UKRAJINA

2017

Cestovat z Prahy po Evropě na východ pro mě vždycky bylo jako cestovat zpátky v čase: třeba Budapešť pro mě představuje návrat do 90. let, v Rumunsku je to jako vrátit se do 80. let. Ukrajina ležící na východ nejdál by podle tohoto pravidla měla tedy být jako z doby ještě před mým narozením. Myslel jsem si, že je to země chudá, zanedbaná, šedá a nadto nebezpečná. Není tomu tak. Z uvedených atributů splňuje asi jedině to chudá – bráno z ekonomického hlediska a navíc ve značně omezené míře; podobně jako Praha ve srovnání s některými českými kraji je totiž Kyjev jako centrum země město na první pohled bohaté a moc se od takové Prahy nebo Budapešti neliší, o čemž se lze jednoduše přesvědčit návštěvou některé z místních restaurací, jakmile vám přinesou jídelní lístek. Kyjev, Lvov, Oděsa a jistě i další velká města Ukrajinu táhnou směrem na západ. Ukrajina je země hrdá a silně nacionalistická a v mnohém připomíná již výše zmíněné Maďarsko, takže se vůbec nedivím, že má tendence stát se členem Evropské unie, kam podle mého názoru rozhodně patří. Díky obrovské rozloze a nevelkému zalidnění je zdejší příroda na mnoha místech nedotčená. Místní lidé jsou navíc neuvěřitelně ochotní, přátelští a milí. A hlavně je to hned za rohem.

Jsem rád, že jsem se mýlil.

* 1 ГРН = 0,90 CZK
* víza: ne
* kohoutková voda na Ukrajině není pitná

Obsah

Boryspol, sobota 27. května 2017

Před přistáním máme noční město a jeho širé okolí jako na dlani, stejně jako převážná část země leží i její hlavní město v placce. Umělé osvětlení na nekonečném černém pozadí připomíná uhlíky z vyhasínajícího ohniště, které někdo rozkopl a ty se pak rozsypaly po celém kraji daleko na sever. Některé silnice jsou rovné jako linky narýsované podle pravítka a táhnou se daleko od města někam, kam už z okénka letadla nedohlédneme.

Na letišti se při krátkém čekání na batohy bavíme místním názvem pro přepážku reklamace ztracených zavazadel – není to naposledy, co nás ukrajinština takto zaujme či pobaví – a pak bez dalšího zdržování vyrážíme taxíkem do hotelu na okraji přilehlého Boryspolu (Бориспіль), podle něhož se letiště jmenuje. Snažil jsem se předem na internetu zjistit, jestli by se tahle asi 3kilometrová cesta dala urazit pěšky podél dálnice a přiklonil jsem se spíš k negativnímu závěru, ale šlo by to. Nicméně, taxík stojí pouhých 150 ГРН a při jízdě autem se navíc vzdálenost do hotelu „Old Port Hotel“ (1 noc: 720 ГРН) jeví dál než na té mapě.

Jsme v Kyjevě (Київ)!

Zlatá brána–chrám sv. Michala–Andrijivskyj uzviz–Dněpr, neděle 28. května 2017

(Hurá, dva týdny bez psa! Někdy je to s Elsou řehole – když bežím z práce domů, tak ani nevydechnu a už chce ven. Za 3/4 hodiny se vrátíme a jakmile si konečně (!) udělám večeři, hned sedí u mě a žebrá a zas mi hraje na nervy. Tohle je na hlavu! Člověk se jí prostě nezbaví, a tak mám někdy co dělat, abych v její všudypřítomnosti zůstal klidný.)

Ráno si jdeme nakoupit snídani do nedalekého obchoďáku, který se nijak neliší od těch u nás. Venku volně pobíhají polodivocí psi a nechají se krmit, ale jinak jsou poměrně plaší a při pozdějším Katčiném pokusu o seznámení s jedním z nich se okamžitě rozštěkají i všichni ostatní. To už míříme na maršrutku do města (2 ГРН), která nás sveze na nejbližší metro: cyklisté se tu prohánějí po dálnici, pomníky nesoucí fotbalové míče v nadživotní velikosti stále připomínají nedávné Euro.

Metro (4 ГРН) jako z dob komunismu má své nezaměnitelné kouzlo a unikátní patinu: jeden z vozů nese rok výroby 1980 a vypadá na to; jsme stejně staří. Na rozdíl od nás tu ale mají mobilní signál a mohou tak volat i během jízdy mezi stanicemi.

