Úterý: Od paní domácí dostáváme na cestu místní specialitu zvanou uštipci: jedná se o prosté tradiční jídlo, jakési beztvaré placky, které mi asi nejvíce připomínají mix lívance s langošem a svůj název možná dostaly podle toho, že se uštipují. Anebo vůbec ne. Půl hodiny autem do Glavaše = 580 m, což je malá ves při úpatí hor, odkud náš výstup začíná (7:40). Hned nad vsí prozkoumáváme stejnojmennou zříceninu středověké pevnosti z 15. až 17. století.

Za necelou hodinu jsme u bezejmenné jeskyně (pećine), která rozhodně stojí za krátkou prohlídku, pokud máte rádi tmavé prostory a netopýry, jichž tu po našem příchodu pár poletuje. Nechceme je ale rušit, tak se hlouběji dovnitř nepouštíme. Otevírají se před námi (technicky vzato za námi) pohledy na celé údolí, v němž snadno rozpoznáváme jezero, městečko Vrlika i pevnost nad ním, dále vesničku Cetina, kde nás včera zastihl liják nebo silnici do Glavaše. Teprve během výstupu si pořádně uvědomuju, jak je údolí s jezerem široké a z obou stran sevřené horami.

Přesně v 1000metrové výšce vyvěrá ze země pramen, jediný zdroj pitné vody cestou vzhůru i zpět. Těsně nad ním se cesta rozdvojuje – Elsa zatáčí doleva a my za ní. Další výstup je zdlouhavý, nekonečný, přestože nijak fyzicky namáhavý. Jen sporadicky tu rostou nízké keře či stromky, takže před sluncem se není kde skrýt a s přibývající výškou se ochlazuje velmi pozvolna, skoro neznatelně. Asi hodinu od křižovatky nad pramenem přicházíme ke kamenné útulně (10:30) a já se raduju, jak nejsme rychlí – podle ukazatele bysme měli k chatě stoupat hodiny dvě. Jenže ejhle! K té „skutečné“ chatě, zvané Drago Grubać = 1645 m, je to ještě další hodinu cesty (11:30). Za chatou se na chvíli odchylujeme z trasy, která tady není moc zřetelně značená. Naštěstí pomůže gps v telefonu a appka mapy.cz. 

Na vrcholu = 1831 m (13:00) potkáváme dva Italy, kteří nás během výstupu předběhli a pak na dlouho zmizeli z dohledu. Pro sestup volíme druhou větev trasy k prameni, ale dlouhou dobu se nám nedaří nikde najít značky, takže jdeme napůl naslepo, napůl opět podle gps. Konečně jsme na chatě Martinova košara = 1300 m (15:00), kde probouzíme odpočívajícího horského průvodce z Bosny – číslo tři na seznamu lidí, které jsme za celý den v horách potkali (!). Chystá se přečkat tu noc, jelikož za okolní hradbou z horských štítů opět výhrůžně bouří. Zbytek sestupu dáváme bez průtahů a asi deset minut před 17. hodinou se vracíme na parkoviště k autu. Katka s Elsou okamžitě upadají do kómatu...

Čtvrtek: Dopřávám(e) si půlden odpočinku u vody. Elsa mě nejdřív nechce samotného pustit, takže na odpolední výlet do Národního parku Mljet (Nacionalni park Mljet) odcházím až na druhý pokus. Začíná to jako regulérní horská túra, slušným výšlapem po kamenité lesní cestě vhodné i pro dvoustopá vozidla, i když s některými úseky by tady asi měla problém i nepřekonatelná Lada Niva.:) Kolem roste hustý borový les, ale horko dne prostupuje do všech zákoutí země.

Sestupuju k vesničce Soline a po zběžném průzkumu blízké jeskyně mířím k jižní straně Velkého (Veliko jezero), a později Malého (Malo jezero), jezera. Hlavní cesty kolem Velkého jezera jsou vyasfaltované a pohodlné pro i kola, jichž se tu prohání docela vysoký počet. Na vedlejších stezkách to chce nasadit na nohy Asola. Vycházka z Tatinici do městečka Pomena na západním pobřeží ostrova mi trvá 3 hodiny. A mám to zadarmo! (Vstup do parku je zpoplatněný, ale pokladny jsou jen ve vesnicích a po parku údajně chodí strážci. Já jsem však na žádného nenarazil.) Zpátky „domů“ se vezu, přijely si pro mě. A opět si můžu vychutnat překrásný západ slunce nad zátokou!

