KEŇA
2025
aneb
Africká masáž
Inspiraci pro naši výpravu našla tentokrát Katka, která loni v létě shlédla dokument o výstupu na Mount Kenya a toužila ji zdolat ještě před padesátkou. Náplň pro druhou část výletu do Keni byla nasnadě – safari po zdejších národních parcích a dalších chráněných územích; po předchozí zkušenosti z Botswany jsme ani na chvíli neváhali o zapůjčení terénního auta. Mimochodem, slovo safari pochází ze svahilštiny a původně označuje prostě výpravu či cestu za dobrodružstvím.
V Keni můžete rovněž putovat jak ve stopách Joy Adamsonové – pro nás především díky Else prakticky povinnost – , která má mimo jiné české kořeny, tak Karen Blixenové, jejíž postavu ztvárnila Meryl Streepová ve slavných Vzpomínkách na Afriku. Další českou stopou jsou poslední dva nosorožci bílí ze Dvora Králové nad Labem, kteří mají momentálně své útočiště v Ol Pejeta Conservancy.
Tímto způsobem jsme měli možnost prozkoumat nádhernou přírodu Keni, překonat své hranice, opustit zónu pohodlí a setkat se s místní faunou a florou.
* $1 = 130 KES = 24,25 CZK (1000 KES ~200 Kč)
* víza/elektronická registrace (eTA): $33,90
* vodu jsme pili pouze balenou, až na jednu výjimku pod Mount Kenya
* redukce nutná!
Obsah
Přípravy, prosinec 2024
V průběhu prosince zjišťuju a zajišťuju to nejdůležitější. Zejména:
- Termín výstupu na Mount Kenya: Tady obesílám několik subjektů přímo v Keni s úvodní nabídkou US$1810 na osobu (7denní trek) od IntoAfrica UK Ltd, následně US$1285 na osobu (5denní výšlap) od Impact Adventure Travel Ltd, posléze dokonce US$2272 na osobu (5 dní) od Savage Wilderness (ti mají navíc i VIP balíček v ceně US$4,217 na osobu!), a na závěr US$900 na osobu od Clamara Safari Expeditions. Je třeba podotknout, že cena závisí zejména od délky výstupu a počtu účastníků a pouze v případě Clamara Safari nejde o soukromý výlet pouze pro nás dva, ale připojíme se ještě k dalším 4 lidem.
- Jakmile známe termín pro výstup, kupuju letenky, zamlouvám ubytování v Nairobi, ověřuju, zda máme veškerá očkování a podávám žádost o „víza“. Zároveň domlouvám zapůjčení vozidla na druhou polovinu výletu.
- V případě víz se sice formálně o víza nejedná – nýbrž o elektronickou registraci, resp. povolení ke vstupu přes etakenya.go.ke/en za poplatek US$33,90 na osobu –, ale osobně v tom nevidím žádný rozdíl. Kromě fotky cestovního pasu je třeba do systému nahrát i letenky či potvrzení o ubytování a uvést rozpis itineráře. Tento itinerář naštěstí nemusí být nijak podrobný a potvrzení o ubytování stačí mít na několik počátečních dní. V našem případě hodláme strávit první 2 dny v Nairobi, pak na nás čeká Mount Kenya a po návratu zpět do hlavního města se rovnou den nato vydáme na safari po vlastní ose.
- Některé stránky uvádějí, že lepší je mít s sebou mezinárodní řidičský průkaz, avšak hlavně proto, že tamní policisté rádi využívají jeho absence u turistů ke zlepšení svých osobních financí. Jinde zase čtu, že náš „evropský“ řidičský průkaz absolutně stačí a o korupčnictví policie se nezmiňují. Vzhledem k tomu, že je to teda fifty-fifty a zatím jsme ho při jiných cestách po světě nepotřebovali, ani tentokrát ho mít nebudeme.
- Přesný rozvrh cesty po národních parcích a dalších chráněných územích Keni předem rozmyšlen nemáme, ale rádi bychom navštívili Amboseli, Lake Nakuru a pravděpodobně i Ol Pejeta Conservancy. Ohledně asi nejznámější Maasai Mara se rozhodneme až podle informací na místě a v závislosti na zbývajícím čase.
