Jinak to nepůjde, lidičky, budete muset všichni vystoupit a zatlačit,” vyhání řidič turisty z džípu; toto je jediná část, kde si trochu vymýšlím, protože česky k nim pochopitelně nemluvil.:) Všichni ochotně přikládají pomocnou ruku k zadní části Nissanu a my jsme z toho za okamžik bezpečně venku! Děkujeme vám!

Zbytek cesty probíhá bez potíží a do kempu Pop Lamont, ležícího již za hranicemi parku, to stíháme ještě za světla. Abysme měli o čem přemýšlet, sdělují nám jeho správci, že budeme bez snídaně, protože: „There is nothing here...” 

Naše dnešní zkouška ohněm nekončí ani po setmění – ve stanu objevujeme díru. A vědí o ní i komáři, kteří nám sem vlétají a pijí nám v noci krev. Trvá dlouho, než konečně usneme.

I z popela roste tráva, pondělí 21. října 2019

Prvních třicet pětatřicet kilometrů pokračujeme pohodlně po asfaltu. Za městečkem Kachikau nás opět čeká jízda v písku. Nejdřív ale v obchůdku strategicky umístěném na samém konci poslední z cest obstaráváme vytoužené pivo a víno, abychom si navečer mohli dopřát mírné alkoholové opojení. Pak zastavujeme na poradu u výpravy turistů vracejících se z parku v opačném směru. Ti nás „uklidňují”, že cesta před námi je fakt těžká a že se máme připravit na nejhorší. Na jejich doporučení upouštíme vzduch v pneumatikách ještě víc než včera, na kompromisních 1,6 baru (v půjčovně nám radili, že máme jít na 1,8, dnes však s přesvědčením slyšíme o optimální hodnotě 1,5 baru).

Pohled na to obrovské množství, ty tuny a metráky písku mě po dosavadních zkušenostech rozhodně nenaplňuje důvěrou. Následujících 40 kilometrů je velmi náročných a psychicky vyčerpávajících, naštěstí tak zase nemám moc času nad tím přemýšlet. Mým hlavním úkolem je nepouštět nohu z plynu a nedopustit, abychom se někde zasekli; musíme stále vpřed. Bereme to hlava nehlava, nikomu nezastavujeme – nikdo to ani nepotřebuje:) –, nebezpečné úseky hlubokého písku se snažíme přeletět. Na několika místech poskakujeme jak při rodeu a nevěříme, že auto vydrží. Vydrželo.

Jedeme dlouho a zdá se, že to nemá konce. Postupně aspoň získávám cit pro to, jak a kdy správně řadit. Konečně je tu další brána pro vjezd do parku Chobe – brána Ghoha. Stejně jako všechny ostatní brány, připomíná i tato svou mohutností a jedinečností náboženský chrám. Sice to ještě nemáme za sebou – do kempu Savuti zbývá asi 25 kilometrů –, ale dál už je podloží pevnější a vůz lépe ovladatelný, v kritických chvílích jen zlehka klouže jako na sněhu a uvíznutí nehrozí. 

V kempu jsme kolem 14:30 místního, potažmo středoevropského času. Po přestávce na občerstvení se vracíme k nedalekému napajedlu, kde jsme předtím zahlédli ve křoví ukrytou lví rodinku. Společně s mnoha dalšími vozy zůstáváme asi hodinu a půl až téměř do samotného západu slunce. Pozorujeme především slony, buvoli a pštrosy. Všechna zvířata jsou neuvěřitelně tichá a kromě zpěvu a volání ptáků je všude kolem až přízračný klid – je to jako sledovat němý film s příjemnou hudební kulisou. Na závěr dne přicházejí dvě dospělé lvice se šesti (!) lvíčaty, jednoznačně hvězdy večera.

