Z Prahy do Říma na kole a zpět 2015

Z PRAHY DO ŘÍMA NA KOLE A ZPĚT

2015

aneb
Jak jsem se stal nezaměstnaným 

Mezeru mezi dvěma návštěvami na pracáku lze vyplnit různě. Obzvlášť, když se ta mezera naskytne docela příhodně během vrcholného léta. Slunce pálí, ovoce zraje, žně jsou na spadnutí, kolo čeká a práce počká. Na tu je, podle neoficiálního hesla našeho národního dopravce, času dost. Jinak řečeno: vyrážím na měsíc a půl na kole po Evropě, start je v Praze, cíl taky v Praze.:) Né, přece žížalu... jasně, v Římě! Celý to bude na pohodu, žádnej stres nebo kvalt, denní kilometry do stovky, spaní téměř výhradně venku na divoko, tedy pod širákem, na zastávkách, fotbalovejch hřištích apod., stravování v obchodech i restauracích a, až dojdou valuty, snad dokonce vybíráním popelnic.:)

Jedu přes Pelhřimov (tam jsem se jako že narodil), Vídeň, Julské Alpy (s výstupem na Triglav, nejvyšší horu Slovinska), Benátky, San Marino, dále středem Itálie přes pohoří Apenin až do Říma a jinudy zpět. Řím je sice cílem důležitým, ale i tak pouze zástupným. Při tomhle způsobu cestování totiž nikdy nejde o cíl; spíš o cestu samotnou. Jinak to snad ani být nemůže. Člověk musí pořád dál – tam, kde čeká něco nového. Ryzí zážitky. Setkání s lidmi. Místa známá i neznámá. Překonání vlastních hranic. Opuštění bubliny pohodlí. Poznání. Volnost.

- – místo činu č. 1 – -
fcsb vlašim

Katka má čas do začátku srpna, takže se ke mně připojuje na cestě do Vídně, odkud se potom vrací vlakem. Tempo následujících dní bude poklidné a náš směr co možná nejpřímější, ačkoli zároveň chceme co nejdéle zůstat na území Česka. Kromě toho se hodláme vyhnout hlavním silničním tahům, protože od časů před nějakými 10-15 lety, kdy jsem podnikal podobné dálkové cesty na kole, se toho v automobilovém provozu hodně změnilo a při jízdě po mnohde zanedbatelné krajnici se dnes cítím docela nesvůj. Ve všem ostatním se budeme spoléhat pouze na náhodu.

Začínáme na samém jihu města a opouštíme Prahu přes Kunratický les, pokračujeme pozvolna k Průhonicům a přes Modletice snad do nejtáhlejšího kopce za Prahou – do kopce nad Petříkovem. Z těchto míst je podle mého jeden z nejhezčích výhledů na Prahu a především při slunečném počasí se výšlap až sem rozhodně vyplatí; a to i pro ty nejzarytější cyklopecivály. Malebným údolím Kamenického potoka se prakticky samospádem dostáváme k toku Sázavy, kterou překonáváme u Zbořeného Kostelce a její břehy opouštíme krátce nato v Týnci nad Sázavou. Pak už je to jen kousek k věžím konopišťského zámku, kde absolvujeme naši první zastávku, v jejímž rámci si prohlédneme zdejší zahrady a eskadru dravců, sov a krkavců.

Přestože se den postupně chýlí ke konci, můžeme ještě nějakých dvacet pětadvacet kilometrů pokračovat a dnes přespíme na tribuně fotbalového stadionu ve Vlašimi.

- – tři perly vysočiny – -

Po dvou dnech v Pelhřimově, kde jsme měli příležitost setkat se nejméně s polovinou mých nejbližších příbuzných a nemohli si nechat ujít ani obligátní prohlídku proslulého krematoria, pokračuje naše pouť – cyklopouť – Vysočinou. Pro úplnost připomínám, že anglicky se Vysočina řekne Highland a ten, kdo se tu, podobně jako já, narodil, může tím pádem sám sebe nazývat celkem poeticky – highlander.:) Krajina nám do cesty staví spoustu malejch kopců, který se pořád pletou pod nohy, resp. kola, proto dnes hodně odpočíváme a zastavujeme mimo jiné u zámku v Třešti, navštěvujeme historické centrum Telče a také na skok Dačice. Tou dobou už se nacházíme v jihočeském kraji, který se v této oblasti odvážně zakusuje do hranic s Vysočinou, a po necelých 75 kilometrech zakončujeme dnešní výlet ve vsi Staré Hobzí. Ta se pyšní mimo jiné tím, že do nejbližších měst je to odtud všemi směry osudových 8 kilometrů – důkaz předkládám na jedné z přiložených fotek. Noc přečkáme na schodech před vchodem do místní základní školy.