Nicméně, zde je předběžný návrh vytvořený za pomoci umělé inteligence:
- 8. února – Přesun do Amboseli, přibližně 4 hodiny jízdy z Nairobi do Amboseli
- 9. února – Celodenní safari v národním parku Amboseli
- 10. února – Přesun do Lake Nakuru, přibližně 6-7 hodin jízdy z Amboseli do Lake Nakuru
- 11. února – Celodenní safari v NP Lake Nakuru
- 12. února – Přesun do Ol Pejeta Conservancy, přibližně 3-4 hodiny jízdy z Lake Nakuru do Ol Pejeta Conservancy
- 13. února – Celodenní safari v Ol Pejeta Conservancy
- 14. února – Pokud se rozhodnete navštívit Maasai Mara, potřebujete celý den na přesun a safari
- 15. února – Návrat do Nairobi
Počáteční náklady:
- Letenky: ~38000 Kč
- Mount Kenya: ~45000 Kč (2x $900)
- Ubytování v Nairobi na „první“ 3 noci: ~2500 Kč ($95)
- eTA/víza: 2x 850 Kč (2x $33,90)
- Záloha na vůz: ~2500 Kč ($100 z celkových $1280)
- Airalo eSIM: ~400 Kč ($16.50)
- Pojištění (vč. připojištění pro rizikové sporty): 6885 Kč
- Směnárna: ~20000 Kč ($825)
Ani nemusíme do slumu, sobota 1. února 2025
Venku je ještě tma, když krátce po šesté přistáváme. Ale ne na dlouho. Je ráno 1. února uprostřed zimy, krásných 19 stupňů Celsia.:)
Doprava vypadá dost zmateně a neuspořádaně, ulice jsou naprostý mumraj a shon, špína a nepořádek; první dojmy jsou pro mě velkým kulturním šokem. Není to vůbec takové jako v Botswaně.
Jízda vlevo je s několikaletým odstupem také nezvyk – proč náš řidič sakra vjíždí do protisměru?? :) A platí to i při chůzi po ulici, kdy projíždějící auta očekáváme spíš z protisměru, a pak samozřejmě při přecházení.
Po dopoledním odpočinku na hotelu Khweza Bed and Breakfast je čas pomalu vyrazit ven mezi lidi, otrkat se a ujistit se, že prvotní dojmy byly liché. Katčinými slovy, „srovnat se“.
Nejprve navštěvujeme nedaleké Nairobi National Museum & Snake Park. Muzeum nabízí prohlídku s průvodcem zdarma, a to, jak se zdá, platí o většině muzejních institucí v Keni. My toho však nevyužíváme. O Snake Parku jsem se původně při pohledu do mapy domníval, že se jedná o skutečný park, co sousedí s muzeem, ale jde o pavilon s hady, ještěry a dalšími plazy. Zdejší správce si přivydělává zprostředkováním blízkých setkání turistů s těmito exotickými živočichy. Za „pár“ korun si můžete nechat kolem krku omotat krajtu, nebo se seznámit s malými chameleony – jako jsme to udělali my.
Podvečerní centrum je plné spěchajících lidí a aut a my jsme v davu jediní bílí, čímž se zcela přirozeně stáváme středem pozornosti. Každou chvíli nás někdo zdraví nebo oslovuje s nabídkou safari, prohlídky obchůdku či žádostí o peníze. Jedna holčička se nám pokouší prodat bonbóny, ale protože žádné nechceme, dávám jí pár drobných jen tak. Jaká neprozřetelnost! Tohle okamžitě spouští další žádosti o peníze a zbavit se třeba ženy s malým dítětem v náručí není jednoduché. Když je podobných interakcí tolik, není to zrovna příjemné, ale naštěstí tím trpí jen naše psychika; jinak se ohroženi necítíme.
Na většině lidí z ulic mimo centrum je vidět, že dřou od nevidím do nevidím a pranic z toho nemají. Nebo možná tyhle dojmy vytváří jenom to vedro a pot a únava sálající všude kolem. Každopádně je pro mě docela nesnadné odolat a neupustit při pár dalších příležitostech nějaký ten niklák.
Ochutnávka věcí příštích, neděle 2. února 2025
Brzy ráno vyrážíme v dodávce s vyklápěcí střechou přímo od hotelu, který organizuje výlety a safari po celé zemi, do Národního parku Nairobi (Nairobi National Park); ten se nachází na jižní hranici města. První půlhodina je sice slabší, ale náš výlet se postupně rozjede doslova do obřích rozměrů – a to nejen díky nosorožcům. Přímo na pozadí vzdálených městských mrakodrapů v centru Nairobi máme příležitost pozorovat množství antilop, zeber a žiraf, dále kočkodany červenozelené, damany skalní nebo dvě lvice plížící se travou v touze po kořisti; téměř se můžeme dotknout lvího samce – jehož pronásledování desítkou automobilů nechává evidentně klidným.
Po obědě, který je kromě alkoholických nápojů v ceně výletu, navštěvujeme moderní, čisté a udržované Giraffe Centre (jak jinak, než s britským pravopisem). Tady se karta obrací a oproti včerejšku pochopitelně převládají turisté ze západu.