Khwai North Gate, úterý 22. října 2019

Tábor opouštíme v 9, ale dnes nemusíme nijak spěchat, proto se věnujeme prohlídce zajímavých míst v okolí; samozřejmě, až na výjimky, z bezpečí auta. První takovou výjimkou jsou údajně i několik tisíc let staré křovácké malby (Bushman Paintings) zvířat v nedalekých skalách. Varování tu žádné nemají, a tak se odvážím k nim narychlo vyškrábat, přestože ve stromovém porostu se asi může skrývat ledacos. Dalším lákadlem pro zdejší návštěvníky je osamělý baobab (Baobab Stretch) a nakonec asi deset kilometrů vzdálená pláň Marabou Pan, kde se můžeme protáhnout na dohled dalšího napajedla a z uctivé vzdálenosti pozorovat stádo u něj vegetujících slonů.

Pak není hodně dlouho nic. Povrch cesty teď tvoří převážně suché, ztvrdlé bahno a za náma se valí efektní sloup prachu. Přesto je náš postup pomalý – místy jsou tu vyjeté hluboké brázdy, kterým je nutné se opatrně vyhnout.

14:00 Brána Mababe označuje jihozápadní hranice parku Chobe, na který tady zvolna navazuje zvířecí rezervace Moremi. Kousek za bránou ale ještě následuje asi pěti- až sedmikilometrová sportovní vsuvka jak ze slalomu na lyžích. Spojnici od brány k hlavní silnici – ta si své jméno zaslouží jen díky tomu, že ostatní cesty za ní zaostávají jako slovenský národní hokejový tým za tím naším – totiž asi projektoval nějaký obdivovatel Šárky Záhrobské, protože svým tvarem připomíná dráhu, kterou by tu zcela jistě zanechaly právě její lyže. 

16:00 Kemp Khwai North Gate se jmenuje, jak se jmenuje, proto, že leží na řece Khwai (pozor, neplést s řekou Kwai:)) u severního vjezdu do rezervace Moremi. Mají tu pro každého připravené 2 výzvy, neboli bobříky odvahy: studenou sprchu a boj s opicemi o vlastní zásoby. 

18:45 Jdeme na kutě. V noci je vedro. Neustále nás to nutí pít.

Third Bridge, středa 23. října 2019

Máme před sebou další pohodový přesun. Dopoledne tedy trávíme projížďkou po okolí kempu.

Tady u řeky je všude hojnost zvěře: kromě nám již známých antilop kudu a impal – teprve později se je naučíme rozpoznávat od antilop skákavých, neboli springboků – se tu seznamujeme s voduškami červenými a zebrami, jejichž stáda tu své jedinečné a nepřehlédnutelné vzory předvádějí ve velkém počtu. Naší pozornosti nesmějí uniknout ani antilopa vraná a antilopa koňská, které jsou také zajímavé, přestože jejich české názvy nijak mimořádně nezní. 

Rezervace Moremi svým územím částečně zasahuje do delty řeky Okavango, největší vnitrozemské delty světa, a čím hlouběji na jejím území pronikáme, tím je druhová rozmanitost pestřejší. Kromě zmíněných antilop a zeber jsou tu dále k vidění samozřejmě sloni, hroši, žirafy i buvoli a různé druhy ptáků včetně orlů jasnohlasých (nápadně připomínajících severoamerické orly bělohlavé), čápů marabu a pelikánů. Narazit na naše nejbližší příbuzné, opice, rovněž není nic složitého. Na velké či menší predátory nemáme v Moremi moc štěstí, ačkoli před dnešní večerkou ke kempu Third Bridge krátce zavítají psi hyenoví, kteří jsou navzdory své pravidelné přítomnosti v přírodovědných dokumentech poměrně vzácní a patří mezi ohrožené druhy.

Večer děláme oheň a spát jdeme v osm. Jakmile vyklidíme scénu, nastupuje noční směna v podobě kvílejících a chechotajících se hyen, funících a dupajících hrochů a táborem opět prochází slon, který jej navštívil už předtím za světla a sousedé ve vedlejším tábořišti se ho marně snažili zahnat boucháním ešusů. V korunách stromů nad námi řádí opice. Okolní bažina drnčí...