Vystupujeme nedaleko parku Tarase Ševčenka (Парк ім. Тараса Шевченка), kde krom jeho sochy uprostřed parku stojí několik pouličních stánků s maličkostmi a upomínkovými předměty a (skoro) všichni se, zdá se, že celkem bez zábran, objímají: mladí s těmi nejstaršími, mladí se staršími a mladí s mladými, nikoli však muži starší, řekněme nad 40 až 50, ti se tohoto „obřadu“ neúčastní. Nejspíš tu dnes mají národní den „free hugs“.

Pokračujeme po svých ke Zlaté bráně (Золоті ворота), která byla, jak z názvu snad vyplývá, jednom z bran prastarého Kyjeva, tedy v dobách, kdy se město ještě schovávalo za obrannými zdmi. Nyní jsou původní zbytky brány schovány v její nově zrekonstruované podobě (1982), která ji chrání před povětrnostními vlivy a zároveň slouží jako vyhlídka na blízké okolí. Odtud směřujeme kolem pomníku ježka z animovaného filmu „Ježek v mlze“ (Ёжик в тумане), chrámu sv. Žofie (Софійський собор) a jezdecké sochy Bohdana Chmelnického (Пам'ятник Богдану Хмельницькому) dále k chrámu sv. Michala (Михайлівський золотоверхий монастир), kousek od něhož budeme následující 4 noci bydlet v hotelu „Status Guesthouse“ (1 noc: 640 ГРН, celkem: 2560 ГРН).

Je teprve brzké odpoledne a my už teď máme pocit, že jsme v Kyjevě strávili několik dní, z toho, jak se na nás ze všech stran valí nové dojmy a situace. Po krátké přestávce v hotelu bloudíme na Andrijivskyj uzviz (Андріївський узвіз), tato prudce se svažující ulice pod překrásným chrámem sv. Ondřeje (Андріївська церква) je ucpaná pouličními prodejci a jejich stánky se vším, na co si člověk vzpomene: jeden dlouhý úsek je věnovaný pouze obrazům, pak tu nabízejí samozřejmě přehršel suvenýrů a dárků, cetek, bábušky, řemeslné výrobky, tradiční kroje, samohonky, med a produkty z něj...

Zastavujeme na jídlo snad v nejdražší – i když velmi stylové a kvalitní – restauraci v Kyjevě: Kanapa (Канапа; 761 ГРН), což česky neznamená nic jiného než kanape neboli gauč. Katčino prohlášení, že na Ukrajině je všechno levný, tak získává první povážlivou trhlinu.

Míjíme dům, kde žil a psal Michail Bulgakov (Музей Михайла Булгакова) a ulicí zavalené davy dorážíme až do čtvrti zvané Podil (Поділ).

Odsud je to kousek ke Dněpru (Днiпро), který je na české poměry skutečným veletokem (fakt obrovskej!), a kyjevskému říčnímu přístavišti (Київський річковий вокзал). Děláme další přestávku v kavárně VR-Hub a objevujeme tady nejen virtuální realitu, ale i prosté minihlavolamy, nad kterými si marně lámeme hlavu. Jejich zdánlivá jednoduchost a naše chuť přijít jejich záhadě na kloub nás tak pohltily, že si jeden kupujeme rovnou na místě a dalších 5 nebo 6 o několik dní později u jejich přímého prodejce (40 ГРН za kus).

Od řeky se pomalým tempem a bez větších příhod vracíme, mimo jiné, přes nejznámější kyjevské náměstí zpátky k hotelu.

Majdan Nezaležnosti–Kyjevskopečerská lávra–památník Matce vlasti, pondělí 29. května 2017

Majdan Nezaležnosti (Майдан Незалежності), kyjevské hlavní a přelomovými událostmi světově proslulé náměstí, vypadá jinak, než jsem si myslel – není to rozlehlá placka jako v Moskvě nebo Pekingu, ale takový velmi protáhlý ovál a každou chvíli tu o něco zakopneme: majestátní fontána, skleněné kupole a pyramidy nad podzemním obchoďákem, podchody a vstupy do metra, Ljadská brána (Лядські ворота), stromořadí & lampořadí, auta na tříproudé silnici, památník padlým ukrajinským hrdinům, obligátní stožár se žlutomodrou vlajkou, památník Nezávislosti (Монумент Незалежності)... úplně se nabízí srovnání s jedním nejmenovaným českým náměstím, které taky rozervala dálnice, ale zas s těmi okřídlenými anděli a svatými na všech sloupech si tady nejvíc připadám jako někde... ano, správně, v Budapešti.