Katka se mnou souhlasí, že dnes už nám oběma mumraj na ulici přijde normální.
Mount Kenya, od pondělí do pátku 3.-7. února 2025
V následujícím týdnu nás čeká výstup na Mount Kenya, konkrétně na třetí nejvyšší vrchol této hory, Point Lenana. Kromě platby, kterou bylo nutné provést minimálně několik týdnů předem, se o nic dalšího starat nemusíme. Je to víceméně takové vysokohorské „all inclusive“ a všechno je pro nás již zajištěno:
- Odvoz z hotelu v Nairobi k jednomu z hlavních vstupů do Národního parku Mount Kenya;
- Průvodci, kuchaři a nosiči;
- Jídlo – snídaně, obědy i večeře;
- Nocleh v chatách;
- Transport zpět do Nairobi.
— 1. den —
bylo nás pět
Od hotelu vyrážíme kolem sedmé ráno. Tříproudá dálnice vedoucí do centra města je v tuto dobu na několika kilometrech silně ucpaná auty i autobusy. Mezi nimi se proplétají a pochodují pěší. Město má více než 5,5 milionu obyvatel a zdá se, že velká většina z nich se teď po ránu snaží dostat právě do centra.
Teprve po 40-50 minutách jízdy opouštíme zastavěné území, přestože samotné Nairobi už máme dávno za sebou.
Po dvou hodinách jízdy děláme přestávku. Podle mapy jsme někde při úpatí hory, ale ta stále není na dohled… Vidíme jen nízké kopečky, které trochu připomínají naši domovinu. I když je jasno, krajina je zahalena v podivném oparu, a hora proto zůstává před našimi zraky skryta.
V 11 hodin se v jednom z hotelů poblíž města Naro Moru setkáváme s organizátory výstupu a našimi průvodci z Clamara Safari Expeditions, přebalujeme batohy a necháváme jim také pár mých triček a mikin, které už nenosím. Seznamujeme se s ostatními členy expedice – třemi Rakušáky středního věku se jmény hudebních skladatelů: Wolfgang, Josef a Richard; původně ohlášený počet účastníků se z důvodu nemoci o jednoho snížil. Zakrátko opět pokračujeme přes rovník (!) ve městě Nanyuki k Sirimon Gate, již zmíněnému hlavnímu vstupu do národního parku.
Zhruba ve 12:15 dorážíme k Sirimon Gate ve výšce 2650 metrů. Odtud jsou již jasně patrné obrysy hory, i když její vrchol stále částečně skrývají mraky. Ve vzduchu je cítit určité očekávání.
Po klidném obědě vycházíme kolem 13:30. Naše tempo je „pole pole“ („slowly slowly“). Znovu překračujeme rovník a pokračujeme směrem na jih, jako bychom se vraceli k Nairobi. Většinu cesty jdeme po asfaltové silnici.
V 16:30 dorážíme do Old Moses Camp ve výšce 3300 metrů, kde končí dnešní etapa.
Mimochodem, Wikipedia uvádí nadmořskou výšku pro Nairobi přibližně 1795 metrů, což je výše než celé území České republiky. To znamená, že jsme se možná už částečně aklimatizovali.
— 2. den —
je to záhul
Uprostřed noci se zvedá silný vítr a vydrží až do rána. Jeho řádění je cítit i uvnitř chaty, která těsní jen nedokonale.
Plánujeme vyrazit po snídani kolem 7:30, abychom se vyhnuli horku a pozdějšímu příchodu mraků. Cesta měří přibližně 14 km a měla by nám zabrat 5 až 7 hodin chůze.
Skutečný start nastává v 7:55. Představuje se nám kompletní 12členný tým – dva průvodci, dva kuchaři, dva číšníci (resp. číšník a číšnice) a šest nosičů. Každý z nich jistě na konci očekává tučný bakšiš. Vyrážíme do „buše“, kde roste téměř výhradně kleč – ovšem nikoli ta typická zakrslá borovice, známá z našich luhů a hájů, ale prostě nízká křoviska. Stoupání je pozvolné a se slunečním světlem je vše hned příjemnější.
V 9:00 míjíme nedalekou meteorologickou stanici.
Během následující hodiny a půl se nám postupně otevírá výhled na všechna dosud navštívená místa jako na dlani – vidíme Old Moses, meteorologickou stanici a samozřejmě údolí hluboko pod horou, které však zahaluje letní opar.
Před polednem dosahujeme poloviny cesty a děláme pauzu na oběd nad překrásným údolím Mackinder’s Valley, které budeme nyní následovat. Přestože stezka vedoucí lesem obřích lobelií (česky též lobelka) zůstává zdánlivě rovná nebo jen mírně stoupá, s přibývající nadmořskou výškou začíná opravdová dřina. S každým dalším krokem by to člověk nejraději vzdal – ale šlapeme dál.
