--- místo činu č. 1 ---
fcsb vlašim

Katka má čas do začátku srpna, takže se ke mně připojuje na cestě do Vídně, odkud se potom vrací vlakem. Tempo následujících dní bude poklidné a náš směr co možná nejpřímější, ačkoli zároveň chceme co nejdéle zůstat na území Česka. Kromě toho se hodláme vyhnout hlavním silničním tahům, protože od časů před nějakými 10-15 lety, kdy jsem podnikal podobné dálkové cesty na kole, se toho v automobilovém provozu hodně změnilo a při jízdě po mnohde zanedbatelné krajnici se dnes cítím docela nesvůj. Ve všem ostatním se budeme spoléhat pouze na náhodu.

Začínáme na samém jihu města a opouštíme Prahu přes Kunratický les, pokračujeme pozvolna k Průhonicům a přes Modletice snad do nejtáhlejšího kopce za Prahou – do kopce nad Petříkovem. Z těchto míst je podle mého jeden z nejhezčích výhledů na Prahu a především při slunečném počasí se výšlap až sem rozhodně vyplatí; a to i pro ty nejzarytější cyklopecivály. Malebným údolím Kamenického potoka se prakticky samospádem dostáváme k toku Sázavy, kterou překonáváme u Zbořeného Kostelce a její břehy opouštíme krátce nato v Týnci nad Sázavou. Pak už je to jen kousek k věžím konopišťského zámku, kde absolvujeme naši první zastávku, v jejímž rámci si prohlédneme zdejší zahrady a eskadru dravců, sov a krkavců.

Přestože se den postupně chýlí ke konci, můžeme ještě nějakých dvacet pětadvacet kilometrů pokračovat a dnes přespíme na tribuně fotbalového stadionu ve Vlašimi.

--- tři perly vysočiny ---

Po dvou dnech v Pelhřimově, kde jsme měli příležitost setkat se nejméně s polovinou mých nejbližších příbuzných a nemohli si nechat ujít ani obligátní prohlídku proslulého krematoria, pokračuje naše pouť – cyklopouť – Vysočinou. Pro úplnost připomínám, že anglicky se Vysočina řekne Highland a ten, kdo se tu, podobně jako já, narodil, může tím pádem sám sebe nazývat celkem poeticky – highlander.:) Krajina nám do cesty staví spoustu malejch kopců, který se pořád pletou pod nohy, resp. kola, proto dnes hodně odpočíváme a zastavujeme mimo jiné u zámku v Třešti, navštěvujeme historické centrum Telče a také na skok Dačice. Tou dobou už se nacházíme v jihočeském kraji, který se v této oblasti odvážně zakusuje do hranic s Vysočinou, a po necelých 75 kilometrech zakončujeme dnešní výlet ve vsi Staré Hobzí. Ta se pyšní mimo jiné tím, že do nejbližších měst je to odtud všemi směry osudových 8 kilometrů – důkaz předkládám na jedné z přiložených fotek. Noc přečkáme na schodech před vchodem do místní základní školy.

--- jižní morava ---
pole, bunkry, rovina & mnohem víc

Řeka Dyje, naše tichá průvodkyně úrodným krajem jižní Moravy, protéká pod vranovským zámkem, pak na chvíli dokonce na dohled elektrárně Dukovany, v národním parku Podyjí vytváří mohutné meandry a za ním se setkává s poklidným Znojmem, městem vína a světoznámých okurek, u Krhovic se rozvětvuje a žene vodu na stále funkční mlýn ve Slupi a k Jaroslavicům a loučí se s námi jen několik málo kilometrů od Mikulova.

Tady se zdržíme. Město je možná malé, ale najdete tu všechno: překrásný zámek, několik kostelů, jeskyně, koupačku v lomu, filmové kulisy, výtečné jídlo, výhledy do širého kraje. A taky pochopitelně víno. Hodně vína. A koho víno omrzí, může si skočit třeba na jednoho mamuta.:)

--- wien unter wolken ---

Vídeň má grandiózní paláce, sochy císařů i sovětských vojáků, rozsáhlé parky, luxusní cyklostezky a dokonce bazén na lodi (!). Ale stejně jí, alespoň pro mě, do Prahy nebo Budapešti něco chybí...