Maun, čtvrtek & pátek 24.-25. října 2019

Cestou do Maunu, který je vedle Kasane dalším turistickým centrem, odkud zahraniční návštěvníci vyrážejí za botswanskou divočinou, zastavujeme u obchůdku s dekoračními tapiseriemi – umělecké motivy přírody a zvířat v kombinaci s tradičními vzory jsou rafinovaně rozvěšené všude kolem a díky výrazným barvám snadno upoutají pozornost. Za chvíli přibíhá hlouček dětí a jak na kolovrátku opakují naučenou frázi: „Give us food and clothes you don’t need. Give us food and clothes you don’t need. Give us food and clothes...” Máme jen nějaké sladkosti a bonbóny. Děti se na ně okamžitě vrhají, ale převážná část úlovku končí v rukou těch největších a nejsilnějších; spravedlivé dělení se, k mému zklamání, nekoná.

Ve městě ze všeho nejdřív zajíždíme na pumpu (1069,95 BWP). Auto je líné a nenasytné:) a benzín z Kasane až sem nám vyšel jen tak tak.

Centrum vypadá divoce, černě. Sem tam nás oslovují somráci, co nemají co jíst a žádají nás o příspěvek. Možná by stačilo trochu blbě zabloudit a člověk by dostal jednu po papuli; nebo vůbec ne, a jen tu za mě mluví nedostatek zkušeností a přemíra předsudků.

Druhý den ráno startuje z místního letiště náš vyhlídkový let nad deltu Okavanga. Ze vzduchu se nám na rozmanitou krajinu delty naskytují nádherné výhledy jako ze snímků známého francouzského fotografa, filmaře a ekologického aktivisty Yanna Arthuse-Bertranda. Je to další z našich nevšedních afrických zážitků, u kterých se vyplatí nekoukat na cenu: 3394,80 BWP.

V zemi právě vrcholí prezidentské volby a od středy do pátku tohoto týdne bylo vyhlášeno pracovní volno, takže zpátky v centru je snad ještě větší mumraj než včera. Obstaráváme a doplňujeme zásoby potravin a nepostradatelného alkoholu (518,85 BWP) a krátce po poledni pokračujeme v cestě do oblasti solných pánví dál na jih.

Národní park Nxai Pan, pátek 25. října 2019

Čím dál od Maunu postupujeme, tím je provoz na silnici řidší a řidší, až je absolutně minimální (sic!). Potkáváme jedno auto zhruba každých 30 minut.

U vjezdu do parku Nxai Pan (580 BWP) jsme za necelé 2 hodiny. A přibližně stejnou dobu nám to pak trvá ke kempu Nxai South, kde budeme nocovat. Jízda v tomto úseku je náročná opět kvůli hlubokému písku. Po několika kilometrech potkáváme v protisměru zapadlé auto se dvěma holandskými turisty, tak vůz otáčím a zastavuji těsně u nich, abychom je mohli případně zaháknout. Oba nad mým manévrem uznale pozdvihují obočí.:) Podle svých slov tu čekají už pár hodin, přestože mají ve výbavě satelitní telefon a neváhali jej použít, aby si zavolali pomoc. Naštěstí je stačí popostrčit a jsou venku. Tímto vracíme dluh z prvního dne cesty.

Dnes odpoledne je zataženo a znatelně míň světla. Proto se v kempu nezdržujeme a míříme rovnou k nedalekému napajedlu, kde je hlava na hlavě. Větší výskyt zvěře na jednom místě, co do počtu jedinců i druhů, jsme zatím – ani později – neviděli. Kromě obvyklých podezřelých, slonů, žiraf, zeber, pakoňů, kudu, impal či springboků, tu hlídkují šakali a je tu i pštros s pštrosicí a 15 pštrosáčaty. A to nejlepší teprve přijde...

Lvi se objevují zcela neočekávaně, jen pár kroků od našeho auta. Přicházejí jeden po druhém, neslyšně a pokojně, a, jak se zdá, bez vedlejších úmyslů.

Zůstáváme u napajedla skoro do západu slunce. V kempu vegetují sloni a upíjejí vodu z kanalizace. Nikdo jiný tu zatím není. Zakrátko přijíždí druhé auto od napajedla. Víc nás dneska nebude. 

Brzy je tma jako v pytli. V dálce na severu bouří, oblohou křižují blesky. Nehlučně. Tiše. Avšak stejně slyšíme praskání a rány jako při úderech bleskem. Sloni zůstávají nablízku a provádějí intenzivní dřevorubecké práce – demolují lesní porost kolem nás. 