Kolem 14:00 opouštíme lobelkový les a pro změnu vstupujeme do sevření obrovských horských štítů. Těžko uvěřit, že jsme jen asi 800 až 1000 metrů pod nimi.
V 15:30 pak konečně dorážíme do Shipton’s Camp ve výšce 4200 metrů. Pociťujeme naprosté vyčerpání a mírný bolehlav.
— 3. den —
aklimatizujeme
Hlavním tématem u snídaně je, stejně jako včera, jestli se někdo vyspal. Nevyspal. Všichni jsme si sice šli lehnout brzy, ale většina z nás od poloviny noci jen zírala do stropu. Mně navíc nad ránem začalo být i trochu chladno.
Dalším tématem je pohled na skály nad kempem. Obloha zůstává čirá již od včerejšího večera, takže je jasno a slunce nám ukazuje okolní krajinu v plné kráse. Ve slunečním světle skály nevypadají tak vysoké, jak jsme si původně mysleli.
Na start vyrážíme v 8:55. Začínám mít problémy se zrakem – vidění mám rozostřené, a zejména na vzdálené předměty se musím velmi soustředit. K tomu se přidává lehká nevolnost, později ještě točení hlavy a bušení ve spáncích. Ale nejvíc mě táhne dolů břicho.
Stoupáme asi hodinu a půl do sedla Hausberg Col ve výšce přibližně 4600 metrů. Ve skalních rozsedlinách se drží zbytky sněhu, ale jinak je nádherně. Kromě návratu do kempu nás dnes již nic dalšího nečeká, a tak tu odpočinkem strávíme více než hodinu. Pak se s námi loučí rakouští kolegové, kteří plánují vrchol zdolat z druhé strany a pokračují teď opačným směrem. Máme se znovu setkat zítra ráno na Point Lenana.
12:40 Zpátky v Shipton’s Camp. Jsem vyřízenej. Sotva se držím na nohou. Divím se, že nadále dokážu pochodovat a nesložím se.
14:20 K obědu zvládám jen pár soust. Kemp je teď pustý a prázdný. Jdeme si lehnout.
17:00 Musí to být úžeh nebo úpal – nikdy přesně nevím, který z nich to je, ale pravděpodobně právě toto (v kombinaci s extrémní nadmořskou výškou) mě tak trápí a nedá mi pořádně spát.
19:30 U večeře se cítím o dost líp a dávám si plnou porci.
— 4. den —
z extrému do extrému
2:30 Extrémní budíček! Skoro nic jsme nenaspali; to dělá ta nadmořská výška.
3:15 Posilněni černým čajem a sušenkami vyrážíme. Děláme extrémní výjimku a nabíráme přírodní vodu tekoucí z okolních hor. Zvažoval jsem použití filtru, ale nakonec to riskneme bez něj.
S Isaacem, naším průvodcem, se shodujeme, že může být kolem 10°C. Rozhodně jsem očekával větší chladno.
Obloha je jasná jako v předchozích dnech, a tak můžeme pozorovat hvězdy a souhvězdí zdejšího kraje. V sedle přímo před námi zřetelně září Jižní kříž. Hned vedle něj nám hrozí ocas Štíra, napravo máme Mars a nad sebou můžeme pozorovat kompletní Velkou medvědici.
Jdeme extrémně pomalu do prudkého svahu. Po dosažení větších výšek, kde na zemi sem tam stále leží sníh, se vzduch výrazně ochlazuje a my přestáváme cítit prsty na rukou i nohou. Někteří z nás prožívají extrémní emoce – dojetí, radost, slzy.
6:35 Extrémně dlouhé čekání na východ slunce – místo na obzoru, odkud se má slunce později vynořit, rudne snad 40 až 50 minut před skutečným východem. Už ať je venku a zahřeje nás, proč mu to trvá tak dlouho!?
Je mi tak zle, že ho stejně nemám vůbec chuť sledovat. Jakmile udělám deset kroků a vynaložím trochu úsilí, tělo se vzpírá a nechce mi dovolit pokračovat. Cítím silnou nevolnost, téměř na pokraji zvracení, ale tuto hranici to nikdy nepřekročí. Hlava se mi točí, protože trávicí soustava je, jak známo, úzce propojena s mozkem. Na rozdíl od opilosti, kdy je člověk malátný a neobratný, mám však momentálně smysly dostatečně pozorné a soustředěné. Můj mozek tento nesoulad ale nedokáže vstřebat, zpracovat ani přijmout. Pokaždé, když udělám dalších několik kroků, se mi pocit na zvracení vrací. Musím zastavit a nechat to pomalu odeznít. A stále dokola. Je to velmi nepříjemné a nesnesitelné.