- – jižní morava – -
pole, bunkry, rovina & mnohem víc

Řeka Dyje, naše tichá průvodkyně úrodným krajem jižní Moravy, protéká pod vranovským zámkem, pak na chvíli dokonce na dohled elektrárně Dukovany, v národním parku Podyjí vytváří mohutné meandry a za ním se setkává s poklidným Znojmem, městem vína a světoznámých okurek, u Krhovic se rozvětvuje a žene vodu na stále funkční mlýn ve Slupi a k Jaroslavicům a loučí se s námi jen několik málo kilometrů od Mikulova.

Tady se zdržíme. Město je možná malé, ale najdete tu všechno: překrásný zámek, několik kostelů, jeskyně, koupačku v lomu, filmové kulisy, výtečné jídlo, výhledy do širého kraje. A taky pochopitelně víno. Hodně vína. A koho víno omrzí, může si skočit třeba na jednoho mamuta.:)

- – svět bez hranic – -
(ještěže tak)

Přesně týden. A den. Opouštíme české území a mně při pohledu nazpět připadá, jako by ta dosavadní cesta především díky všem nečekaným setkáním a zážitkům trvala mnohem déle. V opačném směru svou náruč otevírá široká, zdánlivě nekonečná rovina rozprostírající se až ke branám Vídně a ještě dál. Dříve tu stávala železná opona, ale v dnešní době můžeme hranice naší republiky překročit bez postihu, a většinou i bez kontrol, skoro kdekoliv. Není to paráda?

Vídeň, 1.-4. srpna 2015

- – místo činu č. 7 – -
mezi železničními vagóny

Za naše sedmé nocoviště jsem zvolil zápraží jakéhosi nezávislého komunitního centra umístěného mezi dvěma vyřazenými železničními vagóny pro „hodné“ grafiťáky. Nicméně, v noci si sem přišli zařádit grafiťáci „zlí“ a rozhodli se zvěčnit na okolostojících vagónech svůj „portrét“ v nadživotní velikosti.:) Přestože po celou dobu své přítomnosti zůstávali skryti na druhé straně jednoho z vagónů a o nás se tak vůbec nedozvěděli, Katce podobné vyrušování ze spánku nedělá dobře na nervy. Následující dvě noci jsme to tedy raději zalomili na klidnějším místě – na střídačce baseballového hřiště v hloubi rozlehlého parku v Prátru, jehož součástí je i světoznámý zábavní park téhož jména.

- – wien unter wolken – -

Vídeň má grandiózní paláce, sochy císařů i sovětských vojáků, rozsáhlé parky, luxusní cyklostezky a dokonce bazén na lodi (!). Ale stejně jí, alespoň pro mě, do Prahy nebo Budapešti něco chybí...

- – schönbrunn – -
v zámku a podzámčí

...ačkoli po dnešní vyjížďce k majestátnímu schönbrunnskému zámku a prohlídce jeho překrásného parku si dovolím své výše uvedené tvrzení pomalu přehodnotit.

Na jih od Vídně, 4.-9. srpna 2015

Katka se z Vídně vrací zpátky domů, tak zcela přirozeně nasazuju na své další cestě vyšší tempo a snadno se dostávám na(d) původně zamýšlenou stovku denně, a to až do svého opětovného návratu do Česka, jak ukazuje následující graf:

Pokračuju k hranicím se Slovinskem přes tři spolkové země, Horní Rakousko, Štýrsko a Korutany. Přestože jih Rakouska zabírají Alpy a kraj je tu převážně hornatý, cyklotrasy, které jsou tady opravdu luxusní a jednoduše kopírují většinu hlavních silnic, vedou údolími říčních toků a kopců jsem tedy povětšinou ušetřen.

Jediným výrazným kopcem je Semmering, ležící u stejnojmenné obce, známé jako středisko zimních sportů a svou historicky první horskou železnicí na světě. Za ním následuju několik v Česku naprosto neznámých řek, jako např. Mur (čes. Mura), na niž bych zcela jistě opět brzy zapomněl, nebýt toho, že jedno z měst ležících na jejích březích, Bruck an der Mur, nezaložil nikdo jiný než slovutný železný a zlatý král český, Přemysl Otakar II. Při pohledu na rozlehlé náměstí mě okamžitě napadá souvislost s téměř na chlup stejně starými Českými Budějovicemi.

Když jsem Rakousko počátkem 90. let spatřil poprvé, jeho naprosto poklidné vzezření se mi silně zapsalo do paměti a země se pro mě stala prototypem pokoje, pořádku, prosperity a míru. Tady na jihu tyto hodnoty stráží četné hrady a tvrze a všechno je zatím takové jako při mé první návštěvě. Až najednou nedaleko Klagenfurtu nastala...