Pátek: Do Dubrovníku se vydáváme luxusním trajektem – takže nikoli tím z fotky – společnosti Kapetan Luka (2x 80 Kn) plujícím bez zastávky přímo z přístavu Sobra; auto se tady nechá zaparkovat zdarma v okolí terminálu. V Dubrovníku vystupujeme tak jako všichni cestující v jeho moderní části a šlapeme asi 3 kilometry pěšky k historickému centru. Cestou si chceme dát oběd, ale v první restauraci nás na předzahrádce (!) odmítají obsloužit kvůli psovi, protože se tu přeci podává jídlo. Mají na to prý dokonce nějakou městskou vyhlášku. Fuj! Evropskou unii na ně! Ve fastfoodu By the Way ležícím o pár bloků dál jsme úspěšnější (132 Kn).

Staré město silně připomíná Benátky s přidanou hodnotou – jakmile vystoupíme na hradby (2x 150 Kn) obepínající jej dokola kolem, okamžitě si nás tímhle svým třetím rozměrem získá. Na rozdíl od Benátek se v jeho centru dá na několika místech také koupat. Jelikož se ve městě natáčel seriál Hra o trůny anebo poslední díl Hvězdných válek a zároveň je součástí památek UNESCO, narážíme poprvé v Chorvatsku na davy turistů. Ovšem podle toho, s čím se tady musejí potýkat v hlavní sezóně, si nemůžeme stěžovat.

Na zpátečním trajektu společnosti G&V Line Dubrovnik (2x 55 Kn) psy do kabiny pro cestující vůbec nepouštějí, tak si užíváme zvláštní výsadu cestovat na běžně nepřístupné horní palubě. Tentokrát děláme krátkou zastávku na Šipanu a jedeme tak o něco déle, až do západu slunce...

Sobota: „Debakl hazardního hráče.“ Čeká mě soukromý rychlokurz potápění od Aquatiky (550 Kn); Katka se opět rozhodla zůstat s Elsou na hotelu, protože by se nás Elsa během potápění nejspíš snažila lovit z vody a na hotelu by zase sama nevydržela, a nikdo další z původně ohlášených zájemců se dnes na potápění nedostavil. Větší část zabere teorie. Zkušený potapeč z povolání Ive mi trpělivě vysvětluje, jaká omezení na člověka při vstupu pod vodní hladinu čekají a zároveň mi představuje vybavení, jež nám umožňuje je překonat: 

• dýchání – vzduch se při potápění schovává do tlakové lahve a lze jej po celou dobu pod hladinou volně dýchat, v žádném případě se pod vodou nesmí dech zadržovat, jinak hrozí, že by vám plíce z důvodu změny jejich objemu v závislosti na rostoucím, resp. klesajícím tlaku mohly prasknout (!);
• zrak – maska je nezbytnou součástí vybavení potápěče, k tomu, aby se nezamlžovala, do ní stačí plivnout;
• tlak – vyšší tlak pod vodní hladinou způsobuje nepříjemný pocit v uších a dutinách známý také třeba z letadel, zbavit se ho lze klasickým chvatem, tj. současným držením nosu a vyfouknutím; 
• chlad – pod vodou dochází k výrazným ztrátám tělesného tepla, proto to při potápění bez neoprenu nejde, ten ale zase nadnáší, je tedy nutné přidat do výbavy ještě závaží, nejčastěji v podobě zátěžového opasku;
• vztlak – bez jeho regulace použitím kompenzátoru vztlaku by člověk pod vodou nedokázal zůstat ve vyvážené poloze; 
• komunikace – zcela jistě již existuje vybavení umožňující verbální komunikaci i pod vodou, bez něj pomůžou předem domluvená gesta rukou.