7:10-7:25 Dosahujeme extrémních výšek – Point Lenana, 4985 metrů!
8:00 Jsme zpátky pod vrcholem, u odbočky k Mintos Hut, a začíná se zatahovat – bylo to tak tak, abychom si mohli vychutnat výhledy z vrcholu. Nyní nás ještě čeká celodenní sestup o 2000 metrů k Chogoria Gate.
9:45 Mintos Hut – po hodině a třičtvrtě cesty máme za sebou teprve prvních 5 kilometrů. Odpočíváme.
10:45 Dál… – na každých sto, možná i desítky metrů výšky pociťujeme znatelnou úlevu. Připadá mi fascinující, kolik síly v sobě člověk najde, když musí. Jdu však čistě mechanicky.
14:30 Chogoria Roadhead, 3300 metrů. Máme za sebou právě polovinu 14kilometrové trasy od Mintos Hut k Chogoria Gate, a přitom nám všem ta dosavadní procházka vegetací připadá neobyčejně dlouhá – snad jako bychom urazili už 12 km. Obzvlášť, když nám to sem trvalo 3,5 hodiny! Neuvěřitelné!
15:15 Na jídlo, které nám nutí naši kuchtíci, nemáme ani pomyšlení, a tak opět pokračujeme po prašné silnici dál, jelikož Katka chce využít naší setrvačnosti z předchozího pochodu. Ale zakrátko nás pozře džíp…
— 5. den —
tipping ceremony
Po dlouhém odpočinku přichází „tipping ceremony“ ($370) jako zlatý hřeb večera – promiňte, rána. Jedná se o slavnostní, avšak zároveň povinný akt předávání spropitného průvodcům, kuchařům a nosičům za jejich ochotu, starostlivost a péči během uplynulých dní. Finanční odměna je symbolem našeho uznání a poděkování za jejich práci. Součástí ceremoniálu jsou také děkovné projevy: Isaac promlouvá jménem týmu cestovní kanceláře a Wolfgang za nás turisty.
Rozdělení spropitného je následující: 2x $100 průvodcům; 2x $80 pro kuchaře; 2x $73 pro číšníky; 6x $70 nosičům. Celková částka činí $926.
Následně se vydáme na cestu zpět do Nairobi.
Později přemýšlím, jestli bych něco takového podnikl znovu… Odpověď je snadná!
Čas vyrazit do protisměru, sobota 8. února 2025
Ani dnes nespěcháme a navazujeme na včerejší odpočinkový den.
Až kolem 11:30 přebíráme vůz a vyrážíme z Nairobi. Nejprve nás čeká asi 120 kilometrů dlouhá cesta po hlavní spojce směrem do Mombasy. Zdá se však, že to nebude jen tak. Silnice před námi je zablokovaná nekonečnou řadou osobních aut a mikrobusů, ale hlavně dlouhých a kolosálních kamionů, které tvoří většinu provozu. Jsme součástí tohoto obrovského dopravního „hada“, z jehož útrob není úniku. Silnice je úzká, jednoproudá, a z protisměru se plazí podobný had směrem od Mombasy, takže předjíždění je prakticky nemožné. Tenhle chaos na mě působí jako zvláštní společné dobrodružství všech, kdo vyrazili z města i na cestu zpět.
Mezi 14. a 15. hodinou děláme zastávku v Emali, kde opouštíme Mombasa Road. Doprava rázem mizí a kolem nás se rozprostírá krajina, která mi připomíná Botswanu, jak jsem si původně představoval – otevřená, vyprahlá, divoká. Netrvá dlouho a bereme dva místní stopaře. Jsou to příslušníci kmene Masajů, ale vůbec nevypadají jako ti typičtí Masajové z obrázků nebo dokumentů. Jsou docela obyčejní, přátelští, hovorní a naši ochotu samozřejmě velmi oceňují. Podle nich není zvykem, že by běloši něco takového dělali. Před námi je pak ještě asi 200 kilometrů, během nichž nás zastihují dvě krátké dešťové přeháňky, které místní vítají s očividnou radostí.
Kolem 17:00 konečně nacházíme Camp David, vzdušnou čarou jen asi 5 kilometrů od hranic s Tanzanií. Chvíli nám trvá, než se na prašných cestách doptáme na správnou odbočku, ale nakonec se sem úspěšně dostáváme. Máme tu k dispozici luxusní dřevěné „áčko“ na spaní a zděnou chatku s kuchyňkou a koupelnou. V kempu nás vítá toulavý pes a Katka si ho hned zamiluje a nezištně se o něj stará po oba dva dny naší návštěvy. Atmosféra tohoto místa je neuvěřitelně pohodová a pokojná – připomíná mi to tu spíš návštěvu u dědy na chatě.