--- schönbrunn ---
v zámku a podzámčí

...ačkoli po dnešní vyjížďce k majestátnímu schönbrunnskému zámku a prohlídce jeho překrásného parku si dovolím své výše uvedené tvrzení pomalu přehodnotit.

--- místo činu č. 13 ---
noční invaze do rakouska

To si tak spokojeně spím na ztemnělém fotbalovém hřišti obklopeném hlubokými lesy – které ode mě naštěstí odděluje kvalitní plot – a jedinou společnost mi dělá pět slabých lamp u cesty vedoucí na jeho opačné straně. Zdá se mi nějaký sen o druhé světové, či snad ještě z předválečného období (jedna z mých posledních myšlenek byla, nevím proč, na film Soumrak bohů), a vtom mě náhle probouzí poplašná siréna jako při leteckém náletu.

Parádně mi to vyšlo akorát do poslední scény z toho snu. Ovšem tu ihned zapomínám. No, člověk si ten kravál takhle v noci rozhodně užije! Pokud na to má teda myšlenky.

Jako první čekuju čas – mobil ukazuje 1:10, takže půlnoční zkouška sirén to asi nebude. Že by Rakušáky někdo napadl? Slovinci? Italové? Blbost! Tak jaderná válka? Skynet? Ale žádná tlaková vlna se nekoná. Chemická havárie? Vzduch mi připadá čistej. To uširvoucí šílenství netrvá dlouho, ale vzápětí je sirénu slyšet znovu ze vzdálenějších končin a pak už někde houkají hasiči.

Uvažuju: mám se vzdát svého dobře zvoleného úkrytu a utíkat zabouchat na dveře k nejbližšímu stavení? Jenže uběhne dalších 10 minut a v domech, co jsou na doslech, se evidentně nic neděje. Na internetu byly odpoledne jen samé hlouposti. A co teď v noci?

Data v mobilu na svých cestách využívám asi stejně často jako stan, ale výjimečná situace vyžaduje výjimečné prostředky. Na seznamu klasickej škvár, ORF na titulce píše něco o Depardieuovi a Kyjevě. Z toho že by se něco vyvinulo? Hm, dál. Nikde nic. Nakonec nalézám popis výstražných signálů v Rakousku a trochu se uklidňuju – nejspíš šlo o „nevinnou“ výzvu pro hasiče – i když jako neználek bych po podobným poplachu očekával zemětřesení nebo aspoň krupobití. No, beru to z té lepší stránky – asi půl hodiny po siréně vyšel nad lesem nádherně načervenalý srpek měsíce, tak jsem ho měl příležitost spatřit.

A co na to Jan Tleskač? No a vy? Taky byste si nadělali do kalhot?:)

--- bunkermuseum ---
aneb když si vojáci nemůžou hrát na válku, tak si hrajou na vojáky

Druhý den ráno moje noční zážitky umocňuje. Neděle, krátce po rozednění, nikde ani noha. Obrázek jak vystřižený z nějakýho postapokalyptickýho filmu – moment, kdy si člověk může dělat, co chce a nikdo mu do toho nebude kecat. Slibované vybírání popelnic je tu...

...a po něm konečně přichází můj finální únik z Rakouska, které mi to nehodlá nijak usnadnit. Nejprve projíždím Villach, kde se marně pokouším doplnit energii dle obrázku fantastickou, ve skutečnosti však mizernou snídaní u McDonalda (filmofilové jistě najdou souvislost se snímkem Volný pád), posléze přichází náročný výšlap do sedla Wurzenpass s převýšením cca 600 metrů a nejvyšším stoupáním celého cyklovýletu s procentní sazbou 18% a po něm je mi vítaným zpestřením i příležitostí k odpočinku návštěva vojenského muzea Bunkermuseum (€10) – o jehož existenci jsem předtím neměl vůbec tušení – na ploše o rozloze 11400 metrů čtverečních. 