- – místo činu č. 13 – -
noční invaze do rakouska

To si tak spokojeně spím na ztemnělém fotbalovém hřišti obklopeném hlubokými lesy – které ode mě naštěstí odděluje kvalitní plot – a jedinou společnost mi dělá pět slabých lamp u cesty vedoucí na jeho opačné straně. Zdá se mi nějaký sen o druhé světové, či snad ještě z předválečného období (jedna z mých posledních myšlenek byla, nevím proč, na film Soumrak bohů), a vtom mě náhle probouzí poplašná siréna jako při leteckém náletu.

Parádně mi to vyšlo akorát do poslední scény z toho snu. Ovšem tu ihned zapomínám. No, člověk si ten kravál takhle v noci rozhodně užije! Pokud na to má teda myšlenky.

Jako první čekuju čas – mobil ukazuje 1:10, takže půlnoční zkouška sirén to asi nebude. Že by Rakušáky někdo napadl? Slovinci? Italové? Blbost! Tak jaderná válka? Skynet? Ale žádná tlaková vlna se nekoná. Chemická havárie? Vzduch mi připadá čistej. To uširvoucí šílenství netrvá dlouho, ale vzápětí je sirénu slyšet znovu ze vzdálenějších končin a pak už někde houkají hasiči.

Uvažuju: mám se vzdát svého dobře zvoleného úkrytu a utíkat zabouchat na dveře k nejbližšímu stavení? Jenže uběhne dalších 10 minut a v domech, co jsou na doslech, se evidentně nic neděje. Na internetu byly odpoledne jen samé hlouposti. A co teď v noci?

Data v mobilu na svých cestách využívám asi stejně často jako stan, ale výjimečná situace vyžaduje výjimečné prostředky. Na seznamu klasickej škvár, ORF na titulce píše něco o Depardieuovi a Kyjevě. Z toho že by se něco vyvinulo? Hm, dál. Nikde nic. Nakonec nalézám popis výstražných signálů v Rakousku a trochu se uklidňuju – nejspíš šlo o „nevinnou“ výzvu pro hasiče – i když jako neználek bych po podobným poplachu očekával zemětřesení nebo aspoň krupobití. No, beru to z té lepší stránky – asi půl hodiny po siréně vyšel nad lesem nádherně načervenalý srpek měsíce, tak jsem ho měl příležitost spatřit.

A co na to Jan Tleskač? No a vy? Taky byste si nadělali do kalhot?:)

- – bunkermuseum – -
aneb když si vojáci nemůžou hrát na válku, tak si hrajou na vojáky

Druhý den ráno moje noční zážitky umocňuje. Neděle, krátce po rozednění, nikde ani noha. Obrázek jak vystřižený z nějakýho postapokalyptickýho filmu – moment, kdy si člověk může dělat, co chce a nikdo mu do toho nebude kecat. Slibované vybírání popelnic je tu...

...a po něm konečně přichází můj finální únik z Rakouska, které mi to nehodlá nijak usnadnit. Nejprve projíždím Villach, kde se marně pokouším doplnit energii dle obrázku fantastickou, ve skutečnosti však mizernou snídaní u McDonalda (filmofilové jistě najdou souvislost se snímkem Volný pád), posléze přichází náročný výšlap do sedla Wurzenpass s převýšením cca 600 metrů a nejvyšším stoupáním celého cyklovýletu s procentní sazbou 18% a po něm je mi vítaným zpestřením i příležitostí k odpočinku návštěva vojenského muzea Bunkermuseum (€10) – o jehož existenci jsem předtím neměl vůbec tušení – na ploše o rozloze 11400 metrů čtverečních. 

Výstup na Triglav, 11. srpna 2015

7:45 Vyrážím z kempu Trenta, je příjemně chladno, pocitově bych řekl tak 15-18°C, jde se svižně. Při chůzi jím banán a 200 gramů sušenek. Nikoli vše najednou.

Cesta začíná údolím s poetickým názvem Zadnjica (slovinština umí i peprnější názvy), jsem asi jedinej, kdo to jde pěšky, všichni ostatní sem podle všeho zajíždějí autem. Počáteční výška 645 m.

8:30 Blbec! Celou noc jsem nepil a v kempu jsem nabral jen vodu do zásoby, aniž bych si dal aspoň lok, takže mám litr a půl na celou cestu. Tohle doma nikdy nezkoušejte!

Povrch stezky tvoří mnou skutečně velmi neoblíbená kamenitá suť, ale jinak má Zadnjica a její pokračování jednu obrovskou výhodu – vůbec sem nesvítí slunce. Navíc je tu liduprázdno, během první hodiny jdu zcela sám, v průběhu té druhé předbíhám 6 lidí.