V srdci Amboseli, neděle 9. února 2025
Ráno v 8 projíždíme bránou Kimana Gate a s napětím vyhlížíme začátek naší celodenní výpravy do národního parku Amboseli. Čeká nás den plný setkání s majestátními slony a další divokou zvěří podkreslených dechberoucími výhledy na Kilimandžáro.
Kolem jedné odpoledne děláme zastávku v samém srdci Amboseli na jediném místním kopci nazvaném prostě Observation Hill (někdy též Noomotio Observation Point). Z tohoto místa máme celou planinu národního parku jako na dlani a můžeme se rozhlédnout do všech světových stran. Pod námi se navíc rozkládá jezero s hejny obrovských pelikánů, kteří mě snad nikdy nepřestanou fascinovat.
Odsud míříme na oběd do Serena Safari Lodge. Cestou postupně bereme dva závozníky. U prvního z nich se k nám okamžitě sbíhá houf dětí z blízké vesnice, a naše zásoby sladkostí a jiných dobrot bleskurychle mizí – jejich radostné úsměvy jsou pro nás ale dostatečnou odměnou. Pasažéři si chtějí užít jízdu co nejdéle, a tak na nás zkoušejí různé taktiky: první z nich si na poslední chvíli „uvědomuje“, že potřebuje svézt ještě dál – až k výjezdu z parku. Ten druhý nám zase nadšeně vychvaluje sousední lodge, zřejmě ve snaze získat nějakou provizi. Trochu úsměvné, ale poučné setkání s africkou realitou o tom, že v divočině se počítá každá příležitost.
Návštěva lodge je absolutně fascinující a snová záležitost. Tahle přehlídka luxusu, zkaženosti a pohodlí západního světa uprostřed vyprahlé africké divočiny je zkrátka bezprecedentní. Oběd (za $40 na osobu) se podává formou švédského stolu s bohatou nabídkou jídel, od krémové polévky, přes masa, ryby, těstoviny a všemožné druhy salátů a příloh včetně pečiva, až po čerstvé ovoce, dorty či sladké dezerty se šlehačkou. A třešnička navrch – uprostřed parku tu mají i bazén! Kdo tohle nezažil na vlastní kůži neuvěří!
Park opouštíme kolem 16. hodiny a s úžasem sledujeme dlouhou kolonu vozů, které se stále valí směrem dovnitř parku, přestože „zavíračka“ je už v šest. Co tam tak můžou ještě chtít?
S příchodem večera si zpátky v kempu dopřáváme ten nejlepší možný zážitek – rozděláváme oheň pod impozantní siluetou Kilimandžára. V hřejivé záři plamenů a pod hvězdnou oblohou, s dechem africké noci všude kolem, si uvědomujeme: „Když můžeme zažít něco takového, můžeme zažít naprosto cokoliv.“
Lovci lvů, pondělí 10. února 2025
Název Tsavo u mě evokuje vzpomínky na události z konce 19. století, které se proslavily i díky devadesátkovému filmu Lovci lvů (The Ghost and the Darkness) s Valem Kilmerem a Michaelem Douglasem v hlavních rolích. Tito lovci lidožravých lvů zde zažili hrůzné chvíle, nás ovšem nic takového nečeká. Naopak. My jsme přijeli za klidem a krásnou přírodou. Ale popořádku…
Na hlavní silnici registrujeme kromě odbočky do parku Amboseli i odbočku ke Tsavo West (66 km). Tam tedy dnes míříme. Povrch cesty je plný zaschlého bahna, prachu a špíny, ale i přesto se jede relativně plynule a za něco málo přes hodinu hlásíme svůj příjezd k Chyulu Gate. Ráno byla obloha šedivá, zakrytá pod pokličkou z mraků, ale nebe se postupně rozjasnilo – při pohledu zpět můžeme naposledy spatřit vrcholek Kilimandžára – a teplo nám už dává pořádně zabrat.
Park Tsavo je oproti Amboseli více rozmanitý, členitý, kopcovitý, a porostlý hustou vegetací. Není proto divu, že bezprostředně za hranicemi nás upoutá ohromný, více než kilometr a půl široký (!) ztuhlý lávový proud (Shetani Lava Flow), který tu působí jako připomínka dávných sopečných erupcí.
Hodláme přenocovat v jednom z místních kempů, a tak zastavujeme na krátkou obhlídku Chyulu Gate Campsite. Místo je nepěkné a neudržované, tady to rozhodně nebude!