Když všechno pochopím a potvrdím svou připravenost spojením palce a ukazováku v univerzálním gestu do O, můžu se nasoukat do neoprenu a všech popruhů a postrojů a pak už s Ivem a jeho kolegyní, která se u něj zaučuje jako instruktorka potápění, na gumovém motorovém člunu vyrážíme z Pomeny do nedaleké Lastovské zátoky (Lastovska uvala). V této zátoce se v dávných dobách potopily dvě římské lodě. Vzhledem k tomu, že byly ze dřeva, v moři po nich samotných už nic nezůstalo, na dně tu však stále leží zbytky jejich nákladu, především amfor používaných tenkrát k uchovávání a přepravě vína, olivového oleje, zrní, voňavek, barviv a jiného drobného zboží.

Spouštíme se do vody přes bok lodi à la James Bond a po krátké přípravě pomalu klesáme k písčitému dnu asi 3 metry pod námi. Poprvé takhle pod vodou si připadám tak trochu mimo sebe a s přibývající hloubkou – postupně se dostáváme až k 8 metrům pod hladinou – je to jako být vtahován do onoho pověstného tunelu, na jehož konci prý umírající vidí světlo. Jedná se o velmi přízračný pocit, podobný pobytu v plaveckém bazénu ale několikrát znásobenému. Přesto – nebo právě proto – je potápění jednodušší i přirozenější, než jsem čekal.

U dna roste především podvodní „tráva“, sem tam zahlédneme nějakou rybku či hvězdici, vidíme i jakousi stonožku a snad se tu někde vyskytuje i malá chobotnice, tu ale nemám příležitost spatřit. Z hlediska bohatosti života je tu vlastně poušť. Hlavní atrakcí jsou již zmíněné amfory, jejichž střepy se povalují hojně všude kolem nás. Takováto až několik tisíc let stará památka nebývá v podobných hloubkách často k mání. Bohužel se mi nedaří užít si celou plánovanou „trasu“, protože mi asi po 20-25 minutách ponoru proniká do úst slaná voda a já naprosto zpanikařím kvůli neschopnosti ji vyplivnout. Jiné vnímání času a pocit neskutečně dlouhé doby strávené pod vodou i obava z toho, že bych mohl omylem zadržet dech, při tom také hrají svou roli.

Aby té smůly, co se mi jako k nezdaru odsouzenému hazardnímu hráči přilepila na paty, nebylo málo, musím při návratu „domů“ uvolnit příjezdovou cestu protijedoucímu autu a nacouvávám do svodidel (později tento „defekt“ docela úspěšně maskujeme pomocí prostředku na univerzální použití – zubní pasty). Ještě tak, aby se mi při večeři zapíchla do krku rybí kost...

Pondělí: Převážnou část dne trávíme na malém kousku pláže u městské promenády, který naštěstí většina návštěvníků Bolu míjí, nejspíš proto, že už mají nadohled údajně nejkrásnější – a patrně nejvytíženější – jadranskou pláž Zlatni rat, neboli česky Zlatý roh či také Zlatý mys. Doposavad nejlepším obědem v restauraci Konoba Dalmatino (410 Kn), kde, mimo jiné, čepují pivo staročeško:), a následnou odpolední procházkou centrem městečka by mohl dnešní den skončit, mě ovšem láká výstup k Dračí jeskyni (Zmajeva špilja) ve skalách nad malou vesnicí Murvica. V tuto pokročilou odpolední hodinu, kdy se jižní strana ostrova začíná pomalu schovávat do stínu, mám svahy v okolí jeskyně, dávno přetvořené v jakousi mnišskou poustevnu, zcela pro sebe.

Stezka z Murvici k jeskyni vede po asi dvoukilometrovém okruhu, nahoru lze vyrazit buď po přímé ale fyzicky náročnější větvi nebo mnohem pozvolnější oklikou. Pro svůj výstup volím přímou zteč do kopce a pěkně se při tom zapotím, přestože slunce je už schované za úbočími nade mnou. Nejprve narážím na zbytky kláštera Silvio. Pak marně hledám pokračování stezky o něco výš nad ním a v náročném terénu jako stvořeném pro kamzíky zbytečně ztrácím čas; ve vesnici jsem mohl jít po značkách, ty jsou však pouze na začátku trasy, tady nahoře úplně chybí.