Ostrov Kubu, sobota 26. října 2019

Druhé auto odjíždí z kempu ještě za tmy. Je po páté. Vědí snad něco, co my ne?

Hned potom se spouští déšť, ale je to jen krátká přeháňka. My si přesto s odjezdem počkáme až do osmi. Mezitím se vracejí sloni a srkají odpadní vodu. Takže vše při starém...

A stejně tak je tomu u napajedla, jsou tu všichni ze včerejška včetně lvů, kteří se ani tentokrát výrazně nenamáhají s lovem, i když kořist včetně džípů osazených turisty je na téměř dosah; v žádném z těch otevřených aut bych rozhodně sedět nechtěl.

Místo opouštíme v 9:45 a kolem 11. jsme u brány na výjezdu z parku; dnes mi to přes písek přišlo snazší. Pak pokračujeme nějakých 60-70 kilometrů po silnici do vesnice Gweta. Všude v Botswaně se z obou stran silnice velkoryse táhnou široké travnaté pruhy a tady je hojně využívají především pštrosi, kteří však zůstávají plaší a nechtějí se seznamovat.

Ve vsi rozdáváme zbytek sladkostí a dárků z Česka. Skupina dětí mě ani nenechá malou krabici rozbalit a divoce ji rvou na kusy, takže i její obsah poznává následky jejich nájezdu.

Odsud míříme na dlouhou cestu k ostrovu Kubu (též Lekhubu), přes 100 kilometrů a 5 až 6 hodin jízdy naprostou pustinou. Zkraje se nic nezdá nezvyklé: mezi stromy se pasou krávy a osli, nadále tu pobíhají pštrosi, narážíme i na několik samot s chýšemi. Nic nenasvědčuje tomu, že se chystáme navštívit ohromné solné pánve, pozůstatek starověkého jezera Makgadikgadi, které se odpařilo již dávno, před mnoha tisíciletími. Ještě neuvěřitelnější se jeví skutečnost, že tahle slovy nepopsatelná nicota, kudy právě projíždíme, je v období dešťů pokryta vodou a travou poskytující útočiště třeba zebrám, pakoňům nebo plameňákům.

Teď je tu sucho a horko. Cesta je nekonečná, ubíjející. Povrch se ustavičně mění a je převážně pomalý, i když na pustých pláních si chvílemi dovolím sešlápnout plyn a poslat ručičku tachometru vysoko nad obvyklých 40 km/h.

Necelou hodinu od ostrova přijíždíme k veterinárnímu plotu, který se táhne prakticky napříč celou Botswanou od západu na východ s mnoha zákrutami, rameny a odbočkami a odděluje divoká zvířata od dobytka, předně kvůli nakažlivým nemocem, pomáhá ale také například zamezovat přímému střetávání člověka s přírodou; názory na jeho přínos či nezbytnost se však značně různí.

Než dorazíme k ostrovu, který ostrovem v pravém smyslu není, je půl šesté. Tento přírodní úkaz tvoří soubor mnoha žulových balvanů vystupující z okolní krajiny jako obří kamenná pěst. Procházku po ostrově i jeho panorama ozvláštňují staré a pokroucené baobaby, v jejichž objetí se člověk může ztratit jako létající Čestmír v zářícím modrém kameni a podobně jako on se nechat přenést do jiného světa. Jsou zde taktéž patrné stopy po existenci zaniklého jezera Makgadikgadi a byly zde nalezeny pozůstatky lidských nástrojů, třeba z doby kamenné, ale i z časů méně vzdálených.

Po setmění můžeme v klidu posedět a pozorovat hvězdy, protože ostrov je díky veterinárnímu plotu nepřístupný pro velká zvířata. Nepoznávám ale žádná souhvězdí – žádné z nich mi není ani povědomé.