Čas oběda, konkrétně mezi 13. a 15. hodinou, trávíme v Kilaguni Serena Safari Lodge, která se pyšní podobným přepychovým zázemím jako včerejší lodge v Amboseli. Bazén se nám sice objevit nepodařilo, zato si ale můžeme vychutnat siestu na široké terase s nádherným „180stupňovým“ výhledem do dokonale vytvarované údolní pánve jako na dlani. Vhodně umístěné napajedlo láká množství volně žijící zvěře – slony, zebry, prasata bradavičnatá, oryxy a čápy marabu – a my nedokážeme z této úchvatné přírodní scenérie na širokoúhlém plátně spustit oči.
Během naší návštěvy taktéž nahlížíme do knihy pozorování zvířat a zjišťujeme bližší podrobnosti o zdejších cenových relacích: oběd vychází opět na 40 dolarů, snídaně stojí 35 dolarů na osobu, a noc s plnou penzí pro dva vyjde podle Booking.com na 9250 Kč. My strávíme noc v kempu podle původního plánu.
Cestu nám blokuje osamělý slon, takže musíme oklikou. Míjíme čtyři napajedla, avšak všechna bez zvěře. V 16:30 dorážíme do kempu Kamboyo, kde nás čekají sprchy, elektrický plot a kemp má i svého správce. Nasazujeme obligátní pítko pro ptáky a užíváme si poklidný večer. Jedna rada na závěr – dejte si pozor na klíšťata, která se skrývají ve vysoké trávě!
Po setmění ještě pozoruji Měsíc. Zdá se, že pravidlo C = couvá, D = dorůstá tady těsně pod rovníkem neplatí – bude už brzy v úplňku, přestože má tvarem blíž k C.
A8, úterý 11. února 2025
Ráno je obloha zakrytá šedivým závojem, jemné přeháňky se střídají s mrholením, a park zůstává převážnou část dopoledne v mlze. Stav u napajedel je stejný jako včera večer – nikde žádná zvěř, tentokrát ani u velkého napajedla poblíž lodge.
Park opouštíme kolem jedenácté severní branou u městečka Mtito Andei, kde se zastavujeme i na oběd (600 KES).
O hodinu a půl později stále trčíme tamtéž: teče nám totiž zadní diferenciál. Kluci z místní autodílny, kteří se možná až moc ochotně ujímají prohlídky, prohlašují, že bez opravy se do Nairobi nedostaneme. Po domluvě s Glorií a Fredem z půjčovny necháváme opravu provést na jejich náklady – Keňa je již dávno průkopníkem platby na číslo (služby, která se teprve nyní začíná prosazovat u nás), takže automechanik přijímá platbu okamžitě. Ve dvě je hotovo (7700 KES).
Následuje téměř 250 km úsek, který nám bez zastávky zabere asi 5,5 hodiny. Jak jsem už zmínil, „dálnici“ A8 mezi Mombasou a Nairobi dominuje kamionová doprava – tipuju, že může tvořit až 80% provozu. Předjíždění je možné jen výjimečně, jízda probíhá stylem brzda-plyn a často musíme zpomalovat z plné rychlosti na nějakých 30-40 km/h, abychom se opět zařadili.
Ve městě vrcholí večerní zácpa a vozidla bojují skutečně o každou píď, proto využíváme placenou Nairobi Expressway (170 KES – platba pouze hotově!). Do Teresity, našeho parádního ubytování, dorážíme v 19:30.
Karen, středa 12. února 2025
Zařazujeme odpočinkový den v Nairobi – konkrétně ve čtvrti Karen. Hlavním lákadlem je pochopitelně muzeum Karen Blixenové (Karen Blixen Museum), autorky legendárních Vzpomínek na Afriku. Je fascinující sledovat, jak pouhý název a genius loci tohoto místa dokázaly proměnit celou čtvrť v prosperující, západně orientovanou oblast, dýchající moderní elegancí. Karen je zářným příkladem sofistikovaného životního stylu, s majestátními vilami, pečlivě upravenými golfovými hřišti a pulzující nabídkou restaurací a kaváren, které vytvářejí dojem odlehlé a svěží oázy uprostřed dynamické africké metropole.
Elsamere, čtvrtek 13. února 2025
Měl jsem tak trochu předtuchu, nebo spíše škodolibé očekávání – vždyť je dnes nejen třináctého, ale i náš třináctý den v Keni… Za těch několik dní na keňských silnicích jsem se natolik otrkal, že si dovolím ignorovat předpisy podobně jako místní – plná čára či omezení rychlosti, na to se tu zkrátka nehraje. Ale my jsme víc na ráně. Takže jsem jen trochu šlápnul na plyn a už nás zastavují! Pokuta za předjíždění na mostě – uznávám, byla tam plná!