V Kyjevskopečerské lávře (Києво-Печерська лавра; 25 ГРН na osobu), tedy pravoslavném klášterním komplexu a nejsvětějším místě Ukrajiny, je snad víc věží než v celý Praze, neřkuli té Budapešti. Fotit se tu smí jen za zbytečně přemrštěný příplatek 200 ГРН, ale naštěstí to uvnitř nikdo nehlídá. Místo se jmenuje podle zdejších jeskyní nazývaných pečery (печери), kde jsou ve skleněných rakvích uložené mumifikované – a samozřejmě svaté – pozůstatky místních mnichů. Avšak turisté mají přístup jen do nepatrné části a v těch potemnělých chodbách, které jeskyně dávno nepřipomínají, není pro nevěřící moc o co stát.

Od lávry pokračujeme pěšky k olbřímímu památníku Matce vlasti (Батьківщина-Мати). Cestou potkáváme obrněné transportéry, děla a tanky. Nechybí tu ani vrtulník z Ramba a náklaďáky s dalekonosnými raketami, ale na jejich bližší průzkum je třeba si doplatit a nám stačí vojenská technika, co se tu „povaluje“ volně. U nohou Matky vlasti se shromáždili hrdinní vojáci chystající se dobýt město a svést bitvu o Dněpr, avšak zřejmě tu budou muset tvrdnout na věky věků! Pod nedalekým podchodem se jim na pomoc chystají rolníci a v pozadí postává chudina v nadživotní velikosti, která svým ponurým postojem připomíná sochy Stvořitelů z Promethea.

Den zakončujeme v nedaleké restauraci Carske selo (Царське село; 572 ГРН), která opět spadá do kategorie těch dražších občerstvovacích zařízení, i když prostředí selského dvora je okouzlující. Na obrovské venkovní zahrádce sedíme nejprve sami, ale později se k nám u jednoho z vedlejších stolů připojuje méně oblíbený ministr a více oblíbený herec Martin Stropnický se suitou obtloustlých poskoků a přisluhovačů (ochranka podle protokolu sedí stranou), takže podle toho, jakou náklonnost k němu chováte, si případně můžete upravit na internetu dostupné hodnocení tohoto podniku.:)

Park Pirogovo, úterý 30. května 2017

Převážnou část dne trávíme na místě oficiálně zvaném Národní muzeum lidové architektury a života na Ukrajině (Національний музей народної архітектури та побуту України) neboli prostě Park Pirogovo (Парк Пирогово; 40 ГРН na osobu) na jižním předměstí Kyjeva. Jedná se vlastně o rozsáhlý soubor skanzenů ze všech regionů Ukrajiny na celkové ploše přes 130 hektarů, tj. něco jako 130 fotbalových hřišť. Zpočátku jsem byl z tohoto místa trochu zklamaný, protože to tu nepůsobí tak systematicky a uspořádaně jako v Rožnově pod Radhoštěm a ani tu není tak živo – třeba úplně chybí řemeslníci a domácí zvířata, která by se na ty obrovské volné plochy vysloveně hodila. Po návštěvě jedinečného skanzenu z Podkarpatí a malebného skanzenu Poltavské oblasti, kde jsme se jako diváci zúčastnili natáčení komediálního seriálu Одного разу під Полтавою (taková moderní, ukrajinská verze seriálu Slovácko sa nesúdí) a měli jsme příležitost obdivovat vytrvalost a odhodlání jednoho z herců, který byl v dnešním vedru nucen minimálně třikrát absolvovat cestu po žebříku ze studny se dvěma kbelíky zeleného marastu v rukou nabalen při tom v potápěčském obleku, jsem svoje dojmy poupravil a zbytek prohlídky si užil.

Světlo je dlouho do večera, tak se po návratu do centra usazujeme na Majdanu a pozorujeme místní. Všichni konverzují na ulici a korzují sem a tam a na naše poměry je tu v tuhle pozdní hodinu neuvěřitelné množství lidu. Na rozdíl od nás místní evidentně rádi tráví čas venku na ulici a já si při pohledu na ně vybavuji jihoamerické země, kde je také na hlavních náměstích neskutečný frmol. Přeci jen je to tady v některých ohledech docela jiný svět než u nás doma. Stačí se podívat na řady fotek padlých hrdinů-civilů a památník vojákům zraněným či zabitým během současných bojů. Na podobný obrázek byste v Česku nenarazili.