Střední Kalahari, od neděle do středy 27.-30. října 2019

Střední Kalahari (Central Kalahari Game Reserve, zkráceně CKGR) je největší přírodní rezervací v Botswaně a jednou z největších přírodních rezervací na světě: svou rozlohou zabírá území větší než třeba Slovensko. Leží přímo uprostřed země a na mapě ji nelze přehlédnout, přesto patří spíše mezi ty odlehlejší a turisty méně navštěvované oblasti. Na člověka tu téměř nenarazíte a vzdálenosti celkově i mezi jednotlivými kempy jsou, nejen kvůli náročnému terénu, obrovské – my jsme si za svůj výchozí bod zvolili kemp Passarge Valley 1 a jenom do jeho „sesterských“ kempů s číslovkami 2 a 3 jsme to měli 15, resp. 35 km. I z toho důvodu jsme se oproti původnímu plánu rozhodli na poslední noc přesunout do kempu Motopi 1 v západnější části parku, odkud to potom bylo podstatně blíž k hlavní silnici do Gaborone.

Voda je, až na výjimky, dostupná pouze u vjezdů do rezervace a sprchu nebo splachovací záchod tady pochopitelně nenajdete. Navzdory tomu Střední Kalahari vůbec nevypadá jako typická poušť s dunami, jakou si nejprve představí asi každý. Všude tu roste spousta stromů, trávy a křovin, které poskytují útočiště a stín rozmanitému množství ptactva a zvěře – naší oblíbenou zábavou v kempu se stalo pozorování ptáků u improvizovaného pítka.

Soběstačnost, zásoby jídla a pití, kompletně vybavené auto do terénu a plná nádrž (!) jsou v poušti Kalahari naprosto zásadní. Odměnou za její návštěvu může vedle pozorování přírody být příležitost se zastavit, poznat dokonalý pocit odloučení či dokonce vrátit čas o několik desítek tisíc let.

- – 1. den – -
fronta na benzín

Musíme vyrazit brzy, dneska to máme daleko. Obloha je zatažená a nad ránem sprchlo. Hned to tu je něčím nové, zvláštní: suchá tráva příjemně voní, jakmile získá trochu vláhy a jízda v loužích držících se na mokrém písku zas evokuje rallye.

Zanedlouho se dostáváme k hlavní silnici a zbývající část cesty do Rakopsu, odkud budeme pokračovat do pouště, je rychlá a pohodlná. Stavujeme se v lidové restauraci nabízející jeden druh jídla na časný oběd (68 BWP) a ve vedlejším, skromně zásobeném obchodě dokupujeme pečivo (10 BWP).

Na zdejší pumpě však došel benzín; nebo ho možná nikdy neměli.:) Musíme se tedy vrátit asi 60 kilometrů do městečka s poetickým názvem Mopipi. Otevřený je jen jeden oprýskaný stojan, jehož útrobami benzín neproudí, neteče, ani netryská, ale plouží se jako želva, a jelikož potřebujeme doplnit nějakých 60 litrů (580,65 BWP), vzniká za námi fronta. Místní se při čekání skvěle baví nenasytností našeho vozu, na něco podobného evidentně nejsou zvyklí. Asi tady moc turistů nestaví.

Cesta dál do Kalahari je opět relativně pohodlná a bez větších událostí, ale dlouhá. U vjezdu, kam jsou to z Rakopsu asi dvě hodiny jízdy, kupujeme dříví na oheň (85 BWP), jelikož v rezervaci se dřevo správně sbírat nesmí. Někteří ze strážců mají rysy Křováků, neboli Sanů, ale na rozdíl od těch nadále žijících v divočině a známých z televizních dokumentů nebo ze série filmových komedií Bohové musejí být šílení, jsou tito oblečení v západním stylu; jde o naše jediné setkání s „Křováky“ v Botswaně.

Dostat se do kempu Passarge Valley 1 nám zabere další tři hodiny, takže náš celodenní přesun z Kubu až sem, který započal ve tři čtvrtě na sedm ráno, zakončujeme jen pár okamžiků před západem slunce kolem 18. hodiny. Rozděláváme oheň a zhruba za hodinu, než se docela setmí, jdeme spát.

- – 2. den – -
údolí klamu

„Táboráku plápolej, hyeny pryč odháněj!“

Kemp se nachází na malé vyvýšenině s výhledem do širokého údolí, převážně zakrytým stromy. Celé údolí, jak jsem dříve naznačil, se táhne několik desítek kilometrů přibližně v západovýchodním směru a na leteckých snímcích je jasně patrné jako jakási světlejší brázda. Název údolí odkazuje na německého geografa Siegfrieda Passarge, jenž v Kalahari koncem 19. století prováděl rozsáhlý geografický, geologický, ale i etnografický výzkum.