Snažím se dělat pauzu každou hodinu, ale není to nijak snadné, když to dnes chci zvládnout nahoru i zpět. Naštěstí mě kolem desáté sama zastavuje slovinská turistka Anica. Povídáme česko-slovinsky a skvěle si rozumíme. Vysvětluje mi, že už má za sebou abrahámoviny, ale zároveň mi ukazuje kamzíky vysoko nad námi a ještě je na tu dálku umí na rozdíl ode mě spočítat. A hlavně! Řeší můj zásadní problém a současně mě utvrzuje v názoru o tom, že leccos se kolikrát vyřeší samo, stačí si prostě počkat. Daruje mi totiž celou 1,5litrovku vody ze svých zásob (no, někdy je lepší bejt blbec:)), dělá totiž šerpu manželovi, který už stihl vyběhnout na vrchol a nechce se jí tu vodu nosit, pač jí má dostatek pro oba.

11:15-11:45 Chata Dolič. Snídám chleba, klobásu a rajče a nechávám tu zbytečnosti. Celkem se zatáhlo. Výška 2151 m.

12:45 Od chaty se jde převážně po pevném povrchu, cesta je tady pohodlnější, nijak zvlášť prudká a k tomu se místy zvedá, místy klesá, což je osvěžující. Ale asi jsem se dost vyčerpal na začátku, postupuju teď výrazně pomaleji než dosud.

Před mohutnou skálou s vrcholem je na chvíli příšerná suť, co stále podkluzuje, a pak už stěna s železnými skobami a lany. Zkouším tady přesvědčit skupinku nerozhodných Čechů, že na základě informací, které jsem posbíral od místních, nahoru nepotřebují žádné vybavení, ale bez předchozích zkušeností bych při pohledu na téměř kolmou stěnu taky váhal. Nicméně, následující část je pro mě osobně ta nejlepší – člověk se musí soustředit na každý krok a nemá čas přemýšlet nad tou výškou nebo nad vlastní únavou.

13:45-14:15 Vrchol = Václavák; scházejí se tu asi 3 různé směry. Mraky se přes vrchol přelévají, ale cítím, jak skrz ně pálí slunce, z toho pršet nebude. Moc se tu však nezdržuju, chci mít lezení dolů po těch skobách za sebou – tímto směrem to pro mne bude ta nejhorší část. Výška 2864 m.

16:30-17:00 Zpátky na chatě Dolič. Večeřím klasicky chleba, tuňáka z konzervy a rajče. Postupně se vyjasňuje. Dával jsem si cestou sem načas – při sestupu po skále jsem byl co nejopatrnější, pak „lovil“ kamzíky (nebo snad kozorohy?) a povídal s jinými turisty. Mimochodem, voda v petce na chatě stojí 4,60 eura!

20:45 Kemp Trenta. Závěrečnou část sestupu jsem si vůbec neužil, přišlo mi to příšerně dlouhé – po hodině od chaty jsem nepotkal ani živáčka – a udělaly se mi puchejře, takže jsem se poslední 2 hodiny akorát belhal a nadával. Detaily ať radši nechce nikdo znát!

Mare, 12.-16. srpna 2015

Už už to vypadalo, že to těch 50 kilometrů na slovinsko-italské hranice a pak třeba ještě kousek dál do italského vnitrozemí kvůli rannímu otálení a odpolednímu popíjení piva nakonec nezvládnu, ale podařilo se a já si na závěr dne následujícího po úspěšném výstupu na Triglav mohl vychutnat zdejší jedinečnou atmosféru sladkým životem pulzujícího léta v okolí města Cividale del Friuli. Oproti Rakousku i Slovinsku je to skutečně markantní rozdíl. Člověk jako by doposud trávil čas na gauči před televizí a najednou byl vtažen přímo do filmu odehrávajícího se na obrazovce. Ovšem o tom víc až jindy, teď už musím jít spát...

- – místo činu č. 15 – -
a jak se v itálii spí?

Připadám si tu jako v ráji pro spáče pod širým nebem. Večer se mi tu totiž nabízelo tolik míst k přespání, že jsem si málem nedokázal vybrat. Ustlal jsem si za starým kostelem a v noci mi navíc dělali společnost ježci, kteří dupali a funěli ve vedlejší zahradě, tak jsem se ani nemusel bát tmy.:)

Na snídani mířím do blízkého Udine, které jsem navštívil během svého prvního cyklovýletu před 13 lety, ale nezapamatoval jsem si z něj zhola nic. A to je dobře! Jinak bych totiž nemohl být tak mile překvapen a unesen jeho krásou...

- – u moře – -
lido di jesolo

Aniž bych to byl tušil, dorazil jsem k italskému moři v období jednoho z jejích nejvýznamnějších svátků Ferragosto. K mému překvapení sem se mnou tedy dorazila snad půlka země. Poprvé v životě jsem litoval, že s sebou nemám podobnou hračku jako gopro, kterou bych mohl natočit ojedinělou noční projížďku po místní, několikakilometrové promenádě plné lidí. Jak jsem již naznačoval, italské léto vás zkrátka pohltí, semele – stačí jen trošičku chtít a lítáte v tom až po uši. Výtečné jídlo, pro milovníky kávy samozřejmě něco černého:), italská zmrzlina, úžasné sochy z písku, spousta slunce, přátelská a veselá povaha, nekončící zábava a mumraj a shon v ulicích...