Černobylská zakázaná zóna, středa 31. května 2017

Návštěva Černobylu (Чорнобиль) a okolí je, pokud vím, oficiálně možná pouze s cestovkou (nás to stálo $109 na osobu včetně dopravy, oběda a povinného zdravotního pojištění, ale tourkiev.com nabízí tento výlet ve vybraných termínech ještě o 20 dolarů levněji) a pokaždé probíhá podle podobného, dlouhými roky a bezpočtem turistů ověřeného scénáře:

Vyrážíme soukromým mikrobusem pro cca 15-20 osob z centra Kyjeva kolem půl 9. ráno. Posádku tvoří řidič a mladá, anglicky hovořící průvodkyně, cestující pocházejí ze všech koutů západního světa, od Japonska přes Kanadu do Velké Británie a zbytku Evropy – z Ukrajiny a zemí bývalého Sovětského svazu nikdo.

Po opuštění města nás na sever od něj čeká krajina jak vystřižená z Walking Dead: divoká, nekultivovaná, zarostlá travou, z níž tu a tam vyrůstají osamocené stromky a keře; silnice jsou nekonečně dlouhé, stále rovné a, jako všude na Ukrajině, děravé a hrbolaté; vesnice sestávající převážně z jednoduchých venkovských domků působí zanedbaně a izolovaně.

Po dvou hodinách jízdy bez zvláštních průtahů projíždíme prvním kontrolním stanovištěm KPP Dytjatky (КПП Дитятки) na hranicích 30kilometrové zakázané zóny kolem elektrárny. Platí tu přísný zákaz focení, ačkoli nerozumím, jaký pro to mají důvod (snad aby oficiálové nevěděli o všeobecně známé skutečnosti, že se tu vojáci jenom flákaj?:)).

Zakrátko zastavujeme na prohlídku opuštěné vesnice, kterých je v zóně nespočet a je veřejně známým faktem, že některé z vesnic nejsou tak docela opuštěné; v té námi navštívené nenajdete ani živáčka.

Po půl hodině pokračujeme přímo do Černobylu, tedy města, podle něhož se jmenuje i samotné místo činu. Tady je čas na obligátní fotku u uvítacího panelu do města, další zastávku u dvou pomníků obětem, resp. zachráncům, ještě jednu zastávku v malém muzeu vozítek použitých při odstraňování následků havárie a pak už se jde na zmíněný oběd. Ve městě střídavě žije prý kolem 4000 lidí, především těch, kteří nadále pracují v elektrárně a potom těch, co se jim starají o služby a zázemí. V tomto směru stojí za pozornost následující rozhovor o tom, že s radiací a jejími účinky na lidský organismu to není tak černobílé, jak si většina lidí myslí.

Po obědě následuje působivá zastávka v opuštěné mateřské školce a pak už přichází to hlavní – nechvalně proslulý reaktor č. 4 ze všech možných úhlů. Bez obav si ho můžeme prohlédnout pěkně zblízka a člověk má až pocit, že by si na zbrusu nový kontejnment mohl dokonce sáhnout. Ve vodním kanále nedaleko reaktoru je možné pozorovat veliké sumce a jiné ryby, kterým se v těchto místech mimo vliv člověka velice dobře daří, ale já tam nějak nic nevidím, tak se raději věnujeme jednomu z potulných psů.

Pripjať (Припять). Rok vzniku: 1970. Pusté město postupně pohlcované přírodou je pro mě největším lákadlem celého výletu. Atmosféra je naprosto jedinečná a nadvláda zeleně nekompromisní – úchvatné, co tady příroda za pouhých 30 let dokázala. Pro mě jednoznačně působivější místo než třeba takové Machu Picchu.

Trávíme tu přes 2 hodiny a mnohdy máme příležitost pohybovat se tu zcela volně mimo skupinu aj dohled průvodkyně. Vrcholem prohlídky města je nepochybně výstup na střechu jednoho z nejvyšších domů, odkud lze přehlédnout daleké okolí včetně reaktoru a posledního místa, které se ještě chystáme navštívit. Průvodkyně nám prozatím odmítá cokoli prozradit a nechává si vše jako překvapení na závěr. Já její vzor budu následovat a nechám si bližší informace o této podivuhodné konstrukci (viz foto) také pro sebe.

Když potom během zpáteční cesty sledujeme dokumentární film o Pripjati a místech, která jsme tu navštívili, nechce se mi málem věřit, že město na historických záběrech je totožné.

Zakázanou zónu opouštíme opět přes KPP Dytjatky – tentokrát musíme projít celotělovými dozimetry, ale to je spíš takové to „aby bylo doma o čem vyprávět“ – kolem 18. hodiny, což je nejzazší termín, do kdy tu lze zůstat.