My se dnes vydáváme východním směrem zpátky po vlastní stopě k poměrně rušnému napajedlu Sunday Pan Waterhole. Cesta tam trvá asi hodinu a hlídkují tu ještě tři další auta. Kromě početné lví rodinky odpočívající ve stínu stromů se tu setkáváme s oryxy, neboli přímorožci africkými, antilopami skákavými a, snad, orlem bojovným, jedním z největších orlů v Africe.

Pokračujeme pozvolným tempem do „Údolí klamu“ (Deception Valley). Horký vzduch ležící na hraně horizontu se ohýbá a zkresluje vzdálené objekty, což při troše fantazie může připomínat vodní hladinu. Podle tohoto jevu získalo údolí údajně své jméno. Jiné vysvětlení tvrdí, že při jízdě má člověk dojem, že každá zatáčka je ta poslední. Především mezi západními turisty je toto údolí známé díky knize Řev Kalahari (Cry of the Kalahari) od Marka a Delie Owensových, kteří zde v 70. letech 20. století strávili neuvěřitelných 7 let pozorováním hyen čabrakových, šakalů, lvů a levhartů a veškeré další zvěře. Jejich kniha je poučná i zábavná a rozhodně stojí za přečtení.

Vedle údolí, která jsou vlastně pozůstatkem prastarých říčních koryt, se v oblasti Střední Kalahari nacházejí malé sníženiny či prohlubně zvané pánve („pans“), kde se v období dešťů drží voda. V pánvi Deception Pan je příhodně umístěné obratiště, čehož vzhledem k pomalému postupu, vysoké teplotě a minimálnímu výskytu zvířat využíváme a vracíme se k již navštívenému napajedlu. Tady nepozorujeme téměř žádnou změnu – žádné z ostatních aut tu už pochopitelně není. Čekáme ještě půl hodinky a pak zahajujeme návrat do kempu. Na další známky lidské přítomnosti po zbytek dne, ani během dne následujícího, nenarazíme.

Večer opět děláme ohýnek, aby odradil zlé hyeny – ne, že by byly doopravdy zlé, ale hodí se to ke zdůraznění též výše uvedeného verše: „Táboráku plápolej, hyeny pryč odháněj!“ Později se zvedá vítr a na noc výrazně zesiluje a snaží se nám odfouknout stan. Marně.

- – 3. den – -
motopi

Ráno je oblačno, ale na nebi je vidět i spousta modrého pozadí a slunce se chce také podívat zpoza mraků ven. Je pořád větrno, a i když větru ubylo na intenzitě, pocitová teplota může být pod 20°C.

Kemp opouštíme v 11. Je opět jasno a teplota zatím příjemně stoupá. Do našeho nového stanoviště je to nějakých 85-90 kilometrů.

Nedaleko kempu, tzn. asi po 50 minutách:) jízdy, máme štěstí na geparda ukrytého ve stínu nízké akácie. Dále na nás čeká náročný písčitý úsek mezi kempem Passarge Valley 3 a napajedlem Passarge Waterhole. Okolí napajedla působí vyprahle, tesklivě, smutně, přesto se sem dnes vydalo několik springboků a větší skupinka bojácných pštrosů, kteří se po našem příjezdu raději drží opodál.

Následujících bezmála 40 kilometrů k dalšímu napajedlu připomíná vycházku po kolejových pražcích, protože ztvrdlý písek tady vytváří příčné brázdy, které známe již z dřívějška, ovšem nikoli v takovém množství. Chvíli je to možná zábava, ale musíme výrazně upravit rychlost, takže zábavné se postupně mění na zdlouhavé a, když to takhle trvá hodinu a konec je stále v nedohlednu, na únavné až frustrující.

Krátce před třetí zastavujeme u napajedla Motopi Waterhole. Toto místo je zase něco jiného než doposavad – přestože jej v době našeho příjezdu okupuje veliké hejno supů, máme z tohoto napajedla, které je otevřené, svěží, dobrý pocit. Jedeme na otočku obhlídnout nový kemp Motopi 1 a pak se sem zas vracíme a zůstáváme až do večera ve společnosti žirafí rodinky, jednoho oryxe a plaché antilopy Sharpeovy.