Policajt mi nejdřív – snad záměrně – začíná vypisovat předvolání k soudu. Pak ale souhlasí všechno smazat a zapomenout za úplatek 20000 KES ($200), který se mi po usilovném vyjednávání daří stlačit na $120, což je naše téměř veškerá zbývající hotovost. Ale co už – jak se říká, když jde o prachy, jde o hovno. Teda: Když nejde o život, jde o hovno.
Zatímco v Tsavu jsme se vrátili na konec 19. století a včera si připomínali události staré zhruba sto let, dnes se z Elsamere – sídla George a Joy Adamsonových s výhledem na břehy jezera Naivasha – přenášíme do doby před padesáti až šedesáti lety. Právě zde trávíme příjemné dvě hodiny pozdního dopoledne. Je tu krásně, panuje tu mír a pohoda. Za pouhých 1000 KES na osobu bychom tu snad mohli vypít a sníst, co hrdlo ráčí – od sušenek a ovoce po kávu, čaj či limonádu. Všeho dostatek, jak je komu libo. Cena pochopitelně zahrnuje i prohlídku domu s průvodcem a promítání nezáživného, přibližně 40minutového filmu o životě Joy Adamsonové. (Nám naštěstí po úvodních deseti minutách vypadl proud.;))
Pokračujeme v jízdě další dvě a půl hodiny k jezeru, respektive národnímu parku Nakuru. Se zajížďkou k Elsamere je to sem z Nairobi bezmála 200 kilometrů. Naše ubytování, Mambo Game View, se nachází přímo u hranic parku a, jak napovídá jeho název, nabízí úchvatný výhled na divoká zvířata – konkrétně v jeho jihovýchodním cípu.
Na místě je několik vyhlídek, odkud můžeme zvířata pozorovat v naprostém klidu a bez rušení. I když je momentálně vidíme jen z větší vzdálenosti, daří se nám rozpoznat antilopy a prasata bradavičnatá. Později máme štěstí zahlédnout také buvola a v dálce se pasoucí zebry – díky zapůjčenému triedru máme to fascinující divadlo přírody jako na dlani.
Den začal deštěm, a deštěm také končí. Přesto nás atmosféra klidu a dobrodružství, která tu panuje, naplňuje energií. Večer si pochutnáváme snad na nejlepším kuřeti, jaké jsme tu zatím jedli – prostě dokonalý závěr náročného, ale nezapomenutelného dne v srdci Keni.
Lake Nakuru, Rift Valley & Thomson’s Falls, pátek 14. února 2025
Vstávám v sedm ráno a téměř celé dnešní dopoledne, zhruba čtyři hodiny, trávím průzkumem národního parku Lake Nakuru ($60), zatímco Katka se zotavuje ze špatného trávení. Ačkoli se to na mapě nezdá, za tu dobu se zdržuju převážně v jižní části parku – až tolik je tu toho k vidění. Kromě obrovského množství rozmanitého vodního ptactva – od majestátních pelikánů a hrozivě vypadajících čápů marabu, až po nám dobře známé druhy jako volavka popelavá nebo čáp bílý, které vyvolávají mírnou nostalgii po domově – potkávám i mnoho savců. Pronásleduji jednu hyenu, respektuji pravidlo dej přednost chodcům a nechávám přes cestu přejít zebry, setkávám se s dvojicí nosorožců, pozoruji savanou poklidně kráčející stádo buvolů a zažívám několik blízkých setkání s poměrně vzácnou žirafou Rothschildovou, která okamžitě zaujme svým výraznějším zbarvením a jiným vzorem než mají ostatní žirafy.
Přesně v poledne vyrážíme na 215 kilometrů dlouhou cestu směrem k Ol Pejeta. Kolem půl druhé projíždíme impozantní Východoafrickou příkopovou propadlinou (Rift Valley), jejíž rozlehlost a geologická síla je dechberoucí. Následně, asi ve čtvrt na tři, dorážíme k malebným Thomson’s Falls (2x 500 KES) nedaleko města Nyahururu, kde řeka Ewaso Ng’iro padá do hluboké rokle z výšky přes 70 metrů – dole pod vodopádem se shromáždila skupina pokřikujících školáků, jejichž ozvěny znějí téměř nadlidsky. Odtud nám zbývá ještě 130 kilometrů.
Do Ol Pejeta dorážíme v pět odpoledne, naštěstí pro nás mají poslední volné místo v ubytování v chatkách The Stables ($140). Večer trávíme v příjemné společnosti zdejších biologů a výzkumníků z celého světa. Dostáváme od nich dokonce tip, kam zítra vyrazit k doupěti hyen.
Ol Pejeta Conservancy, sobota 15. února 2025
Těšíte se na naše setkání s hyenami?