Vlakem do Oděsy, čtvrtek 1. června 2017

Večer ve 21:15 odjíždíme nočním vlakem do Oděsy (371,55 ГРН na osobu), takže dnešní den s čekáním na vlak bereme odpočinkově. Po odchodu z hotelu zkoušíme najít kino, kde by dávali Wonder Woman (ukr. Диво-жінка) v originále, ale zdá se, že Ukrajinci většinu zahraničních filmů dabují a představení v původním znění je jako šafránu. Žádné z kin v centru tento film v angličtině nevysílá a vydávat se někam na místní „Černý Most“ nebo „Zličín“ bez garance toho, že tam na film v originále narazíme, se nám nechce a na internetu se mi to zjistit nepodařilo.

Cestování vlakem na Ukrajině je levné, bezproblémové a pohodlné. Zejména, pokud se jedná o cestování lůžkovými vozy, které je na delší vzdálenosti jednoznačnou volbou. Na výběr jsou zcela soukromá kupé 1. třídy se dvěma lůžky, pochopitelně za příslušnou přirážku (zhruba dvojnásobek ceny za 2. třídu), nebo kupé 2. třídy se čtyřmi lůžky, kde se holt může přihodit, že vám náhoda přidělí nechtěné spolucestující. Nebo naopak. My jsme měli štěstí a sdílíme kupé se dvěma macatějšími Běloruskami, které už za sebou mají cestu z Minsku. První hodinu dvě nezávazně povídáme, popíjíme výborný černý čaj za 5 ГРН a pak jdeme na kutě.

Oděsa, pátek 2. června 2017

Do cíle přijíždíme na čas, tj. v 6:19, možná i o malinko dříve. Oděsa (Одеса) je takhle časně po ránu překvapivě plná lidí, kteří vysedávají na lavičkách a vypadají, jako by si užívali sobotní odpoledne a nikoli ráno pracovního dne. Stejně tak ti v tramvaji (3 ГРН) zas podle velmi ležérního až domáckého vzezření působí dojmem někoho, kdo jede nakupovat za roh do sámošky. Ovšem kde by v tuhle hodinu mohli mít otevřeno?

Hledáme dům 123/5 a v něm byt 104. Jenže domů s číslem 123 je tady celkem 5 a každý má navíc několik vchodů po nějakých 20-30 bytech. Trefujeme se teprve na 4. pokus. Ubytováváme se u Marie a Denise přes couchsurfing a po krátkém odpočinku vyrážíme tramvají zpátky k nádraží.

Odtud je to do historického centra asi 2-3 kilometry pěšky. Cestou si všímám zdejší architektury, která sice působí skoro až středomořsky, ale moře zůstává do poslední chvilky našim očím skryté a ani se nenechává poznat jinými smysly – vzduch není naplněn solí, neslyšíme žádné šumění vod, vlnobití či houkání parníků.

Samotné historické centrum města je maličké a nijak zvlášť na nás nezapůsobilo:

Potěmkinovy schody (Потьомкінські сходи) – pro zajímavost, sám Potěmkin v Oděse nikdy nebyl, vznikla totiž až několik let po jeho smrti – jsou prosté, i když poměrně dlouhé, kamenné schodiště a končí zábradlím u hlavní silnice, místo, aby se po nich prošlo dál do přístavu a nejvtipnější na nich asi je pozemní lanovka (3 ГРН) s obsluhou, kterou se lze nechat vyvézt celých 140 metrů od paty schodiště k jeho vrcholu nebo v opačném směru;
Voroncovský palác (Воронцовський палац), tak trochu zámek a sídlo někdejšího gubernátora, se opravuje a stojí za ohradou z vlnitého plechu;
zvláštní pozornost si podle Marie a Denise ale zaslouží místní opera (Одеський національний академічний театр опери та балету), která je proslulá i v zahraničí a představení prý patří mezi nejlepší na světě, což nedokážeme posoudit.

Pokračujeme do přístavu a jako správní suchozemští červi se necháváme nalákat na hodinovou vyjížďku asi 20místným člunem podél pobřeží k pláži Arkadia (пляж Аркадія) a zpět v ceně 100 ГРН na osobu. Z moře vypadá Oděsa zcela jinak než ze souše: připomíná kterékoliv jiné, neobyčejné přímořské město a projížďka na vlnách je rozhodně zážitek. Naopak na souši je to jen tuctové „ruské“ město s líbivým centrem.

Svůj názor mírně pozměňujeme po návštěvě mexické restaurace Эстреллита (jídlo a pití pro dva: 510 ГРН), kde je jedno z nejlepších posezení na Ukrajině díky přátelské atmosféře a stylovému prostředí ověšenému vlajkami snad všech středo- a jihoamerických států včetně některých severoamerických jako Texas či Kalifornie; patrně se bude jednat o výzdobu ve stylu, jemuž zasvěcení říkají tex-mex.