--- u moře ---
lido di jesolo

Aniž bych to byl tušil, dorazil jsem k italskému moři v období jednoho z jejích nejvýznamnějších svátků Ferragosto. K mému překvapení sem se mnou tedy dorazila snad půlka země. Poprvé v životě jsem litoval, že s sebou nemám podobnou hračku jako gopro, kterou bych mohl natočit ojedinělou noční projížďku po místní, několikakilometrové promenádě plné lidí. Jak jsem již naznačoval, italské léto vás zkrátka pohltí, semele – stačí jen trošičku chtít a lítáte v tom až po uši. Výtečné jídlo, pro milovníky kávy samozřejmě něco černého:), italská zmrzlina, úžasné sochy z písku, spousta slunce, přátelská a veselá povaha, nekončící zábava a mumraj a shon v ulicích...

--- benátky ---
město s maskou ženy

Nadále jsem si myslel, že v Itálii si můžu ustlat kdekoliv, avšak automatické rozstřikovače vody na kropení trávy mě dnes ráno v 5 přesvědčily o opaku.:) V poslední době taky věřím, že vše zlé je pro něco dobré a v tomhle případě to tak bylo. Díky rozverným a všudypřítomným kropítkům jsem totiž stihl překrásný východ slunce nad liduprázdnou pláží...

A ještě k něčemu to bylo dobré. Při každé předchozí návštěvě Benátek jsem hrozně toužil zjistit, jak vypadají ostrovy na druhé straně laguny, která město obklopuje. A protože jsem se tady v Lido dnes ráno náhodou dozvěděl, že za nevelký peníz (€23) lze cestovat lodní dopravou nejen po Benátkách a všech přilehlých ostrovech, ale dostat se i pohodlně až do města Chioggia, ležícího na mé trase do Říma, neodolal jsem a vydal se objevovat toto, jak praví klasik, kouzelné město s maskou ženy z moře...

--- ravenna ---
české stopy v itálii

Ravenna mě svým strohým stylem moc nezaujala a asi proto přišla za trest bouřka a slejvák, takže jsem kolo těsně za městem otočil a cestu do Rimini a San Marina pro dnešek odložil. Myslel jsem si, že touhle nezajímavou projížďkou v dešti to pro mě dnes skončí, ale pak přišlo neuvěřitelné překvapení! Bar Praga s českým majitelem-barmanem jménem Michal:) a čepovaným budvarem!

Po příjemné pijatice jsem začal hledat místo k přespání. Město je kvůli svátkům zcela vylidněné – další scéna z toho postapokalyptickýho filmu:) –, neměl jsem tedy pochybnosti, že příhodnou noclehárnu nebude složité najít a brzy jsem si ustlal u krytého novinového stánku.

Tady v Itálii jezdí auta na některých místech celou noc, na to si holt člověk musí zvyknout; pohyb chodců už není moc běžný, obzvlášť po apokalypse. Jenže kolem mého stanoviště se přeci jen někdo potloukal...

Asi ve 3 ráno jsem stále ještě v polospánku slyšel poblíž hlasy a měl pocit, že jedna osoba prošla dokonce těsně kolem mě. Po chvíli jsem procitl úplně a začal pro jistotu uvažovat o změně místa a o něco později jsem zjistil, že jsem se ne zcela z vlastní vůle dal na charitu pro méně zámožné italské (ne)občany – přišel jsem totiž o svoje oblíbené ťapky (taky se jim někdy říká vietnamky, i když v moderní době se do západního světa rozšířily z Japonska), které jsem si před spaním odložil u svého provizorního lůžka. Nic dalšího se naštěstí neztratilo, ale z obav z případného návratu a dalších úmyslů mých nenechavých návštěvníků jsem se bez váhání přesunul jinam...

--- ariminvm ---

Rimini jsem vždycky měl za plážové středisko a netušil jsem, že jeho historie sahá až do dob římského impéria. Omlouvám se všem obdivovatelům Ravenny, ale u mě Rimini z hlediska architektonického vyhrává jednoznačně o několik řádů.