- – benátky – -
město s maskou ženy

Nadále jsem si myslel, že v Itálii si můžu ustlat kdekoliv, avšak automatické rozstřikovače vody na kropení trávy mě dnes ráno v 5 přesvědčily o opaku.:) V poslední době taky věřím, že vše zlé je pro něco dobré a v tomhle případě to tak bylo. Díky rozverným a všudypřítomným kropítkům jsem totiž stihl překrásný východ slunce nad liduprázdnou pláží...

A ještě k něčemu to bylo dobré. Při každé předchozí návštěvě Benátek jsem hrozně toužil zjistit, jak vypadají ostrovy na druhé straně laguny, která město obklopuje. A protože jsem se tady v Lido dnes ráno náhodou dozvěděl, že za nevelký peníz (€23) lze cestovat lodní dopravou nejen po Benátkách a všech přilehlých ostrovech, ale dostat se i pohodlně až do města Chioggia, ležícího na mé trase do Říma, neodolal jsem a vydal se objevovat toto, jak praví klasik, kouzelné město s maskou ženy z moře...

- – ravenna – -
české stopy v itálii

Ravenna mě svým strohým stylem moc nezaujala a asi proto přišla za trest bouřka a slejvák, takže jsem kolo těsně za městem otočil a cestu do Rimini a San Marina pro dnešek odložil. Myslel jsem si, že touhle nezajímavou projížďkou v dešti to pro mě dnes skončí, ale pak přišlo neuvěřitelné překvapení! Bar Praga s českým majitelem-barmanem jménem Michal:) a čepovaným budvarem!

Po příjemné pijatice jsem začal hledat místo k přespání. Město je kvůli svátkům zcela vylidněné – další scéna z toho postapokalyptickýho filmu:) –, neměl jsem tedy pochybnosti, že příhodnou noclehárnu nebude složité najít a brzy jsem si ustlal u krytého novinového stánku.

Tady v Itálii jezdí auta na některých místech celou noc, na to si holt člověk musí zvyknout; pohyb chodců už není moc běžný, obzvlášť po apokalypse. Jenže kolem mého stanoviště se přeci jen někdo potloukal...

Asi ve 3 ráno jsem stále ještě v polospánku slyšel poblíž hlasy a měl pocit, že jedna osoba prošla dokonce těsně kolem mě. Po chvíli jsem procitl úplně a začal pro jistotu uvažovat o změně místa a o něco později jsem zjistil, že jsem se ne zcela z vlastní vůle dal na charitu pro méně zámožné italské (ne)občany – přišel jsem totiž o svoje oblíbené ťapky (taky se jim někdy říká vietnamky, i když v moderní době se do západního světa rozšířily z Japonska), které jsem si před spaním odložil u svého provizorního lůžka. Nic dalšího se naštěstí neztratilo, ale z obav z případného návratu a dalších úmyslů mých nenechavých návštěvníků jsem se bez váhání přesunul jinam...

- – ariminvm – -

Rimini jsem vždycky měl za plážové středisko a netušil jsem, že jeho historie sahá až do dob římského impéria. Omlouvám se všem obdivovatelům Ravenny, ale u mě Rimini z hlediska architektonického vyhrává jednoznačně o několik řádů.

Šumava a Krkonoše dohromady, 16.-19. srpna 2015

- – rsm – -
strasti a radosti cyklistiky

Až do dnešního odpoledne jsem si od přejetí italských hranic užíval pro našince zdánlivě nekonečnou rovinu pádské nížiny. San Marino mi do cesty postavilo první kopec a radost z jízdy po rovině mi vzalo. Naštěstí jsou náročné výšlapy do vrchu vykoupeny radostmi jinými, stačí se třeba jen rozhlídnout po kraji...

- – merda di strada – -
já to fakt nepsal!

Probudíte se v horách střední Itálie nedaleko San Marina, je krásné slunečné ráno po deštivé noci. To bude hezký den! Zhluboka se nadechnete a ucítíte příjemnou vůni jehličí, v korunách stromů zní zpěv ptáků. Dnes bude nádherný den, těšíte se! A pak si vzpomenete: musím na kole ujet podobnou trasu jako z Prahy přes Brno do Olomouce (pro Olomoučáky platí opačný směr; i když ti asi měli vyrazit už včera a ne až v pondělí:)) (ano, dnes je pondělí 17. srpna), v cestě mi stojí celá Šumava a Krkonoše dohromady, bude vedro jako prase a ještě to mám stihnout za 3 dny. Grrrrrrr!