Na závěr dne ještě bereme taxíka za 200 ГРН a vyrážíme na Wonder Woman do multikina Планета Kіно, kde ji promítají anglicky (110 ГРН na osobu včetně poplatku za 3D brýle). Film mi některými zvraty a scénami, nenaplněným milostným příběhem a také závěrečnou zápletkou s letadlem převážejícím nebezpečný náklad až podezřele připomíná prvního Kapitána Ameriku.

Černé moře, sobota 3. června 2017

Denis dneska pracuje a Maria ještě není po včerejším flámu:) doma a samotné nás tu nechávat nechtějí, tak si jdeme užít pláž.

Katka si oblíbila nedalekou kebabárnu (to je teda slovo!), tak sem před naším výletem stejně jako včera vyrážíme na snídani a dáváme si napůl pořádnej kousek šavarmy (шаурма) – konečně jídlo za ty pověstně nízké východoevropské ceny, jaké Katka hlásila ještě před odjezdem, za 50 „korun“ (55 ГРН) se tu najíme oba. Na pláž vzdálenou asi 3 kilometry pak míříme pěšky.

Nejde mi hned do hlavy, proč je ve vodě tak málo lidí. Řádí tu snad zrádné vlny nebo dokonce nějaké život ohrožující organismy? Znečištění? Sám se takové představě musím pousmát. Až, když se vydávám k vodě a zkouším její teplotu, mi to dochází – nemá snad ani 10°C!

Vlakem do Chmelnyckého, nědele 4. června 2017

„Tenhle vlak je tak dlouhej, že si ve stanici musej z jednoho konce na druhej volat, aby se domluvili, jestli už odjíždíme.“ (Katka)

Nic nás v Oděse nedrží, a tak ji oproti původnímu plánu opouštíme již v neděli odpoledne v 16:37. Ve vlaku (291,11 ГРН na osobu) do Chmelnyckého máme celé kupé se 4 lůžky pouze pro sebe a bezmála 8hodinová cesta nám utíká pohodově a svižně. Pozorujeme čilý ruch ve stanicích, kde pouliční prodejci nabízejí občerstvení přímo do vlaku. Později máme příležitost sledovat neobvyklý jev: v jedné ze stanic nastává na nástupišti organizovaný shon a ještě před zastavením vlaku se smečka místních toulavých psů řadí do pozoru a každý z nich poslušně čeká na svůj příděl zbytků z „kuchyně“, které jim průvodčí za chvíli hází. Jinak není moc na co koukat, krajina kolem trati je divoká, málo udržovaná a zelená, civilizace jako by tady neexistovala a reprezentují ji především sloupy elektrického a telefonního vedení a příležitostně se objevující vesnice o několika domcích.

Chmelnyckyj, pondělí 5. června 2017

Přestupní stanice: Chmelnyckyj (Хмельницький). Jsme ubytovaní v hotelu Centralnyj (Центральный; 405 ГРН) hned v centru:), které je tak obyčejné až je krásné a řekl bych dokonce osvěžující. Oproti Kyjevu a Oděse je tu vše hned po ruce a člověk se za svým cílem nemusí trmácet přes půl města. Jedná se navíc o typicky postsovětské město, takže je to pro mě taky jako ten návrat do dob dětství.

Dnešní cíl: Kamenec Podolský (Кам'янець-Подільський). Leží 2 hodiny cesty od Chmelnyckého, o půl šesté večer jsme tam. V maršrutce (75,19 UAH na osobu) je wifi.

Kamenec Podolský, úterý 6. června 2017

Kamenec Podolský, starobylé město s mohutným hradem ležícím vysoko nad kaňonem řeky Smotryč (Смотрич), mi nejen svým uspořádáním a pro turisty příznivou atmosférou hrozně připomíná Český Krumlov. Také hlavní náměstí s radniční věží by klidně mohly patřit některému okresnímu městu u nás – z nějakého důvodu (viz foto) by to mohl být třeba Žatec.:) Dojmy z domácího prostředí završuje převaha kostelů nad pravoslavnými chrámy, a ty jsou navíc odsunuté mimo centrum.

Kamenec má vlastně centra dvě. Za východním mostem leží nové město, které se svými funkcionalistickými stavbami, památníky „gerojam“ a „tankistam“ a připomínkou let v Česku raději opomíjených jako by z oka vypadlo již navštívenému Chmelnyckému.