--- merda di strada ---
já to fakt nepsal!

Probudíte se v horách střední Itálie nedaleko San Marina, je krásné slunečné ráno po deštivé noci. To bude hezký den! Zhluboka se nadechnete a ucítíte příjemnou vůni jehličí, v korunách stromů zní zpěv ptáků. Dnes bude nádherný den, těšíte se! A pak si vzpomenete: musím na kole ujet podobnou trasu jako z Prahy přes Brno do Olomouce (pro Olomoučáky platí opačný směr; i když ti asi měli vyrazit už včera a ne až v pondělí:)) (ano, dnes je pondělí 17. srpna), v cestě mi stojí celá Šumava a Krkonoše dohromady, bude vedro jako prase a ještě to mám stihnout za 3 dny. Grrrrrrr!

Chtěl jsem tím říct, že mi to v těch kopcích dneska vůbec nejelo a sehnat ty obrázky byla fakt dřina. Ale vy se můžete kochat krásnými výhledy do kraje a prohlídkou města Urbino.

--- skryté klenoty ---
foligno–spoleto–terni

Dnešní cesta mi zpočátku připadala jako bych se vrátil do české kotliny: krajina kopcovitá, avšak zvlněná jen mírně, žádnej nekonečnej krpál; k tomu minimální provoz a slunce příjemné, nikoli spalující; lehký vánek. Za Folignem to zase byl návrat do rakouského Štýrska s městy a hrady strážícími široká zalesněná údolí. Na závěr dne na mě ještě čekal předlouhý výšlap táhlého kopce za Spoletem a pak, když už jsem si začínal zoufat, dokonce parádní asi 10kilometrový sjezd až do Terni, mimo jiné, partnerského města Prahy 8.

San Marino jsem považoval za svou poslední zajímavou destinaci před Římem, ale v Itálii se neustále přesvědčuju o tom, že se tu skrývají další a další klenoty. Na objevování této země by nestačil ani celý lidský život...

--- místo činu č. 21 ---
lugnola

Tato malá víska si zaslouží zvláštní kapitolu, neboť jsem od jejích obyvatel dostal zadarmo najíst a napít a nadto příjemnou společnost, rozveselení, spoustu úsměvů a aj výběr ze dvou míst na spaní, kde jsem se i s kolem mohl na noc pohodlně schovat před deštěm, o jehož příchodu jsem měl nemalé pochybnosti. Ale přišel...

--- san benedetto po ---

Opět jedno z těch pro mě neznámých míst, které na mapě vypadalo jako bezvýznamná tečka, ale, jakmile jsem dorazil, zůstal jsem stát s otevřenou pusou... 

--- místo činu č. 25 ---
autobusová zastávka

Po noční prohlídce města jsem si v Mantově našel parádní bejvák s výhledem na východ slunce nad řekou. Tady se daj přijímat i návštěvy...

--- montekové a kapuleti ---
verona

Juliin dům (Casa di Giulietta) v obležení, ten Romeův (Casa di Cagnolo Nogarola detto Romeo) naprosto zapomenutý a na všechno ze svého piedestalu dohlíží přísný Dante Alighieri. 

--- brenner ---
brouk v hlavě

Za Brixenem a městem Sterzing-Vipiteno (všechna místa v tomto kraji mají dvojjazyčný název) už dál nemůžu oddalovat nevyhnutelné a musím se postavit své příšeře. Tou se pro mě po rozhovoru se dvěma cyklisty ještě kdesi před Římem stal Brennerský průsmyk, nebo prostě Brenner(o)! Vyprávěli mi, jak je překonání průsmyku na kole náročné a že snad bude nejlepší projet tudy vlakem, což učinili i oni. Nasadili mi tím sice pořádnýho brouka do hlavy, ale já tuto výzvu přijal!

Po zdolání jejího hřbetu a přičtení výšky zad ostatních příšer jako Semmering, Würzenpass, Vršič a Abetone, jejichž trofeje jsem už získal, dostoupám na kole až do úctyhodné výšky celkových 6392 metrů, tedy na dosah vrcholu peruánské hory Huandoy...