Chtěl jsem tím říct, že mi to v těch kopcích dneska vůbec nejelo a sehnat ty obrázky byla fakt dřina. Ale vy se můžete kochat krásnými výhledy do kraje a prohlídkou města Urbino.

- – skryté klenoty – -
foligno–spoleto–terni

Dnešní cesta mi zpočátku připadala jako bych se vrátil do české kotliny: krajina kopcovitá, avšak zvlněná jen mírně, žádnej nekonečnej krpál; k tomu minimální provoz a slunce příjemné, nikoli spalující; lehký vánek. Za Folignem to zase byl návrat do rakouského Štýrska s městy a hrady strážícími široká zalesněná údolí. Na závěr dne na mě ještě čekal předlouhý výšlap táhlého kopce za Spoletem a pak, když už jsem si začínal zoufat, dokonce parádní asi 10kilometrový sjezd až do Terni, mimo jiné, partnerského města Prahy 8.

San Marino jsem považoval za svou poslední zajímavou destinaci před Římem, ale v Itálii se neustále přesvědčuju o tom, že se tu skrývají další a další klenoty. Na objevování této země by nestačil ani celý lidský život...

- – místo činu č. 21 – -
lugnola

Tato malá víska si zaslouží zvláštní kapitolu, neboť jsem od jejích obyvatel dostal zadarmo najíst a napít a nadto příjemnou společnost, rozveselení, spoustu úsměvů a aj výběr ze dvou míst na spaní, kde jsem se i s kolem mohl na noc pohodlně schovat před deštěm, o jehož příchodu jsem měl nemalé pochybnosti. Ale přišel...

Řím, 19.-22. srpna 2015

Jak známo, všechny cesty vedou do Říma. Proč ta moje? Někde jsem slyšel, že chlapi jsou především sběratelé. Jestli něco takového platí o mně, tak já nesbírám ani holky, ani vdolky, ale hlavní města a (nejen) nejvyšší hory cizích zemí. A přestože jsem Itálii navštívil již několikrát, v jejím hlavním městě jsem prozatím nebyl.

Další inspirací pro tuto návštěvu mi byly také tři filmy z novodobého Říma. Konkrétně: nezapomenutelné Prázdniny v Římě (1953) s Gregorym Peckem a Audrey Hepburnovou v hlavních rolích; dále famózní filmová freska Federica Felliniho nazvaná prostě Roma (1972), film o časech, které se nikdy nevrátí; a nakonec můj velmi oblíbený film Andělé a démoni (2009). I když se jedná v zásadě o science fiction, dozvíte se z něj o Římu leccos zajímavého – a pochopitelně i smyšleného.

Jinak o tomto městě vlastně skoro nic nevím a dopředu jsem si toho ani moc nezjišťoval. Jako každý znám Koloseum a Vatikán a pak také tuším, že tu někde stále mají schovanou:) tu vlčici, která kojila Romula a Rema. To je asi tak vše. Takhle je to ale mnohem lepší, člověk je aspoň překvapený tím, co najde. Já budu Řím objevovat následující dva dny...

Ps. Z Prahy až ke Koloseu můj tachometr naměřil 1940 kilometrů.

Toskánsko, 22.-23. srpna 2015

Rozhodl jsem se svůj návrat urychlit nasednutím na vlak z Říma do Pisy. Za prvé jsem se už nějakou chvíli cítil být v časové tísni, protože zpátky v Česku musím být nejpozděj 9. září večer a samotná Itálie je fakt veliká a jinak bych si nedokázal zbytek cesty užít v dostatečně klidném rozpoložení. Za druhé není v Itálii při cestování na kole na velké vzdálenosti o co stát; provoz je hustý a, i když jsou zdejší řidiči k cyklistům značně ohleduplnější než ti naši, na některých silnicích je to doslova o hubu, takže i proto je pro mě výhodnější si trasu zkrátit. A za třetí jsem si chtěl cestování vlakem v Itálii zkusit (no, spíš připomenout, pač vlakem už jsem tu dřív cestoval).

Na sever od města brzy začínají moje staré známé Apeniny. Tentokrát je však sotva zaznamenám. A záhy přichází...

Pád, 23.-25. srpna 2015

- – modena – -
nebo olina?

Ne a ne. Maranello. Tak trochu chlapská záležitost...

- – san benedetto po – -

Opět jedno z těch pro mě neznámých míst, které na mapě vypadalo jako bezvýznamná tečka, ale, jakmile jsem dorazil, zůstal jsem stát s otevřenou pusou... 

- – místo činu č. 25 – -
autobusová zastávka

Po noční prohlídce města jsem si v Mantově našel parádní bejvák s výhledem na východ slunce nad řekou. Tady se daj přijímat i návštěvy...