Cesta do kraje pod Hoverlou, středa 7. června 2017

Propojit 2 body na Ukrajině není vždy jednoduché. Do naší další destinace vzdálené 250 kilometrů, což je v rámci největší evropské země něco jako u nás štreka z Prahy do Plzně, se tak musíme přesouvat na etapy a cesta trvá celé odpoledne; o to je to však rozmanitější, poučnější a zábavnější. Z Kamence do Černovic (Чернівці), 12:15-14:30, jedeme autobusem a dál pokračujeme nadvakrát vlakem. Máme tu hodinu na přestup a mezi autobusovým a vlakovým nádražím nás čeká projížďka přeplněnou maršrutkou – stojím přibližně uprostřed a cestující v zadní části vozidla si přese mě s řidičem posílají „líbesbrífy“, tam jdou peníze, zpátky jízdenky. Možná by bylo jednodušší, kdybych od řidiče rovnou nakoupil 10 jízdenek a pak je přeprodával dál dozadu.:)

Další úsek z Černovic do Kolomyji (Коломия), 15:37-17:03, překonáváme vlastně stejným vlakem, kterým jsme před pár dny cestovali z Oděsy do Chmelnyckého, jen v opačném směru. I přesto, že v Černovicích má vlak z Oděsy logicky konečnou, jedeme i tentokrát směrem na západ, jelikož na své více než 1000 kilometrů dlouhé trase obsluhuje snad všechna větší města mezi zmíněnými stanicemi a nejprve jede do Lvova, až pak se obrací na východ, jako by se z nějakého důvodu snažil velkým obloukem vyhnout Moldávii:

V Kolomyji máme více než 3 hodiny na přestup, ale blíží se déšť, a tak po kraťoučké procházce centrem mizíme v podzemí v prosté, lidové hospodě Halba (Гальба), kde se podávají hlavní jídla za skutečně směšné ceny v přepočtu nějakých 25-40 korun. A, jako nikde na Ukrajině, se uvnitř nekouří – tohle pro mě bylo v zemi Nikoly Šuhaje opravdu překvapivé zjištění.

Osobní vlak, motorák, z Kolomyje do Vorochty (Ворохта), 20:45-23:12, není vůbec osvětlený, takže po setmění – které tu mimochodem nastává až někdy kolem desáté – je to jak jízda v tunelu, kde vás kdokoli cizí může osahávat. Jenže vlak jede nejenom neosvětlený, ale zároveň prázdný, takže nevázaná zábava se nekoná...

Hoverla, pátek 9. června 2017

Cesta vede chladným lesem, přes veliké kořeny a je po včerejších deštích rozblácená. Lesní porost výrazně tlumí denní světlo a působí to tu jako v hlubokém a temném lese z nějaké pohádky nebo fantasy příběhu, avšak zakrátko začíná řídnout a cestu tak pozvolna lemují jen shluky menších stromků, které později přecházejí v kleč. Na vrchol nejvyšší ukrajinské hory míří i teď mimo vrcholnou sezónu plno lidí a značení navíc odpovídá našim standardům, tak není složité trefit správný směr. S plnou polní sice nejsme obzvlášť rychlí, ale díky včerejšímu odpočinkovému dni na hotelu a tomu, že jsme se nechali odvézt taxíkem (300 ГРН) až k ubytovně Zaroslak (спортбаза Заросляк, 1240 m) a ušetřili si tak nezáživnou 20kilometrovou túru z Vorochty, teď máme na přechod přes vrchol a dál do Jasini (Ясіня), nejvýchodnějšího městečka v meziválečném Československu, spoustu času a energie.

Řidič taxíku nám během zdlouhavé jízdy v náročném terénu – od 7. kilometru se asfaltka mění v drncavou, hlinitokamenitou polní cestu – vypráví mimo jiné o tom, jak jsou místní lidé zruční a všechno si udělají, opraví či postaví sami; tohle u nás už také patří spíš do minulosti. Zmiňuje se také o nedávných protestech na Majdanu a o tom, že hlavní proud tvořili především lidé ze západu Ukrajiny, ti ze středních a jižních částí země už byli méně odhodlaní a z východu se nikdo ani neobtěžoval; z jiných stran jsem přímé hodnocení těchto událostí sice neslyšel, ale podle dosavadních dojmů a příležitostných poznámek ostatních lidí se tomu dá věřit.

Terén po opuštění lesa je nenáročný a snadno schůdný, počasí nám dnes přeje, je převážně polojasno a jen vítr občas nepříjemně zafouká. Zbytek výstupu tedy probíhá bez mimořádných událostí a vrchol Hoverly (Говерла, 2061 m) je po 2 pohodových hodinách výšlapu dobyt. Ani tady nesmí samozřejmě chybět národní barvy a obligátní kříž.