- – 4. den – -
úsvit člověka

Kemp leží na malém vršíčku, odkud vidíme přehledně na všechny světové strany. Je brzo ráno, ještě před rozedněním. Kolem nás se možná rozprostírá prapůvodní krajina, odkud vzešlo lidské pokolení, a pohled na ni připomíná prolog z Vesmírné odysey (2001: A Space Odyssey) nebo některé z momentů filmu Boj o oheň (Quest for Fire). Izolace od zbytku světa podobné představy zesiluje. Snad chybí jen krůček k tomu, aby se z křovisek vedle nás vynořili pravěcí lidé.

Před definitivním odjezdem se vracíme ještě jednou k napajedlu, kde je nyní plno žiraf, oryxů, pár kudu velkých. Pštrosi. Šakali. Při našem příjezdu se všichni na moment rozprchnou.

Další cesta z rezervace je rychlá a pohodlná, vede převážně podél veterinárního plotu až k asfaltce spojující Maun s jihem země, kam přes města Ghanzi, Kang a Jwaneng bez zbytečných průtahů míříme. Vidíme stromy a písek. Stromy a trávu. Stromy a pštrosy. Stromy a krávy. Stromy a odpadky. Stromy a policejní hlídku...

Takže po zaplacení pokuty 420 BWP raději trochu zpomaluji, ale v jízdě pokračujeme až do západu slunce. Od rána celkem přes 700 km.

Jwaneng, čtvrtek 31. října 2019 

Město Jwaneng stojí v blízkosti největšího dolu na diamanty na světě a je to poznat. Nikoho asi nepřekvapí, že vypadá bohatě a moderně. Pochopitelně v rámci možností – život i tady plyne líně a nic se tu neděje jako všude jinde v Botswaně a třeba k mytí auta (100 BWP) stačí zdejším „nádeníkům“ zubní kartáček, kapka jaru a kbelík s vodou. Nejspíš nebudu daleko od pravdy s tvrzením, že černí tu tvoří především námezdní sílu a na bohatství z dolu málokdy dosáhnou. Bohužel? Možná bohudík.

Čtvrť, kde máme bydlení, je na každý pád luxusní až přízračná, skoro jako z jiného světa, proto si dopřáváme trochu pohody a na další cestu vyrážíme teprve kolem poledne, čehož později maličko zalituji.

Proč? Později...

Nissan NP300, intermezzo

Tento všestranný vůz, jehož zapůjčením pro podobnou expedici po Africe jistě neuděláte chybu, je u nás známější pod názvem Nissan Navara. Pominu-li jeho zřejmou účinnost při jízdě v terénu i uspokojivý výkon na silnicích, k jeho dalším přednostem a povinné výbavě, mimo jiné, patří:

  • rozkládací střešní stan pro dva;
  • dvě rezervy: jedna v zadní části, druhá umístěná na podvozku;
  • nádrž na 140 litrů benzínu; 
  • kompresor;
  • hasicí přístroj; 
  • velkoobjemová nádrž na užitkovou vodu;
  • elektrický chladicí box (neboli lednice) o objemu cca 40 litrů; 
  • ohromný zavazadlový prostor; 
  • plynová bomba s vařičem;
  • kompletní kuchyňské nádobí a náčiní včetně nezbytných otvíráků na konzervy, pivo a víno.:)

Za příplatek ke zvážení každého cestovatele lze stroj dovybavit třeba navigací – našinec se bez ní obejde, pokud má v telefonu mou oblíbenou aplikaci mapy.cz – nebo satelitním telefonem. My jsme ho s sebou neměli a naštěští ani nenastala situace, abychom ho nějak postrádali. 