- – montekové a kapuleti – -
verona

Juliin dům (Casa di Giulietta) v obležení, ten Romeův (Casa di Cagnolo Nogarola detto Romeo) naprosto zapomenutý a na všechno ze svého piedestalu dohlíží přísný Dante Alighieri. 

Lago di Garda, 25.-27. srpna 2015

Kolo dostalo nový řetěz a náhradní drát do zadního výpletu, jehož výměnu jsem odkládal snad takovejch 500-800 kilometrů a je připraveno na závěrečnou jízdu. Já jsem v předchozích dnech žehral na špatné počasí, avšak to se evidentně umoudřilo akorát ve správný okamžik, abych si mohl užít odpočinek, četbu, opalování a „kvantum útěchy“ na březích famózního Lago di Garda (čes. Gardské jezero).

Brenner, 27.-28. srpna 2015

- – tyrolské elegie – -
brixen

Jestli Brixen (nebo též Bressanone) stál v době před 150 lety za vidění aspoň z poloviny tak jako dnes, pak bych si to vyhnanství v Jižním Tyrolsku snad s K.H.B. aj vyměnil!

- – brenner – -
brouk v hlavě

Za Brixenem a městem Sterzing-Vipiteno (všechna místa v tomto kraji mají dvojjazyčný název) už dál nemůžu oddalovat nevyhnutelné a musím se postavit své příšeře. Tou se pro mě po rozhovoru se dvěma cyklisty ještě kdesi před Římem stal Brennerský průsmyk, nebo prostě Brenner(o)! Vyprávěli mi, jak je překonání průsmyku na kole náročné a že snad bude nejlepší projet tudy vlakem, což učinili i oni. Nasadili mi tím sice pořádnýho brouka do hlavy, ale já tuto výzvu přijal!

Po zdolání jejího hřbetu a přičtení výšky zad ostatních příšer jako Semmering, Würzenpass, Vršič a Abetone, jejichž trofeje jsem už získal, dostoupám na kole až do úctyhodné výšky celkových 6392 metrů, tedy na dosah vrcholu peruánské hory Huandoy...

Rakouský trojboj, 28. srpna-2. září 2015

- – innsbruck – -
a.c.a.b.

Téměř před 10 lety jsem přes Innsbruck projížděl na stopa, bylo to večer a bez zástavky, ale už tehdy ve mně město zanechalo silný dojem. Dnes si ten dojem můžu potvrdit a posílit...

- – místo činu č. 30 – -
boží ráno

Kdysi jsem o něčem podobném četl v Kingovi – o okamžiku, kdy slunce zapadá a na východě v tutéž chvíli vychází měsíc. Já jsem měl dnes ráno příležitost vidět to celé v opačném pořadí...

- – salcburk – -
jen těsně v závěsu

Po návštěvě Innsbrucku jsem si nechtěl nechat ujít ani Salcburk, abych je mohl navzájem porovnat. Na to, jak je toto město proslulé, mi ale připadalo docela malé. Jinak je samozřejmě velmi kouzelné a náramně se mi líbilo vyjet si na kopec s hradem a podobně jako v Praze se kochat výhledem na jeho střechy a věže...

- – linec – -
ale né, přece jebing!

Choval jsem naději, že Linec jako hlavní město další spolkové země figurující na mém soutěžním seznamu se bude moci rovnat s předchozími dvěma, ale nenašel jsem tu to pravé ořechové, takže pro mě skončil jednoznačně na poslední, bronzové příčce.

Čestné, nebodované místo náleží vesničce s nejhumornějším názvem celého výletu – Jebing. Jawohl!

- – doma za humny – -
achtung! staatsgrenze

Z Freistadtu do Kaplice, mého druhého (nebo vlastně prvního?) domova, je to co by kamenem dohodil, vzdušnou čarou ani ne 30 kilometrů. Já jsem si, částečně ze zvědavosti, částečně z nutnosti, musel zajet a urazit vzdálenost dvojnásobnou přes hraniční přechod Cetviny, Malonty a Benešov nad Černou. Měl jsem tak prakticky sám pro sebe celé Novohradské hory. Byl jsem tu jen já a krávy!

Kaplice, 2.-11. září 2015

Z Prahy do mého trvalého bydliště v Kaplici jsem urazil přes 3000 kilometrů. Snad to v opačném směru bude blíž.:)

Vzdálenost se změří snadno, čas je oproti tomu relativní. Mění se prostředí a krajina, jiné je cestování v městské zástavbě a jiné mezi lidskými sídly, terén se zvedá a klesá, taky hustota dopravy a typ komunikace hrají svou roli. Přicházejí noví a noví lidé a mluví na mě různými, cizími jazyky, liší se jejich chování, temperament, zvyklosti. Je tu nové jídlo a pití a s nimi nové chutě, vůně, požitky. Počasí má významný vliv. A takhle bych asi mohl pokračovat do nekonečna. Přesně takový mi připadá čas při cestování na kole na velké vzdálenosti – natahuje se téměř bezmezně; kolikrát mívám večer pocit, že zážitky z rána téhož dne se musely odehrát už včera či dokonce před pár dny.