Stojíme na zádech brontosaura (kdo nevěří, ať tam běží nebo mrkne do následující galerie) a po krátkém odpočinku pokračujeme dolů po jeho mohutném hřbetu. Tato strana hory není ze zřejmých důvodů tolik frekventovaná, a tak potkáváme jen minimum lidí. Podle značení by cesta do údolí měla trvat celkem 6 hodin, ale v tomhle soudruzi z klubu ukrajinských turistů:) dost přestřelili, nebo jen prostě obrátili směrové šipky a zapomněli při tom upravit čas pro výstup, protože nám to mírným tempem do Lazeščiny (Лазещина) zabralo polovinu avizovaného času. A to si Katka ještě zvládla udělat portrét se stádem ovcí, s koněm, s lahváčem, s krávou a s gazem (Газ).

Užhorod, sobota 10. června 2017

Nejrychlejším spojem je to z Jasini do necelých 250 kilometrů vzdáleného Užhorodu (Ужгород) ještě 5 a půl hodiny (bus: 185,30 ГРН na osobu). V první polovině trasy kopírujeme řeku Tisu, která zde tvoří hranici s Rumunskem, ale mezi lidmi v autobuse je slyšet spíš maďarštinu, jelikož na obou stranách hranice žije početná maďarská menšina. Přestože města a vesnice působí na první pohled moderním dojmem a mnohé domy jsou rekonstruované či opravené, udržuje si zdejší kraj venkovský až divoký ráz – prostředí obcí není upravené ani nijak výrazně čisté, tráva si roste jak chce, pouliční prodej se tu provozuje ve velkém, po silnicích jezdí povozy tažené koňmi, děvečky vodí krávy na pastvu, lidé obdělávají políčka vlastníma rukama nebo klasickými nástroji a jen za pomoci koní, všude kolem hory, lesy a plno zeleně. Cesta nakonec trvá o 3/4 hodiny déle, ale díky živoucímu divadlu za oknem, častým zastávkám a stále se střídajícím cestujícím utíká svižně a já jsem si naše zpoždění málem ani neuvědomil.

Užhorod leží – překvapení! – na řece Už (Уж), která se však česko-slovensky nevímsakraproč správně jmenuje Uh a toto slovo prý znamená had. Je to příjemné a poklidné město – na mě působilo jako nějaké české lázně – s prostým, ale starobylým hradem, kde je dnes především spousta muzejních a výstavních expozic a o sobotách se tu evidentně konají samé svatby, překrásným pravoslavným chrámem, židovskou synagogou přeměněnou na filharmonii, údajně nejdelší lipovou alejí v Evropě a českou čtvrtí. Tam jsme sice nedošli, ale i na základě toho, co jsme tu viděli, mohu tuto výspu Evropy na rozmezí čtyř států k návštěvě bez okolků doporučit.

Košice, neděle 11. června 2017

Na hranice se Slovenskem to je z centra sice jen 5 kilometrů, ale na jejich překročení při jízdě autobusem jsou potřeba zhruba 2 hodiny strávené čekáním bůhví na co. Možná by bylo bývalo jednodušší přejít přes hranice pěšky a pak teprve sednout na autobus. Míříme do Košic, kde svou úspěšnou výpravu po Ukrajině zapijeme, zakončíme a pak se pendolinem (685 CZK na osobu) vydáme přímou trasou do Prahy.

Košice jsou jako dokonale vyleštěná perla a na první pohled zcela jistě obstojí při srovnání třeba s Kutnou Horou nebo menšími francouzskými městy. Za Ukrajinou však výrazně pokulhávají v lidech – obsluha v restauraci se snaží, ale hned je na nich vidět ten rozdíl, ten i u nás celkem běžný, přehlíživý až pohrdavý přístup, nebaví je to, nechce se jim, nesnaží se, hosté tu vlastně jenom obtěžují. Něco podobného se nám na Ukrajině za celých 14 dní málem nestalo a tady stačí zajít do první hospody, takže je to hned jako pěst na oko. A zmínil jsem se už o tom, že chlapi na Ukrajině pouštějí v MHD sednout každou ženu či slečnu? Vlastně mi ukrajinské ženy přišly nějak víc přitažlivé než ty české, tak jestli ono to nebude taky tím přetrvávajícím, tradičním rozdělením rolí na „silný muž–slabá žena“. Ale to nechť si každý rozhodne sám...