Otse Hill aneb Nejvyšší hora Botswany?, čtvrtek 31. října 2019 

Botswana má z nějakého důvodu hned 3 kandidáty na nejvyšší horu – či vrch (angl. hill). Tato problematika je zřejmě tak složitá, že i průvodce Lonely Planet o této záležitosti zatvrzele mlčí:) a nadále uvádí jako nejvyšší horu Otse [čteno útsí; neplést s ústí]. Na základě poměrně nedávno zveřejněných dat z vesmírné mise SRTM (Shuttle Radar Topography Mission) se výška Otse Hill momentálně udává jako 1491 m a u nedalekého Monalanong Hill, kde je ovšem ve hře případná nepřesnost metody měření, je to dokonce 1493 m.

Některé zdroje na seznam umísťují ještě skupinu hor Tsodilo Hills v severozápadním růžku Botswany, přestože u nejvyšší z nich, Male Hill, se nadmořská výška nejčastěji uvádí v rozmezí 1375-1390 m. Tyto hory však mají pro místní obyvatele jedinečný kulturní a náboženský význam a těší se velkému zájmu zahraničních návštěvníků kvůli prehistorickým malbám, díky nimž se dostaly i na seznam památek UNESCO. A nejspíš i na seznam nejvyšších míst země.

Jsou 4 odpoledne, když parkuju auto u prázdného cihlového domku na konci nezpevněné cesty kousek od hlavní silnice protínající ves Otse. Katka se rozhodla zůstat na hotelu a pro domorodce platí Otse Hill za posvátnou horu, na kterou dříve nesměli vstoupit či dokonce ukázat, takže tady hned tak na někoho nenarazím. Nejsem zvyklý pohyhovat se sám v otevřené africké divočině, ale k vrcholu to vypadá kousek – masiv hory se vypíná přímo přede mnou. Aktuální výška kolem 1100 metrů. Zbývají asi 2 hodiny denního světla.

Po 15 minutách počátečního bloudění a zmateného prodírání se trnitým křovím sem a tam nacházím široký průsek v neposlušné vegetaci, která se mě snaží zachytit svými „drápy“. Stezka nyní vede po nějakou dobu bezpečně vzhůru, až k závěrečnému skalnatému úseku, kde se mi opět ztrácí mezi velkými kameny. Musím si tady hodně pomáhat rukama a s mírným znepokojením proto sleduju každou škvíru – podle naší hostitelky z hotelu pod kopcem je to tu totiž plné hadů. Naštěstí potkávám jen ještěrky a plaším snad horskou kozu.

Vrchol je na aktuální mapě vklíněn mezi dvě vrstevnice severovýchodního svahu ve výšce kolem 1350 metrů a já tedy hned nevím, jestli jsem dorazil na správné místo, protože před sebou vidím vrcholky dva. Instinktivně si vybírám bližší z nich, jelikož se baj voko jeví o něco vyšší než ten sousední. Později doma a v klidu se budu moci – právě třeba podle rozložení vrstevnic – snadno přesvědčit o svém omylu, podobně jako lze při zpětném rozboru šachové partie okamžitě najít chyby vlastní i chyby soupeřovy. Jenže tady a teď mě tlačí čas, tak ani dál nehledám velký kovobetonový sloup, kterým má být vrchol označen; nerad bych se nahoře ocitl po setmění. Technicky vzato tedy horu Otse nakonec nezdolám a, pokud se budu držet šachové terminologie, mohlo by jít o takový malý pat. Ale jen malý. Výhled i zážitek samozřejmě stojí za to. 

Gaborone, pátek 1. listopadu 2019 

„Hello sir! Hello money!“

Takhle vesele a upřímně nás vítá jeden ze zaměstnanců pumpy v Gaborone, kde se zastavujeme před odjezdem z města ku hranicím s Jihoafrickou republikou. Na zdejších benzínkách neustále pobíhá nekolik členů obsluhy a sami si tady zkrátka nenatankujete; zanechat malé dýžko je nepsaným pravidlem a ani tentokrát tomu nebude jinak.

Ve městě jsme strávili asi 2 hodiny malou procházkou od památníku tří náčelníků, někdy též králů (Three Dikgosi Monument), kteří sehráli důležitou úlohu pro samostatnost Botswany, obloučkem přes moderní Independence Avenue k pěší promenádě Main Mall, na jejímž konci můžete obdivovat budovu parlamentu, kancelář prezidenta a další vládní budovy. 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.