Pokud ale zůstávám na jednom místě, čas se jeví kratší, jednotlivé momenty a mnohdy i dny splývají. Na druhou stranu se mi v takovém období příjemně odpočívá, ulejvá a relaxuje. A to je přesně to, co si můžu a hodlám dopřávat celý následující týden před mým definitivním návratem do Prahy.

Zde jsou růže, 11.-14. září 2015

Na cestě do Prahy se ke mně opět přidává Katka a tady na jihu pochopitelně nemůžeme vynechat rozsáhlé rožmberské panství ani panství ostatních pánů z Růže. A aby takové putování bylo úplné, musí začít den před naším plánovaným odjezdem z Kaplice návštěvou Rožmberku...

...a na ni navážeme prohlídkou jednoho z mála měst, která dovedou směle konkurovat Praze svou nezaměnitelnou atmosférou, bohatou historií i kulturním vyžitím. Tím je bezpochyby Český Krumlov, kam se vždycky rád vracím. Nicméně, pozor na rozpínavost královské moci od Českých Budějovic, kde by kromě mě (a Cimrmanů) chtěl žít každý...

A jelikož je v dnešní době moderní dělat aspoň trilogii, ani my nezůstaneme pozadu a ve třetím díle jihočeské minisérie se podíváme až do Jindřichova Hradce jako dalšího významného sídla pánů z Růže. Ovšem předtím nesmí chybět Hluboká nad Vltavou, která leží kousek od Budějovic a je také úzce, ač trochu neblaze, spjata s historií Vítkovců...

Na zádech zmije, 14.-17. září 2015

Pokračujeme stylem cik cak a malujeme na mapě klikatou čáru připomínající znak na zádech obrovské zmije, která jako by chtěla naše hlavní město nenápadně obkroužit v jihozápadním směru a následovně zaútočit od Horoměřic. Mezitím jí však v cestě stojí pohádkový zámek Červená Lhota, zříceniny hradů Borotín či Kamýk nad Vltavou, město Krásná Hora nad Vltavou, nespočet rybníků a svahy Benešovské pahorkatiny i Brd. To znamená, že teď to zase bude chvíli do kopce. A do Prčic!

- – místo činu č. 39 – -
„a takhle my tady žijem!“

Pokud se chcete dozvědět, jak žijí lidé na vsi a co si myslí o potulných cestovatelích, není nic jednoduššího, než si ustlat na zastávce a zaposlouchat se do jejich hovorů a reakcí při ranním čekání na autobus...

- – berounský medvěd – -

Beroun možná leží tak trochu ve stínu Prahy, ale město a spolu s ním celé Berounsko mají co nabídnout. Letos tu navíc slaví 750. výročí od první písemné zmínky o městě, tož o důvod víc, proč vyrazit za berounským medvědem... 

Praha, 17. září 2015

Světla byla to první, co jsem ze své milované Prahy viděl. Světla domů a dalších staveb a nad nimi kroužících letadel. Můj původní záměr sice byl pokračovat z Unhoště přes Kladno do Kralup a až poté se vrátit do Prahy, avšak podlehl jsem vlivu okolností a náhlému ochlazení z 30stupňových veder někam k 15-20°C, k tomu se silným větrem a hrozícím deštěm. Domů už bylo přeci jen tak blízko. I když...

Vždycky mě zas a znovu fascinuje pocit, kdy už jsem v Praze, ale potom přijde překvapení z toho, jak dlouho ještě trvá dostat se z jejího okraje na metro nebo do centra. Sobín–Řepy–Bílá Hora–Vypich–Ladronka–Strahov–Malovanka–Pohořelec–Hrad–Chotkovy sady... Taková jízda z periferie, navíc večerním či nočním městem s kostely a památkami rýsujícími se na tmavém pozadí v záři umělého osvětlení, městem oslňujícím, klidným, poloprázdným, kdy v ulicích potkáte jiné lidi než ve dne, je skutečně kouzelná a pro mě stále nová. A právě proto se sem asi nikdy nepřestanu vracet a nepřestanu Prahu považovat za svůj pravý domov.

Již brzy tady začnu psát nový příběh, který sem však nepatří – jak jsem se stal zaměstnaným.

Post scriptum

Ps. Celková absolvovaná vzdálenost činí 3785 kilometrů.

Ps2. Za ten jeden měsíc za hranicemi jsem utratil v přepočtu nějakých 32 tisíc korun (útrata v Česku je oproti tomu zanedbatelná), přičemž asi 24 tisíc (neboli 75%) padlo na jídlo a pití, na kterém jsem se tentokrát rozhodl nešetřit a náležitě si tak vynahradil ústupky na všem ostatním. 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.