Konečně nacházím odbočku k jeskyni, nikoli nad, ale pod zříceninou zmíněného kláštera, potom je stezka dostatečně zřetelná. Samotná jeskyně se objevuje vzápětí. Je zamčená – dovnitř se lze dostat jedině s průvodcem –, i přes mříže je přesto vidět ve skále vytesaný reliéf draka, podle něhož je pojmenovaná, a pár dalších zajímavostí. To mi stačí. Následují pozůstatky dalšího kláštera Stipančići, jehož okolí si zabral některý z místních vinařů pro pěstování vína. Sestup po delší větvi trasy je pohodový. Celkem půldruhé hodiny i s nezbytným hledáním a blouděním. Za ty nádherné výhledy a intenzivní zážitky to rozhodně stálo.

Úterý: Mírně ve vnitrozemí ostrova, jen 2 kilometry vzdušnou čarou od pobřeží, leží – stojí – mohutný skalní klášter Blaca (Pustinja Blaca), uvedený dokonce na kandidátském seznamu UNESCO. Autem musíme objet horský masiv vypínající se nad jižní částí ostrova nejprve po hlavní silnici vedoucí celým ostrovem a potom po prašných cestách mezi zakrslými stromky a bílým kamením, dohromady nějakých 30 kilometrů. Snadno se tak dostaneme na parkoviště ležící jen co by kamenem dohodil od kláštera.

Pěší cesta z parkoviště je pohodlná a vine se líně ve stínu stromů a skal, ke klášteru je to asi půlhodinku klidnou chůzí. Prohlídku s průvodcem vynecháváme; se psem se dál nesmí a za každou cenu klášterní komplex zevnitř vidět nemusíme. Vynahrazujeme si to výstupem na protější svahy, kde jsme úplně sami a odkud máme perfektní výhled na klášter a celou dolinu Blaca až k moři. Zpátky k autu se jde po hřebeni ležícím na přímém slunci, a tak nikam nespěcháme. Katka toho využívá a cestou sbírá typické středomořské bylinky, jichž tu roste několik druhů.

Na oběd zajíždíme do obce Nerežišća (197 Kn) a pak už se míříme kochat výhledy z nejvyššího vrchu ostrova a zároveň i ostatních jaderských ostrovů. Jeho název Vidova gora (778 m) kupodivu neoznačuje, jak jsem se mylně domníval, „horu, odkud je vidět“, ale znamená Vítova hora, a to podle středověké kapličky sv. Víta, jejíž pozůstatky leží nedaleko vrcholu. Od severu se sbíhají mračna a částečně zahalují oblohu, v dálce je slyšet hřmění a střídavě to vypadá na déšť, ale nakonec z toho nic není, sem k Vítovi, ani do Bolu to nedojde.

Středa: Dalších několik dní hodláme strávit ve Splitu, proto dnes z ostrova nespěcháme a odjíždíme až jedním z posledních trajektů. Mezitím se zastavujeme na krátkou prohlídku a výborný oběd v hospůdce Beer Garden (190 Kn) ve městě Supetar, které jako největší město na Brači je i jeho správním střediskem. Odpoledne trávíme u moře kousek za městem a užíváme si náš závěrečný pobyt ve slané vodě.

Když navečer konečně dorazíme k trajektu (220 Kn), před jeho zatím nepřístupnou rampou se nedočkavě vrtí auta stojící celkem v 8 (!) řadách. Čekáme na začátku čtvrté řady a já se při pohledu na ten nápor železných miláčků, bez nichž se v dnešní době málokdo obejde, obávám nejhoršího. Dovnitř se nechce vecpat pouze kupa osobáků, ale také několik autobusů a nejeden náklaďák; pěší nepočítám. Tam se přece nikdy nemůžou vejít! Nebetyčný omyl! Na palubu se dostanou úplně všichni – gramaticky správně, všechna – a pohled na pusté parkoviště po tom, co trajekt opouští břehy ostrova, je neskonale šokující.